ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.838.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 838/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 k dovolání obviněného M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 13 To 570/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 66/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 13 To 570/2010.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 T 66/2010, uznal obviněného M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„dne 11. 5. 2010 v době od 8,30 do 9,00 hodin na pozemku rodinného domu v obci D., okr. P., v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svoji sestru M. K. tak, že s kladivem, které držel v ruce, mával proti poškozené a nad její hlavou, poškozená se snažila utéci, což se jí na krátkou chvíli podařilo, útok obžalovaného pokračoval před jejím bytem, znovu se po ní rozpřahoval s kladivem v ruce a mával s ním, a svého jednání zanechal až poté, co do něho poškozená strčila tak, že upadl na zem, přičemž v průběhu tohoto incidentu v přesně nezjištěné chvíli obžalovaný kladivem zasáhl poškozenou a způsobil jí tím tržnou ránu na hlavě v levé temenně-týlní krajině délky 3 cm pronikající do podkoží a dále způsobil povrchní kožní oděrky na levém lokti a obou kolenou“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), za který mu podle §146 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci – železného kladiva s dřevěnou rukojetí o délce 28 cm. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Č. p. z. p. se sídlem O., J., částku 5.770,- Kč a poškozené M. K., bytem D., částku 360,- Kč, přičemž posledně jmenovanou poškozenou odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný, poškozená M. K. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích (ta tak učinila v neprospěch obviněného) odvolání, o nichž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 13 To 570/2010, rozhodl v bodě I. tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozené napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného vinným, že
„dne 11. 5. 2010 v době od 8,30 do 9,00 hodin na pozemku rodinného domu v obci D., okr. P., v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svoji sestru M. K. tak, že s kladivem o celkové hmotnosti 1400g, které držel v ruce, mával proti poškozené a nad její hlavou, poškozená se snažila utéci, což se jí na krátkou chvíli podařilo, útok obžalovaného pokračoval před jejím bytem, znovu se po ní rozpřahoval s kladivem v ruce a mával s ním, a svého jednání zanechal až poté, co do něho poškozená strčila tak, že upadl na zem, přičemž v průběhu tohoto incidentu v přesně nezjištěné chvíli obžalovaný kladivem zasáhl poškozenou a způsobil jí tím tržnou ránu na hlavě v levé temenně-týlní krajině délky 3 cm pronikající do podkoží a dále způsobil povrchní kožní oděrky na levém lokti a obou kolenou“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud druhého stupně právně posoudil jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu za ně mu podle §145 odst. 1 za použití §58 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty – železného kladiva o celkové hmotnosti 1400g s dřevěnou rukojetí o délce 28 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Č. p. z. p. se sídlem O., J., částku 5.770,- Kč a poškozené M. K., bytem D., částku ve výši 9.600,- Kč.
V bodě II. rozsudku pak soud druhého stupně odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Najmana podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především kategoricky popřel, že by jeho jednání směřovalo k úmyslu spáchat trestný čin a způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Následně popsal průběh celého incidentu s tím, že jej rozčilila skutečnost, že mu sestra záměrně zatajila termín pohřbu jejich otce, čímž mu znemožnila poslední rozloučení s ním. Uvedl, že poté se za ní rozběhl, přičemž v pravé ruce držel kladivo, s nímž předtím v garáži pracoval. Konflikt nikterak neplánoval, ani netušil, že k němu dojde. Kladivem chtěl poškozenou údajně pouze zastrašit, avšak způsobit jí jakékoli zranění nechtěl. Uvedl rovněž, že si není vědom, v jakém okamžiku přesně ke zranění poškozené došlo, což nebyla ostatně schopna specifikovat ani ona sama.
Dále obviněný vyjádřil názor, že pokud by úmysl způsobit zranění poškozené skutečně měl, potom by jí pravděpodobně vznikla zcela jiná zranění odpovídající útoku a jeho intenzitě. Soudům nižší instance vytknul, že závěr o jeho úmyslném zavinění toliko presumovaly, ale neprokázaly. Oporu pro svá tvrzení nalezl ve znaleckém posudku MUDr. P. T., z nějž vyplynulo, že poškozená utrpěla pouze povrchová poranění, která jí nikterak neomezovala v běžném způsobu života a nevyžádala si ani vystavení pracovní neschopnosti. Z tohoto hlediska je proto přesvědčen, že zranění poškozené nedosahuje charakteru ublížení na zdraví.
V dalším textu dovolatel popsal svůj dlouhodobě špatný vztah se sestrou M. K., který trvá již od roku 2008, a vyslovil domněnku, že poškozená cíleně a záměrně předmětný konflikt vyprovokovala. Zmínil rovněž, že již ve svém odvolání požadoval provedení rekonstrukce celého incidentu za účelem objasnění, jak přesně došlo ke zranění poškozené. Jeho žádosti však nebylo odvolacím soudem vyhověno.
Obviněný opětovně vyslovil své pochybnosti o správnosti posouzení subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku s odkazem na jeho ustanovení §13 odst. 2 a také ustálenou judikaturu, jmenovitě rozhodnutí publikovaná pod č. 19/1963 a č. 35/1991 Sb. rozh. trest. Uzavřel, že absence úmyslného zavinění jako obligatorního znaku předmětné skutkové podstaty a malá intenzita útoku musí nutně znamenat, že jeho jednání nelze považovat za trestný čin. Současně předestřel, že má čistý trestní rejstřík, a proto je přesvědčen o neadekvátnosti rozhodnutí soudu druhého stupně, který je dle jeho názoru v rozporu se zásadami pro ukládání trestů, zejména pak se zásadou přiměřenosti trestních sankcí. Zopakoval, že předmětný incident nevyprovokoval, když v jeho počátku byla dokonce výrazně aktivnější jeho sestra. Měl za to, že jeho chybou bylo pouze to, že se nechal unést, čehož velmi lituje. Pokud by jeho jednání mělo nést znaky nějakého postižitelného jednání, pak by se mohlo jednat maximálně o přestupek proti občanskému soužití podle §49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §265 o odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněné námitky však směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve světle těchto zásad Nejvyšší soud (na rozdíl od státního zástupce) shledal, že námitky vznesené obviněným z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu jsou relevantní. Jelikož je současně považoval za důvodné, nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo, aby podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
Z hlediska řešené problematiky je vhodné (toliko ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Jeho objektem tedy je lidské zdraví.
Způsobení těžké újmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito (zda k němu došlo např. opakovanými údery pěstí nebo za použití nože nebo jiné zbraně ve smyslu §118 trestního zákoníku), zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Způsobit těžkou újmu na zdraví lze jak konáním, tak i opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat, nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele.
Těžká újma na zdraví je definována v ustanovení §122 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož je vymezena dvěma podmínkami: a) musí jít o vážnou poruchu zdraví a b) musí se současně jednat o některý z případů taxativně uvedených v tomto ustanovení. Za těžkou újmu na zdraví lze tedy ve smyslu výše uvedeného označit vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, přičemž porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. j) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Soudní praxe považuje za hranici mezi těžkou újmou na zdraví v uvedeném smyslu a ublížením na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 trestního zákoníku dobu asi šesti týdnů za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví v závislosti na povaze poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. například rozhodnutí č. 13/1966 Sb. rozh. trest.). Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. trest.).
Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu §15 trestního zákoníku. Nestačí však v tomto směru učinit pouhé zjištění, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1968-I. Sb. rozh. trest.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 trestního zákoníku. Závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, je zásadně odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 trestního zákoníku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku]. Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. trest.). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. trest.).
Jelikož obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku, je vhodné (opět toliko stručně a jen v obecné rovině) rovněž uvést, že podle §21 trestního zákoníku je pokusem trestného činu takové jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo (odst. 1). Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (odst. 2). Pokus je obecnou formou trestného činu. Je pro něj typické, že pachatel svým úmyslným jednáním již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Jinak řečeno – pokus trestného činu se vyznačuje a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem dokonání ve formě absence následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě. Úmysl přitom musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Není třeba vždy úmysl přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální, zejména ve vztahu k některým znakům.
Lze tedy shrnout, že pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy je však rozhodující, zda úmysl pachatele (ať už přímý nebo nepřímý) směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví.
Na úmysl tohoto charakteru je však možné usuzovat vždy jen na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo, neboť závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.). Tak např. měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví (resp. nemělo ani takový následek), je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku.
Pro aplikaci těchto teoretických východisek na přezkoumávanou věc a pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního či druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Nemenší význam ovšem má i navazující tzv. právní věta výroku rozsudku (v dané věci soudu druhého stupně), jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku. Z ní se podává, že soud považoval za naplněné zákonné znaky spočívající v tom, že (obviněný) „se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, jehož se dopustil v úmyslu jinému způsobit těžkou újmu na zdraví, avšak k dokonání trestného činu nedošlo“ .
Z tzv. skutkové věty výroku o vině soudu druhého stupně (která je – až na explicitně uvedený a níže zdůrazněný údaj o hmotnosti kladiva – takřka identická se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně) vyplývá, že obviněný „... na pozemku rodinného domu ..., v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svoji sestru ... tak, že s kladivem o celkové hmotnosti 1400g , které držel v ruce, mával proti poškozené a nad její hlavou, ..., znovu se po ní rozpřahoval s kladivem v ruce a mával s ním, a svého jednání zanechal až poté, co do něho poškozená strčila tak, že upadl na zem, přičemž v průběhu tohoto incidentu v přesně nezjištěné chvíli obžalovaný kladivem zasáhl poškozenou a způsobil jí tím tržnou ránu na hlavě ... délky 3 cm pronikající do podkoží a dále způsobil povrchní kožní oděrky na levém lokti a obou kolenou“ .
Přes téměř totožná skutková zjištění však soudy nižších instancí dospěly ke zcela odlišným právním závěrům. Jak již bylo výše uvedeno, soud prvního stupně posoudil jednání obviněného jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 trestního zákoníku, odvolací soud jej však kvalifikoval (ve shodě s podanou obžalobou) jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku. Zatímco ovšem soud prvního stupně použitou právní kvalifikaci celkem podrobně a poměrně přesvědčivě odůvodnil (srov. zejména strany 7 a 8 jeho rozsudku), odůvodnění změněné (a přísnější) právní kvalifikace odvolacím soudem je nejen příliš stručné (a proto i povrchní a kusé), ale především naprosto nepřesvědčivé.
Nejvyšší soud se s takovým právním závěrem odvolacího soudu nemohl identifikovat, neboť je přesvědčen, že tento soud se dostatečně nezabýval především subjektivní stránkou jednání obviněného, a to jeho úmyslem ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví (§122 odst. 2 trestního zákoníku). Jak již bylo akcentováno shora, na úmysl pachatele lze usuzovat – zejména pak za situace, kdy pachatel popírá úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví – především na základě nepřímých důkazů jako jsou povaha použité zbraně, intenzita útoku, způsob jeho provedení, to, proti které části těla poškozeného směřoval, pohnutka činu apod. (srov. zejména rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. trest., s. 230 a 231). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu, tj. že mezi jednáním pachatele a hrozícím následkem již není žádný zprostředkující článek, který by mohl zabránit vzniku následku.
Použité nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí ve svém souhrnu tvořit systém, jehož jednotlivé články musí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí nepřímého úmyslu. V tomto případě nejsou tyto požadavky ohledně souladnosti nepřímých důkazů a jejich vztahu k dokazované skutečnosti splněny. Ve shromážděném důkazním materiálu, aniž by vyznění dosud provedených důkazů v této věci dovolací soud jakkoliv bagatelizoval, nelze nalézt spolehlivou oporu pro závěr, že obviněný vědomě mířil úder kladivem na životně důležité tělesné partie poškozené v úmyslu přivodit jí velmi závažná poranění, o nichž soudy obou stupňů hovoří (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02).
Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku (k tomu se znovu odkazuje na jeho strany 5 a 6) jen paušálně uvedl, že obviněný se svého jednání dopustil v (nepřímém) úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, když k dokonání tohoto trestného činu nedošlo, přičemž k útoku použil zbraň, a to kladivo, jímž útočil vůči hlavě poškozené. Ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené podle názoru odvolacího soudu nedošlo díky její aktivní obraně.
V této souvislosti dlužno zopakovat a zdůraznit, že úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod. (viz rozhodnutí č. 35/1991 Sb. rozh. trest.). K naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 trestního zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, tj. úmyslně vykonal něco, co mohlo způsobit ublížení na zdraví, nýbrž musí být spolehlivě prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení těžšího následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/1963 a č. 22/1968-I. Sb. rozh. trest.).
Z pohledu těchto obecně platných tezí je zřejmé, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku dostatečnou pozornost právnímu posouzení intenzity útoku obviněného a jeho směrování do oblasti hlavy poškozené nevěnoval. Poněkud rozporuplně přitom vyznívá i jeho hodnocení procesního postupu nalézacího soudu. Tak například na straně 5 rozsudku uvedl, že okresní soud vykonal veškeré dostupné důkazy nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci, tyto důkazy náležitě a v souladu se zákonem vyhodnotil a následně také podrobně a přesvědčivě odůvodnil, tudíž jim není co vytknout.
Pokud ovšem odvolací soud pokládal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za bezvadný a pokud byl seznámen se všemi ve věci provedenými důkazy, pak mu patrně neunikly ani nalézacím soudem převzaté závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného MUDr. P. T. (srov. stranu 3 odůvodnění rozsudku soudu první instance), podle nichž bylo znaleckým zkoumáním prokázáno, že tržná rána hlavy poškozené vznikla tupým násilím o menší ploše a střední intenzitě . Mechanismus vzniku zranění přitom vyplynul již z výpovědi samotné poškozené. Útok podle znalce směřoval na oblast hlavy a při větší intenzitě násilí či za předpokladu, že by se poškozená nebránila, by byl způsobilý ke vzniku závažného nitrolebního poranění, které by bylo hodnoceno jako těžká újma na zdraví ve smyslu poškození důležitého orgánu. Zranění poškozené v tomto případě ovšem bylo povrchové, nedošlo k hospitalizaci, ani k omezení v obvyklém způsobu života . Znalec se vyjádřil také ke zranění poškozeného, jenž utrpěl zlomeninu v dolní části vřetenní kosti v místě levého předloktí s posunem úlomků. Toto zranění je přitom charakteristické pro pád na zem.
Z uvedeného je evidentní, že zranění obou aktérů incidentu je výsledkem vzájemného konfliktu, který se vyostřoval až do fyzického napadení poškozené obviněným. Zranění poškozené nebylo nikterak závažné a nenaplňovalo ani zákonný pojem „ublížení na zdraví“ ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud jmenovaný soudní znalec v odpovědi na položené otázky rovněž uvedl, že útok obviněného by byl způsobilý ke vzniku závažného nitrolebního poranění, pak to současně podmiňoval buď větší intenzitou násilí, nebo tím, že by se poškozená nebránila. První z uvedených předpokladů však rozhodně naplněn nebyl, neboť podle zjištění soudů obou stupňů obviněný použil vůči poškozené násilí jen stření intenzity. Pokud jde o druhý z těchto předpokladů, ve výroku rozsudku (prvního ani druhého soudu) žádná zmínka o obraně poškozené není (je tam jen zmínka o její snaze utéci, příp. o tom, že do obviněného strčila). O obraně poškozené se nic bližšího neuvádí ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (tam je naopak údaj, že poškozená si úderu kladiva na její hlavu ani nebyla vědoma). Argument o obraně poškozené (dokonce obraně aktivní) se objevil až v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (srov. jeho stranu 6 shora), ale bez bližšího vysvětlení, z jakého důkazu byl čerpán. Už proto takové odůvodnění nemůže vyznívat přesvědčivě.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při posuzování úmyslu obviněného nelze přehlížet ani okolnosti, za nichž k útoku obviněného došlo a které mu předcházely. Útok obviněného byl výsledkem jeho momentálního selhání při řešení konkrétního konfliktu s poškozenou, která se na vyvolání konfliktu nepochybně rovněž podílela. Jde o problém vzájemných mezilidských vztahů, přičemž úmysl obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví z tohoto hlediska zpochybňuje rovněž okolnost, že se na útok předem nepřipravoval, nejednal promyšleně, v podstatě jen spontánně reagoval na okamžitou situaci, kterou si vyhodnotil jako provokaci ze strany poškozené, proto též použil k útoku nástroj (kladivo), s nímž právě krátce předtím pracoval, aniž by si jej zvlášť vybíral se záměrem zvýšit intenzitu útoku (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, publikované pod č. T 192. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 7, Praha: C. H. Beck, 2001, s. 173 a násl.).
Nejvyšší soud současně nikterak nezpochybňuje, že v obecné rovině útok kladivem o hmotnosti 1400g vykazující určitou intenzitu může být za jistých okolností způsobilý přivodit napadené osobě zranění dosahující charakteru těžké újmy na zdraví. Z hlediska přiléhavé právní kvalifikace takového jednání je však podstatný také úmysl pachatele takový následek způsobit. Skutková zjištění soudů obou nižších stupňů ve spojení s odpovídajícími částmi odůvodnění jejich rozsudků ovšem bezezbytku nesvědčí pro spolehlivý a pochybnosti nevzbuzující závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu (zločinu) těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
Aplikují-li se totiž shora rozvedené obecné zásady na posuzovaný případ, nelze učinit jednoznačný závěr, že obviněný měl v úmyslu ohrozit zájem chráněný příslušným ustanovením trestního zákona, neboť pokud by skutečně zamýšlel poškozené přivodit těžkou újmu na zdraví, vynaložil by k útoku větší fyzickou sílu a úder kladivem do hlavy by vedl cíleně a s větší intenzitou, jejímž nutným důsledkem by byla zranění dosahující alespoň charakteru prostého ublížení na zdraví. Skutková zjištění za dané situace spíše vzbuzují dojem, že obviněný nezvládl emočně vypjatou situaci (v konfliktu se jednalo mimo jiné i o úmrtí a pohřeb jeho otce) a nástrojem, který právě shodou okolností držel v ruce (pracoval v garáži), uhodil poškozenou, aniž by záměrně mířil na její hlavu veden záměrem ublížit jí na zdraví, resp. jí způsobit vážná zranění (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 10/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 845/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 2 To 125/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 7 Tdo 195/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1387/2009).
Při úvahách o právní kvalifikaci skutku nelze přehlédnout ani gramaticky vyjádřená skutková zjištění v jeho popisu v odsuzujícím rozsudku. I odvolací soud zjistil (srov. výrok rozsudku), že útok obviněného sice spočíval v tom, že „napadl“ svou poškozenou sestru kladivem, které držel v ruce, při specifikaci takového „napadení“ však následně použil slovesa, že „mával“ (kladivem proti poškozené nad její hlavou), že „se rozpřahoval“ (po ní s kladivem v ruce) a „mával“ (s ním) a že „zasáhl“ (v přesně nezjištěnou chvíli poškozenou a způsobil jí tím tržnou ránu na hlavě). Z takovýchto slovesných formulací (zvláště z – dokonce opakovaně – použitého slovesa „mával“) lze ovšem jen obtížně učinit závěr o úmyslu obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 trestního zákoníku, byť měl „mávat“ kladivem v blízkosti hlavy poškozené. Je tomu tak tím spíše, že sama poškozená si ani není vědoma toho, že by ji obviněný při tomto „mávání“ kladivem do hlavy vůbec zasáhl.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 13 To 570/2010, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku, jak obviněný ve svém dovolání oprávněně vytýkal v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil toto rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na němž bude, aby po případném doplnění dokazování (Nejvyšší soud mu v tomto směru provedení dalších úkonů nenařídil) znovu a daleko pečlivěji a přesvědčivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti – zvláště se zaměřením na intenzitu útoku a úmysl obviněného směřující ke způsobení ublížení na zdraví, resp. těžké újmy na zdraví předvídaných v ustanovení §122 odst. 1, 2 trestního zákoníku – významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného. Je jen samozřejmé, že především právní závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Soud druhého stupně je při novém rozhodnutí ve věci vázán právním názorem v tomto usnesení vysloveným (srov. §265s odst. 1 tr. ř.) Současně je vhodné připomenout, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný v závěru svého podání rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265 o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání podal, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu nebylo zapotřebí rozhodovat (a to případně ani podle §265 l odst. 4 tr. tr. ř.). Podle zjištění Nejvyššího soudu byl totiž obviněný z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonával ve Vazební věznici O., dne 23. 5. 2011 podmíněně propuštěn.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a