ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.859.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 859/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 k dovolání obviněného Ing. F. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 190/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 280/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 190/2010, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 T 280/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. per analogiam se věc obviněného Ing. F. V., podle §222 odst. 2 tr. ř. p o s t u p u j e Magistrátu města B., neboť žalovaný skutek spočívající v tom, že
„ačkoliv věděl, že v danou dobu není držitelem žádného řidičského oprávnění k řízení jakéhokoliv motorového vozidla dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v platném znění, a to na základě pravomocného rozhodnutí Městského úřadu N. ze dne 30. 7. 2008 pod číslem jednacím 070/28385/07, kterým byly zamítnuty jeho písemné námitky proti oznámení o dosažení 12-ti bodů dle shora uvedeného zákona a pozbytí v důsledku toho řidičského oprávnění, přesto dne 25. 9. 2009 v době kolem 13.40 hodin řídil ulicemi města B. osobní motorové vozidlo značky Mercedes CL 600, barvy modré metalízy, přičemž byl na ulici H. zastaven a poté kontrolován hlídkou Policie ČR“ ,
není trestným činem, avšak mohl by být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 T 280/2009, byl obviněný Ing. F. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutkem popsaným ve výroku tohoto usnesení, které soud právně kvalifikoval jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle §180d tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců, podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 190/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Jelikož obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil, podal proti němu prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Hály dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) o něm rozhodl usnesením ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1215/2010, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Takový postup odůvodnil v podstatě tím, že soudy prvního i druhého stupně sice postupovaly správně, když ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „trestního zákoníku“) v jednání obviněného spatřovaly naplnění formálních znaků trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. (ve smyslu právní úpravy platné a účinné v době spáchání činu), na druhé straně však pochybily, když se prakticky vůbec nezabývaly otázkou, zda zjištěné jednání vykazovalo i zákonem požadovaný znak materiální, tedy zda stupeň jeho společenské nebezpečnosti by bylo možné hodnotit jako vyšší než nepatrný. Soud první instance tuto významnou otázku zcela pominul a odvolací soud, který v podrobnostech odkázal na „precizní odůvodnění napadeného rozsudku“, se této problematice také nevěnoval, přičemž oba soudy ponechaly zcela bez povšimnutí zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.
Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se věcí znovu zabýval Krajský soud v Brně, který v pořadí již druhým usnesením ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 190/2010, opět rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Naposledy citované usnesení odvolacího soudu obviněný i tentokrát napadl prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Hály dovoláním z dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po stručném shrnutí podstatného obsahu dosavadního řízení vytknul napadeným rozhodnutím, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož oba soudy měly dojít k závěru, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem. Oběma soudům nižší instance rovněž vytknul, že jeho jednání při aplikaci ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku nesprávně podřadily pod jeho ustanovení §337 odst. 1 písm. a), v důsledku čehož následně dospěly k závěru o nutnosti použití právní úpravy účinné v době spáchání činu, tedy k aplikaci trestního zákona, kdy však nesprávně jeho jednání podřadily pod trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. V návaznosti na tato svá tvrzení odkázal na podrobné odůvodnění předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se ztotožnil.
V dalším textu svého podání obviněný rozvedl znaky skutkové podstaty trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. s tím, že soud druhého stupně i po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem, jenž zdůraznil nutnost zabývat se vedle formálních znaků trestného činu také jeho stránkou materiální, na tuto skutečnost rezignoval a symbolické úvahy, které v tomto směru učinil, učinil v rozporu se zákonem. Svůj závěr o vině obviněného odvolací soud odůvodnil tím, že jde o nezodpovědného a hazardního řidiče. Pokud však za nejzásadnější zjištění v tomto směru pokládal záznam z evidenční karty řidiče pro přestupek spočívající v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, obviněný měl za to, že tato okolnost neměla být z hlediska jeho viny vůbec brána v potaz, neboť se jednalo o přestupek z období roku 2001, tedy období před zavedením systému bodového hodnocení, tj. před 1. 6. 2006. Navíc se nejednalo o trestný čin, ale jen o přestupek, za nějž uloženou sankci vykonal. Obdobně nebezpečného jednání se již nikdy nedopustil, přičemž doba uplynuvší mezi zmíněným přestupkem a nejstarším přestupkem, k němuž se vztahuje bod připsaný do 12-ti bodové hranice, převyšuje pět let. Druhou okolností podřazenou odvolacím soudem pod hodnocení jeho osoby coby řidiče je řízení motorového vozidla nedovolenou rychlostí mimo obec (vyšší o 45 km/hod) a poslední okolností je zjištění, že projel „na červenou“ světelnou křižovatku a následně se neřídil dopravním značením a odbočil za křižovatkou řízenou světelnými signály, kdy toto odbočení je možné pouze pro protijedoucí vozidla. Všechna tato jednání však byla kvalifikována jako přestupek.
K tomu dovolatel na svoji obhajobu uvedl, že všechny přestupky, které měly vliv na dosažení 12-ti bodové hranice, jsou přestupky méně nebezpečné, nejvýše „tříbodové“. Dospěl proto k přesvědčení o nesprávnosti posouzení svého jednání jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., neboť toto nenaplňuje předmětnou skutkovou podstatu ani po stránce formální, ani materiální.
Obviněný v další části svého podání věnoval pozornost rozboru přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku s ohledem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, jakož i na názory obsažené v odborných publikacích z oblasti teorie práva, správního práva či v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Poté rozvedl poměrně obsáhlou citaci důvodové zprávy k návrhu zákona přijatého pod č. 411/2005 Sb. se zaměřením na smysl, význam a důsledky zavedení tzv. bodového systému. Citoval opět též z judikatury Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 4 Tdo 825/2010) a řady dalších v dovolání explicitně uvedených publikací, soudních rozhodnutí, komentářů (zejména komentářů k trestnímu zákonu a trestnímu zákoníku), na nichž následně vystavěl obsáhlou argumentaci uplatněnou v posuzovaném dovolání.
Obviněný zdůraznil především to, že obsahem oznámení podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů , je pouze informace o dosažení 12-ti bodů. Z výzvy k odevzdání řidičského průkazu potom plyne jeho povinnost odevzdat řidičský průkaz za podmínek uvedených v zákoně. Toto oznámení však není v žádném směru rozhodnutím, jak judikoval i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 5 As 39/2010. Ve shodě se svým předchozím dovoláním obviněný zdůraznil, že tzv. vybodovaný řidič, který řidičské oprávnění nevlastnil nebo se jej dobrovolně v pravý okamžik vzdal, se trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku nemůže dopustit, neboť řidičské oprávnění nedržel, a proto jej také nemůže sankčně ztratit. To však nevylučuje možnost posouzení takového jednání jako přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“).
Na základě dalších zevrubně rozvedených důvodů (které však není nezbytně nutné na tomto místě doslovně citovat) dovolatel dospěl k závěru o nesprávném právním posouzení činu soudy obou stupňů, jelikož podle žádného souhrnu trestněprávních norem – ať účinných v době spáchání činu (trestní zákon) nebo těch, které byly účinné v době rozhodování o něm (trestní zákoník) – nejde o trestný čin. Ve světle všech uplatněných úvah měly oba soudy nižších instancí zhodnotit, zda ve věci nejde o podezření z přestupku nebo kárného provinění, a poté obviněného buď rozsudkem zprostit obžaloby, nebo věc usnesením postoupit jako přestupek k projednání příslušnému správnímu orgánu.
V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 190/2010, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 T 280/2009, a aby postupem podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem či rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu zvážil odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že uplatněné námitky směřují v naprosto převažující části proti naplnění skutkové podstaty trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 jednáním obviněného, přičemž však dovolateli zjevně uniklo, že v téže trestní věci již bylo Nejvyšším soudem o jeho předchozím dovolání rozhodováno usnesením ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1215/2010, kdy sice bylo dovolání vyhověno a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, současně však byla deklarována správnost použité právní kvalifikace skutku po stránce formální s tím, že je třeba se zabývat toliko stránkou materiální, čili stupněm nebezpečnosti činu pro společnost. Státní zástupce proto uzavřel, že v tomto směru dovolání fakticky směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1215/2010, což je však podle §265n tr. ř. nepřípustné.
Státní zástupce měl dále za to, že ve zbývající části dovolání směřuje proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, konkrétně proti hodnocení dovolatele jako řidiče a z toho plynoucímu posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy fakticky proti skutkovým zjištěním, která odvolací soud učinil (záznamy v kartě řidiče, okolnosti, za nichž byl naposledy zadržen orgány Policie ČR). Vyslovil proto závěr, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal (stejně jako při svém předchozím rozhodování v této trestní věci), že dovolání je přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Vzhledem k tomu, že obviněný znovu uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zapotřebí zopakovat, že podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V tomto kontextu je nutné uvést, že prakticky všechny námitky vznesené obviněným jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní. Současně Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky důvodné.
K uvedené problematice je zapotřebí (opětovně, ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. se dopustil (podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009) ten, kdo řídil motorové vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona.
Je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný zjištěným jednáním všechny formální znaky předmětné skutkové podstaty naplnil tak, jak ostatně Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1215/2010. Pro úplnost je však vhodné některé stěžejní skutečnosti na tomto místě připomenout.
Obviněný se posuzovaného jednání dopustil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť si byl vědom pozbytí svého řidičského oprávnění v důsledku dosažení dvanácti trestných bodů, o čemž byl informován a současně vyzván ze strany Městského úřadu v N. k odevzdání řidičského průkazu (dne 5. 12. 2007); předmětné rozhodnutí nabylo (po proběhnuvším řízení o opravných prostředcích podle správního řádu) právní moci dne 3. 11. 2008.
Soud prvního stupně v rámci úvah o právní kvalifikaci zjištěného jednání v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho stranu 5) uvedl, že „… jednání obviněného by bylo sankcionovatelné a trestné i podle současného trestního zákoníku a jelikož podle §337 odst. 1 by byl ohrožen trestem odnětí svobody až na tři léta, soud aplikoval ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku tak, že jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin platný v době spáchání činu“ . Tím byl právě trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Přestože s takovou úvahou lze v zásadních směrech souhlasit, nelze se s ní zcela identifikovat.
Vzhledem k tomu, že naposledy citované ustanovení do trestního zákoníku pojato nebylo, přicházelo by v úvahu ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jehož se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle zvláštního právního předpisu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, a to v tomto konkrétním případě na výkonu rozhodnutí, jimiž byla určitá činnost zakázána nebo bylo odňato oprávnění k jejímu výkonu.
Oproti úpravě platné a účinné do 31. 12. 2009 umožňuje nová formulace objektivní stránky v posledně citovaném ustanovení – vykonává činnost, pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu – postihnout nejen pachatele, který maří výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána, ale i toho, kdo poté, co mu bylo odňato příslušné oprávnění vydané podle zvláštního právního předpisu podmiňující možnost k výkonu určité činnosti, tuto činnost vykonával.
Smyslem a účelem ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je tedy nepochybně zájem na tom, aby nebyla vykonávána určitá činnost osobou, které výkon této činnosti byl zakázán či sankčně ztratila způsobilost tuto činnost vykonávat. Toto ustanovení nahlížené účelem zákona o silničním provozu totiž zajišťuje, aby činnost, která může ohrozit veřejný zájem na bezpečném silničním provozu, byla vykonávána jen osobami k tomu způsobilými.
Aniž by na tomto místě bylo zapotřebí podrobně rozvádět a opakovat argumenty, které Nejvyšší soud pojal do svého (shora již citovaného) usnesení v téže trestní věci obviněného, stačí odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (publikované pod č. 1/2011 Sb. rozh. trest.), konkrétně na jeho právní větu II., na jejímž základě lze dospět k jedinému možnému závěru, totiž že shora popsané jednání obviněného, jehož se dopustil před 1. lednem 2010, by bylo možno i po tomto datu právně kvalifikovat jako trestný čin (přečin) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Současně je však nutno aplikovat ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Protože pachatel přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je ohrožen přísnější trestní sazbou (trest odnětí svobody až na tři léta) než podle dřívějšího §180d tr. zák. (trest odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitý trest nebo zákaz činnosti), je pro něho evidentně příznivější ustanovení §180d tr. zák.
Nejvyšší soud současně setrvává i na svých dalších, dříve vyslovených závěrech (v zásadních směrech shodných s právními závěry obou soudů nižších stupňů) – jednak že aplikace ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, a jednak že jednání obviněného by bylo možné právně kvalifikovat podle zákona účinného v době spáchání činu, tedy jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., třebaže ten v době rozhodování soudů obou stupňů již nebyl v platnosti.
Současně však vyvstává potřeba posuzovat předmětné jednání nejen z hlediska naplnění formálních znaků v úvahu přicházejícího trestného činu, nýbrž také z hlediska jeho znaků materiálních. Tyto znaky jako podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.). Pro spolehlivý závěr, zda se v tom kterém případě jedná či nejedná o trestný čin, je proto nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný.
Proto je třeba znovu připomenout, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že relevantně uplatněným námitkám dovolatele stran naplnění materiální stránky trestného činu je třeba přisvědčit. Jakkoliv soudy prvního i druhého stupně postupovaly správně, pokud ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku v jednání obviněného shledaly naplnění formálních znaků trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. (ve smyslu právní úpravy platné a účinné v době spáchání činu), na druhé straně pochybily, když se náležitě nezabývaly otázkou (soud druhého stupně tak neučinil ani po zrušení jeho původního rozhodnutí Nejvyšším soudem a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí spolu s uděleným závazným pokynem ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. k upřesnění právní kvalifikace), zda zjištěné jednání vykazuje i zákonem požadovaný znak materiální, tedy zda stupeň jeho společenské nebezpečnosti by bylo možné hodnotit jako vyšší než nepatrný. Soud první instance tuto významnou otázku zcela pominul a odvolací soud setrval na svém původním rozhodnutí s tím, že považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a stejně tak pokládá za správnou i použitou právní kvalifikaci. Osobu obviněného vyhodnotil jako nezodpovědného a hazardního řidiče, který nerespektuje pravidla silničního provozu, a proto není důvod výrok o vině rušit či jakkoli měnit (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení). Tento svůj postoj odůvodnil formálním odkazem na záznamy o přestupcích obviněného v jeho evidenční kartě řidiče, jak na to ostatně dovolatel poukázal ve svém podání (srov. výše).
S tímto závěrem obou soudů nižších stupňů se však Nejvyšší soud nemohl ani tentokrát identifikovat. Oba soudy totiž na možný nízký stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání obviněného, tudíž na absenci materiální stránky posuzovaného trestného činu, mohly usuzovat nejen z faktu, že obviněný je pachatelem ve smyslu zákona bezúhonným (jeho evidenční karta řidiče sice obsahuje několik záznamů, avšak v opise rejstříku trestů žádný záznam nemá), ale i z toho, že od právní moci rozhodnutí Městského úřadu v N. o pozbytí řidičského oprávnění obviněným (dne 3. 11. 2008) do spáchání nyní posuzovaného skutku (dne 25. 9. 2009) uplynula doba delší deseti měsíců (v době jejich prvního rozhodování to bylo již 15, resp. 17 měsíců) a že jiného prokazatelného porušení zákazu řízení motorových vozidel se minimálně v této době nedopustil.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že typový charakter a stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného trestného činu patří mezi vůbec nejnižší, což je zřejmé jak z výše trestních sazeb za něj stanovených, tak z faktu, že obdobná (a společensky ještě méně nebezpečná jednání) mohou být posouzena jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o přestupcích. Především těchto skutečností si měl být odvolací soud po předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu vědom a své úvahy o stupni společenské nebezpečnosti posuzovaného trestného činu zaměřit tímto směrem. To však neučinil, když závěr o naplnění materiálního znaku vystavěl – navíc ne zcela přesně – na osobě obviněného.
Proto je třeba (v souladu s dovolatelovou argumentací) upřesnit, že záznam o přestupku obviněného v evidenční kartě řidiče pro řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu (1,33 g/kg alkoholu) je již z roku 2001, a už proto nemohl být součástí dosažení dvanáctibodové hranice (systém bodového hodnocení byl totiž zaveden až s účinností od 1. června 2006). Navíc sankci uloženou za tento přestupek obviněný vykonal a znovu se obdobně nebezpečného jednání nedopustil. Pokud má v evidenční kartě řidiče záznam o dalším přestupku (k němuž se vztahuje bod připsaný do dvanáctibodové hranice), pak od předcházejícího přestupku uplynula doba více než pěti let.
Akcentoval-li odvolací soud při hodnocení osoby obviněného jako řidiče, že se dopustil dalších přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, které byly podkladem pro dosažení dvanáctibodové hranice, pak je zapotřebí upřesnit, že těmito přestupky jsou přestupek ze dne 6. 9. 2006 podle §22 odst. 1 písm. l ) zákona o přestupcích [nerespektování dopravního značení ve smyslu §4 písm. c) zákona o silničním provozu], za nějž mu byla uložena pokuta 500,- Kč a připsán 1 bod, přestupek ze dne 10. 10. 2006 podle §22 odst. 1 písm. f) bod 4. zákona o přestupcích [překročení rychlosti o 17 km/hod.], za nějž mu byla uložena pokuta 1.000,- Kč a připsány 2 body, přestupek ze dne 9. 12. 2006 podle §22 odst. 1 písm. f) bod 3. zákona o přestupcích [překročení rychlosti o 45 km/hod.], za nějž mu byla uložena pokuta 2.500,- Kč a připsány 3 body, přestupek ze dne 2. 4. 2007 podle §22 odst. 1 písm. f) bod 1. zákona o přestupcích [telefonování za jízdy], za nějž mu byla uložena pokuta 1.000,- Kč a připsány 3 body, přestupek ze dne 10. 4. 2007 podle §22 odst. 1 písm. f) bod 1. zákona o přestupcích [telefonování za jízdy], za nějž mu byla uložena pokuta 1.000,- Kč a připsány 3 body, a přestupek ze dne 21. 4. 2007 podle §22 odst. 1 písm. l ) zákona o přestupcích [denní svícení], za nějž mu byla uložena pokuta 500,- Kč a připsán 1 bod.
Přestože tento výčet přestupků nesvědčí o tom, že by obviněného bylo možno považovat za ukázněného řidiče respektujícího pravidla silničního provozu, na druhé straně je třeba respektovat argumentaci dovolatele, že se jedná o přestupky toliko poruchové, nikoliv ohrožovací, které patří mezi přestupky méně nebezpečné (z možné sedmibodové škály se dopustil nanejvýš „tříbodových“ přestupků). Závěr odvolacího soudu, že obviněný je „naprosto nezodpovědným a hazardním řidičem“, je proto přeceněním faktického stavu věci a přemrštěně negativním hodnocením osoby obviněného coby řidiče. Pokud by tento soud (a před ním i soud prvního stupně) uvedené okolnosti náležitě vyhodnotil, nemohl by dospět k závěru, že stíhané jednání obviněného vykazuje i z materiálního hlediska zákonné znaky trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Jinými slovy řečeno pokud by neponechal bez povšimnutí ani zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio (uplatňované již za účinnosti dřívějšího trestního zákona), měl reálně učinit závěr, že postačovalo, pokud by stíhaný skutek byl příslušným orgánem posouzen pouze jako odpovídající přestupek.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 190/2010, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 T 280/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté věc obviněného podle §265m odst. 1 tr. ř. per analogiam podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil Magistrátu města B., neboť žalovaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Takovému postupu nebrání ani relativně dlouhá doba (cca dvou roků), která již od spáchání posuzovaného skutku uplynula. Jakkoliv totiž podle §20 odst. 1 zákona o přestupcích platí, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok, současně podle odst. 2 tohoto ustanovení platí, že do běhu lhůty podle odstavce 1 se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu (tím je v dané věci trestní řád).
Nejvyšší soud rozhodl shora uvedeným způsobem v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je zapotřebí uvést, že pokud obviněný v závěru svého podání rovněž požádal o odklad výkonu trestu podle §265 o odst. 1 tr. ř., předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě tento postup nenavrhl. Předseda senátu Nejvyššího soudu o takové žádosti nerozhodoval, neboť ze samé podstaty usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že jím zrušená rozhodnutí nemohou být nadále vykonávána.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a