ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.891.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 891/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 o dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 8 To 171/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 41/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. 2 T 41/2009, uznal obviněného M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„ I. 1. dne 2. 10. 2006 v P., K. převzal částku 200.000,- Kč od poškozeného J. C., kterou na něm vylákal pod příslibem zprostředkování koupě bytu do osobního vlastnictví ve lhůtě do 10. 12. 2006, přičemž převzetí částky potvrdil proti podpisu, žádnou koupi ale nezařizoval a peníze použil pro vlastní potřebu,
2. dne 4. 10. 2006 v P., O.. převzal od poškozeného P. N., částku 150.000,- Kč, kterou na něm vylákal pod příslibem zprostředkování koupě bytu do osobního vlastnictví ve lhůtě do 10. 12. 2006, přičemž převzetí částky potvrdil proti podpisu, ale žádnou koupi nezprostředkoval a peníze použil pro vlastní potřebu,
3. dne 7. 11. 2006 v P. v ul. V J. převzal od poškozeného S. R., částku 150.000,- Kč, kterou na něm vylákal pod příslibem zprostředkování koupě bytu do osobního vlastnictví ve lhůtě do 10. 1. 2007, přičemž převzetí částky potvrdil proti podpisu, ale žádnou koupi nezprostředkovával a peníze použil pro svou potřebu,
v dohodnuté lhůtě žádnému z poškozených byt v osobním vlastnictví nezajistil, do současné doby žádnému z poškozených peníze nevrátil ani částečně a způsobil tak celkovou škodu ve výši 500.000,- Kč,
II. dne 28. 8. 2008 v P., R., v kavárně OC G. N. B. vylákal pod příslibem zajištění pronájmu obecního, blíže nespecifikovaného bytu na území Městské části P. ve lhůtě do 31. 10. 2008, od poškozené M. P., nejprve částku 10.000,- Kč jako zálohu a později na témže místě dne 29. 9. 2008 částku 50.000,- Kč, v dohodnuté lhůtě pronájem obecního bytu nezajistil, peníze použil pro svou potřebu a do současné doby peníze poškozené P. nevrátil ani částečně, čímž jí způsobil celkovou škodu ve výši 60.000,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil: v bodě I. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a v bodě II. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu současně uložil povinnost nahradit poškozenému P. N., škodu ve výši 150.000,- Kč a poškozené M. P., škodu ve výši 60.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 8 To 171/2010, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. obviněnému uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Petry Karbanové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil v něm svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu, které mají svůj základ v rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož dle jeho názoru nebyl vůbec, natož pak správně zjištěn skutkový stav. Je přesvědčen, že od počátku trestního řízení mu bylo orgány činnými v trestním řízení znemožňováno dosáhnout provedení důkazů svědčících v jeho prospěch, když všechny jeho návrhy učiněné v tomto směru byly (a to již v přípravném řízení) zamítány. Z těchto tvrzených nedostatků dovodil porušení práva na spravedlivý proces.
Dále dovolatel namítl, že v proběhnuvším trestním řízení mu nebyl prokázán úmysl někoho podvést, resp. vylákat od něj peníze, žádný byt nezajišťovat a peníze si ponechat. Poukázal na svoji dosavadní obhajobu, v jejímž rámci od počátku trestního řízení tvrdil, že peníze, které od údajných poškozených přijal, byly určeny jako úplatek pro třetí osobu. Pokud by je chtěl od počátku skutečně podvést, pak by jim nevystavoval směnky, když toto po něm navíc ani žádný z poškozených nežádal.
Obviněný rovněž vyslovil přesvědčení, že nebyla nade vší pochybnost prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, a proto jej nelze za tento trestný čin ani odsoudit. V této souvislosti poukázal na to, že to nebyl on, kdo kontaktoval údajné poškozené a nabízel jim různé transakce týkající se jejich bydlení. Tato aktivita vznikla na straně poškozených, kteří jej sami kontaktovali, přičemž prvním z nich byl poškozený J. C., který si tudíž musel být vědom, že (obviněný) jakousi zprostředkovatelskou činností ohledně bytů disponuje. Proto je prý nutno dospět k závěru o nepravdivosti výpovědí poškozených, které je třeba hodnotit jako nevěrohodné a účelové. Na svoji obhajobu dodal, že skutečnost, že v P. lze sehnat obecní byty do nájmu se smlouvou na dobu neurčitou za úplatek, je obecně známá.
Dovolatel připustil, že sice za úplatky zprostředkovával pronájem obecních bytů se smlouvu na dobu neurčitou, avšak podvodného jednání se vůči poškozeným rozhodně nedopouštěl, neboť všichni poškození byly od samého počátku seznámeni s podrobným mechanismem celé transakce. Je tak podle něj logické, že poškození se nyní obávají, že by mohli být sami vystaveni trestnímu stíhání, jelikož se podíleli na uplácení úředních osob, a proto poskytují tendenční výpovědi.
Obviněný znovu zopakoval, že se od počátku trestního řízení domáhal zajištění důkazů potřebných k objasnění skutkového stavu (zejména pak svědeckých výpovědí, formulářů a jiných písemností z Magistrátu hlavního města P. týkajících se přidělení bytu, ověření okolností úmrtí J. V., apod.), ale jak ze strany policie v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem zůstaly tyto návrhy nevyslyšeny, resp. byly zamítnuty.
Dovolatel konečně shrnul, že orgány činné v trestním řízení nedostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a to především ve smyslu zásady zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a zásady volného hodnocení důkazů, jež jsou zakotveny v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V závěru svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. dne 21. 7. 2010 doručen opis dovolání obviněného, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Většina námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, jež směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, který obviněný shledal nedostatečným a jednostranným, když orgány činné v trestním řízení nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, nýbrž vyšly ze svědeckých výpovědí poškozených, které považoval za nepravdivé a tendenční. Takto formulované výhrady ovšem nejsou ničím jiným nežli polemikou obviněného se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jejímž prostřednictvím pouze tato skutková zjištění napadal a současně předkládal vlastní verzi skutkového děje.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení svého jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a §250 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že v něm absentuje subjektivní stránka, konkrétně úmysl obohatit sebe nebo jiného a způsobit takovým jednáním škodu.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (jímž byl obviněný uznán vinným v bodě I. shora citovaného rozsudku) se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se přitom podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (kterým byl obviněný uznán vinným v bodě II. předmětného rozsudku) se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč.
Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tedy podstatné, pro rozhodnutí poškozeného. Musí jít o takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného by nedošlo, nebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.
Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad I.) spočívající v tom, že obviněný „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu“ , jakož i znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (ad II.), jež spočívají v tom, že obviněný „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu nikoli malou“ .
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky těchto trestných činů, včetně subjektivní stránky. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný v několika případech od různých osob (specifikovaných tamtéž) „… vylákal pod příslibem zprostředkování koupě bytu do osobního vlastnictví ve lhůtě do …“ příslušné finanční částky, „ … přičemž převzetí částky potvrdil proti podpisu, žádnou koupi ale nezařizoval a peníze použil pro vlastní potřebu, … v dohodnuté lhůtě žádnému z poškozených byt v osobním vlastnictví nezajistil, do současné doby žádnému z poškozených peníze nevrátil ani částečně a způsobil tak celkovou škodu ve výši …“ .
Z takovéto formulace je patrné, že soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, vzal za prokázané, že obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil úmyslně, a to v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. (byť tuto skutečnost žádný ze soudů nižší instance v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně neuvedl). Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že obviněný byl podvodným úmyslem veden od samého počátku, přičemž naprosto identické trestné činnosti se opakovaně dopouštěl již v minulosti, za což byl také pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (v podrobnostech srov. zejména strany 6 a 9 rozsudku soudu prvního stupně).
Pro závěr o podvodném úmyslu obviněného svědčí zejména to, že ani v jednom z případů po převzetí finančního obnosu od poškozených nepočal vyvíjet žádnou aktivitu směřující k tomu, aby mohlo dojít k realizaci „transakce“ spočívající ve zprostředkování možnosti koupě obecního bytu a jeho následnému získání do osobního vlastnictví (tvrzení obviněného, že měl poškozeným zajistit toliko nájemní vztah na dobu neurčitou, vyhodnotily oba soudy nižšího stupně na základě provedených důkazů jako nepravdivé a nelogické, avšak z hlediska posuzovaného případu současně irelevantní – srov. stranu 6 rozsudku soudu prvního stupně, příp. stranu 5 rozsudku soudu odvolacího). Obviněný totiž podle zjištění nalézacího soudu nepodnikl žádné kroky, na jejichž základě by poškození mohli fakticky byty nabýt do osobního vlastnictví či k nim získat nájemní vztah upravený smlouvou na dobu neurčitou. Nejenže tedy přijaté peníze nepoužil k účelu, k němuž mu byly svěřeny, ale ani nikdy dříve (tedy ani na počátku svého jednání) neměl v úmyslu tak učinit. Poté, co obdržené finanční prostředky nepoužil k zajištění práva k bytu pro poškozené, jak jim přislíbil, a místo toho si je ponechal pro vlastní potřebu, se stal pro poškozené nekontaktním, neodpovídal na SMS zprávy, nereagoval na telefonáty, ani nevyvinul nejmenší snahu jim (od nich převzaté) peníze vrátit. Oba soudy nižších instancí rovněž nepřehlédly, že pro obdobnou trestnou činnost byl již v minulosti pravomocně odsouzen, a že také nyní je z podvodného jednání usvědčován svědeckými výpověďmi jak poškozených, tak pracovníka ekonomického odboru Úřadu Městské části P. Ing. K. D. (na obsah těchto výpovědí lze v podrobnostech odkázat).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a