ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.900.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 900/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 3 To 717/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 284/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 74 T 284/2009, uznal obviněného J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 34 T 10/2001, potrestán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 odst. 2 písm. b) trestního zákona a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, který vykonal dne 12. 5. 2008, a dále trestním příkazem samosoudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. 15 T 3/2009, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2009, byl potrestán pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, přičemž z uloženého trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hod. vykonal 16 hod.,“
se dopustil skutků popsaných pod body 1. – 5. předmětného rozsudku, které soud prvního stupně právně kvalifikoval pod bodem 1) jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), pod body 2) až 4) jako dva trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), pod bodem 5) jednak jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. a jednak jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu uložil podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §59 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost k náhradě způsobené škody ve vztahu k poškozeným T. D., a E. L., přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou J. K., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný, jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě (ten tak učinil v neprospěch obviněného). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 3 To 717/2010, o nich rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou odvolání napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body 1) až 4), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody, a při nezměněném výroku o vině pod bodem 5) a za podmínek ustanovení §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově uznal obviněného vinným, že
„ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 34 T 10/2001, potrestán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, který vykonal dne 12. 5. 2008, opětovně
1. dne 15. 10. 2009 kolem 2.30 hodin v O., na náměstí SNP, poté, co viděl, že T. D., krátce předtím, v místní herně na náměstí SNP, na výherních automatech několikrát vyhrál finanční částku, z níž jej také obdaroval částkou ve výši 100 Kč, a peníze si ukládal do kapsy kalhot ke svazku bankovek, obžalovaný veden zištným úmyslem, po odchodu T. D. z herny vyšel za ním a fyzicky jej před barem "B." napadl opakovanými údery pěstí do obličeje, až poškozený upadl na zem, kde jej opětovně bil pěstmi do hlavy a celého těla, přičemž mu z levé kapsy kalhot, kterou si poškozený bránil rukou, odcizil finanční hotovost ve výši 8.000 Kč a dále mu z kapsy bundy odcizil mobilní telefon zn. Nokia se SIM kartou v hodnotě 500 Kč, čímž T. D. způsobil škodu v celkové výši 8.500 Kč a dvě tržné rány v obličeji s hematomem, kteréžto zranění si nevyžádalo lékařské ošetření,
2. dne 19. 9. 2009 kolem 19.30 hodin v O., na ul. H., na chodbě panelového domu, v prostoru před výtahem, poté, co M. Ž., byla venku vyvenčit psa a nestačila za sebou zavřít vchodové dveře do domu, vběhl dovnitř s tím, že jde navštívit kamaráda, a než jmenovaná stačila otevřít dveře od výtahu, zcela nečekaně k ní přistoupil a z krku jí strhl zlatý řetízek délky 50 cm se 7 kusy přívěsků, vše v hodnotě 2.900 Kč a utekl z domu, poškozená za ním vyběhla a křičela „Ty lumpe!“ a vzápětí přivolala policejní hlídku, tímto poškozené M. Ž. způsobil škodu v celkové výši 2.900 Kč a zarudnutí na krku, což si nevyžádalo lékařské ošetření,
3. dne 16. 10. 2009 kolem 14.30 hodin v O., na ul. V., před vchodem do domu, zcela nečekaně zezadu přistoupil k náhodné kolemjdoucí E. L., která se při chůzi pravou rukou opírala o francouzskou hůl, této prudce z její levé ruky vytrhl dámskou koženkovou kabelku černé barvy v hodnotě cca 50 Kč s peněženkou v hodnotě cca 150 Kč s finanční hotovostí ve výši cca 120 Kč, krabičkou rumových pralinek v hodnotě cca 23 Kč a dalším drobným nákupem potravin v hodnotě cca 15 Kč, poté z místa rychle utekl, poškozená křičela o pomoc a sbírala se země nákup uložený v plátěné tašce, kterou nesla v téže ruce, tímto jednáním E. L. způsobil na odcizených věcech škodu v celkové výši cca 358 Kč a prudkým vytržením kabelky z ruky jí způsobil zhmoždění prostředníku levé ruky, což si nevyžádalo lékařské ošetření,
4. dne 19. 10. 2009 kolem 08.45 hodin v O., na ul. R., poté, co J. K., nakoupila potraviny v prodejně H. a pomalou chůzí pokračovala ve směru k ul. P., ji předběhl, sehnul se do podřepu, jako by spravoval botu a náhle, když kolem něj procházela, se před ní postavil a z krku jí strhl zlatý řetízek v délce 60 cm v hodnotě 3.100 Kč s plným kulatým přívěskem o průměru cca 3 cm v hodnotě 2.400 Kč a z místa utekl, přičemž poškozená J. K. křičela "Chyťte zloděje, ukradl mi řetízek, chyťte ho!", tímto jmenované způsobil na odcizených věcech škodu v celkové výši 5.500 Kč“.
Takto zjištěná jednání soud druhého stupně právně kvalifikoval v bodě 1. jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a v bodech 2. až 4. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák. a odsoudil obviněného podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému T. D., částku ve výši 8.500 Kč, a poškozené M. Ž., částku ve výši 2.900 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené T. D. a M. Ž. se zbytkem jejich nároků na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. též poškozenou J. K. Konečně odvolací soud vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájců Mgr. Vlastimila Burďáka a JUDr. Jiřího Mlčocha podal proti němu dovolání (učiněné ve dvou samostatných podáních), které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v podání učiněném prostřednictvím Mgr. Vlastimila Burďáka popřel, že by se trestné činnosti kladené mu za vinu dopustil. Současně zdůraznil, že neexistují dostatečné důkazy, které by svědčily o jeho vině. V podrobnostech odkázal na obsah svého odvolání.
Následně dovolatel uvedl, že – ačkoli si je vědom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) a jeho restriktivního výkladu důvodnosti dovolání, zejména ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – je třeba přihlédnout i v dovolacím řízení k tomu, že dokazování před soudy nižších stupňů bylo prováděno jednostranně. V této souvislosti poukázal (ve vztahu ke skutku pod bodem 1. rozsudku) na výpovědi poškozeného T. D. a svědkyň V. M. a K. M. a rozpory mezi nimi, které zakládají dvě verze o průběhu skutkového děje. V případě skutků popsaných pod body 2. až 4. citovaného rozsudku rovněž popřel, že by se jich dopustil, když navíc ani žádná z věcí, jež měly být odcizeny, u něj nebyla nalezena. U skutku pod bodem 4. se neztotožnil s argumentací obsaženou na straně 10 rozsudku, podle níž u něj sice nebyl zlatý řetízek nalezen a do zastavárny jej zanesly osoby od něj odlišné, avšak výslech těchto osob není třeba provádět. Podle jeho názoru soudy obou stupňů pochybily, pokud závěry o jeho vině založily na pouhých spekulacích vycházejících ze selektivního hodnocení důkazů výhradně v jeho neprospěch, čímž současně porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo.
Za stěžejní námitku obviněný označil nesprávnost závěrů o spáchání zločinu loupeže, neboť měl za to, že soudy nižších stupňů skutkovou větu zformulovaly, aniž k uvedenému jednání provedly jakékoli dokazování. Dovolatel je přesvědčen, že jednání (pokud by k odcizení peněžité částky vůbec došlo, což kategoricky popírá) mohlo být právně posouzeno nanejvýš jako trestný čin krádeže. Svůj nesouhlas s právní kvalifikací vyjádřil i ve vztahu ke skutku pospanému pod bodem 5. rozsudku, jelikož nevěděl nic o tom, že poškozené J. K. měl být odcizen řetízek. Celý děj vnímal jako napadení své osoby D. Š. a M. T., a proto tento skutek měl být posouzen jako jednání v sebeobraně, tudíž jako jednání vylučující protiprávnost.
V závěru tohoto svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ve svém druhém podání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Mlčocha dovolatel vznesl výhrady vůči nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jednání popsaného pod bodem 1. rozsudku. Opět poukázal na rozpory mezi výpovědí poškozeného T. D. a ostatními důkazy a nalézacímu soudu vytknul, že výpověď tohoto poškozeného vzal za pravdivou a nijak se nevypořádal s dalšími (s ní nekorespondujícími) tvrzeními. Takto vystavěné závěry soudů prý nemají oporu v provedeném dokazování, když žádný ze soudů ani nevysvětlil, proč bezezbytku uvěřil poškozenému.
V návaznosti na svá předchozí tvrzení obviněný namítl, že se obžalobě nepodařilo prokázat, že se stal skutek, pro který byl stíhán a nakonec i odsouzen, resp. že se odehrál tak, aby z něj bylo možno dovodit jednání vykazující znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. V naznačeném postupu soudů nižší instance shledal porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a v důsledku toho též nesprávné hmotněprávní posouzení.
Takřka identické vady dovolatel spatřoval také v právním posouzení skutků popsaných pod body 2. až 5. rozsudku soudu prvního stupně, když v podrobnostech znovu odkázal na odůvodnění svého odvolání proti citovanému rozsudku. Z výše uvedeného pak dovodil, že soudy obou instancí založily svá rozhodnutí na skutkovém zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, pouze vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohou obstát. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svých podáních napadal výhradně správnost a rozsah provedeného dokazování, jakož i způsob hodnocení provedených důkazů (zejména pokud opakovaně vytýkal rozpory mezi výpovědí poškozeného T. D. a ostatními provedenými důkazy či pokud bez dalšího svoji trestnou činnost popíral). Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo a nezprostily jej obžaloby, když neměly dostatek důkazů svědčících jednoznačně o jeho vině, nýbrž vycházely toliko z domněnek a spekulací, které neměly oporu v provedeném dokazování. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo i proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny (jak ostatně uvedl sám dovolatel) zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a