ECLI:CZ:NS:2012:11.TCU.138.2012.2
sp. zn. 11 Tcu 138/2012-8
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 19. října 2012 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného S. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 1 Nt 4/2012, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 1 Nt 4/2012, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 14 To 104/2012, se zrušují .
Krajskému soudu v Plzni se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministerstvo spravedlnosti Ukrajiny požádalo dopisem ze dne 19. 4. 2012, č. 4846-0-26-12-12.2/3, o vydání obviněného jménem S. Ch., státního občana Ukrajiny, k trestnímu stíhání pro zločin podle čl. 286 odst. 3 ukrajinského trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 23. 12. 2007 asi ve 12.20 hod. na 219 kilometru a 30 metru úseku cesty M-12 S.-T.-K.-Z., poblíž zatáčky do K. V. okresu, nedbajíc pravidel silničního provozu Ukrajiny, při jízdě autem Hyundayi, registrační značky … směrem do města Ch. rychlostí 100km/h, překračujíc rychlost dovolenou pro dané cestovní podmínky, nepřesvědčil se o bezpečnosti manévru při předjíždění auta, které se pohybovalo stejným směrem, přejel jednoduchou nepřerušovanou čáru vodorovného značení, vyjel do protisměru, kde způsobil srážku s automobilem GAZ-24, registrační značky … řízeném M. M. K. jedoucím v protisměru; v důsledku dopravní nehody cestující z vozidla GAZ-24 G. M. K. utrpěla těžká zranění, na která zemřela, další cestující z vozidla GAZ-24 J. P. S. utrpěl středně těžká zranění spočívající v poranění hrudníku, zlomenině druhého žebra na pravé straně, poranění hlavy a otřes mozku lehkého stupně a řidič GAZ-24, M. M. K. utrpěl lehká zranění s krátkodobými zdravotními obtížemi spočívající v oděrkách pravého loketního kloubu, poranění s krevním výronem levé části hrudníku, poranění pravého ramenního kloubu, pravého loketního kloubu, poranění vrchní části holeně, a cestující z vozidla Hyundai D. V. Š. utrpěla těžká zranění, která vedla k její smrti, další cestující vozidla Hyundai V. I. B. utrpěl středně těžká zranění spočívající v poranění mozku lehkého stupně, zlomeninu laterální stěny pravé očnice, úraz měkkých tkání hlavy a pravého loketního kloubu, které mělo za následek dlouhodobé zdravotní obtíže, a další cestující z vozidla Hyundai A. A. S. utrpěl středně těžká zranění s dlouhodobými zdravotními obtížemi spočívající v mnohočetné úlomkové zlomenině ve střední části pravého stehna, oděrkách čela, úrazu hrudníku a otřesu mozku.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích po provedení předběžného šetření podalo dne 4. 5. 2012 u Krajského soudu v Českých Budějovicích návrh na vyslovení přípustnosti vydání obviněného k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 1 Nt 4/2012, podle §397 odst. 1 tr. ř. tak, že vydání obviněného pro uvedený skutek je přípustné. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 14 To 104/2012, zamítl podle §148 odst. 1 tr. ř. stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí.
Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 3 tr. ř. předložil dne 21. 9. 2012 tuto věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. V tomto opravném prostředku odkázal na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu (např. č. 42/2002 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu z 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, nález Ústavního soudu z 3. 1. 2007, sp. zn. III. US 534/06, usnesení Nejvyššího soudu z 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009), podle které je v rámci předběžného šetření (srov. §394 odst. 1 větu poslední tr. ř.), resp. nejpozději v rámci rozhodování o přípustnosti vydání nezbytné posoudit soulad případného vydání osoby do dožadujícího státu mj. i se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Mezi nejvýznamnější závazky, jejichž porušení by vzhledem k jejich absolutní povaze, neumožňující žádné odchylky (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království ze 7. 7. 1989, č. 14038/88, odst. 88), bylo důvodem nepřípustnosti vydání, patří zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.). Jedná-li se přitom o porušení potenciální, k němuž by mohlo dojít nikoli přímo v České republice samotné, nýbrž v cizím státu, do něhož má být osoba Českou republikou předána, např. v režimu vydání (extradice) či vyhoštění (deportace), je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nutno posoudit, zda v daném případě hrozí tzv. „reálné riziko“, že osoba bude v cílové zemi mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání vystavena (srov. již citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království nebo např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Vilvarajah a další proti Spojenému království z 30. 10. 1991, č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87 a 13448/87, Mamatkulov a Askarov proti Turecku z 4. 2. 2005, č. 46827/99 a 46951/99, Shamayev a další proti Gruzii a Rusku z 14. 4. 2005, č. 36378/02, Ismoilov a další proti Rusku z 24. 4. 2008, č. 2947/06, Soldatenko proti Ukrajině z 23. 10. 2008, č. 2440/07, Baysakov a další proti Ukrajině z 8. 2. 2010, č. 54131/08, Klein proti Rusku z 1. 4. 2010, č. 24268/08, Khodzhayev proti Rusku z 12. 5. 2010, č. 52466/08, Khaydarov proti Rusku z 20. 5. 2010, č. 21055/09, Abdulazhon Isakov proti Rusku z 8. 7. 2010, č. 14049/08, Iskandarov proti Rusku z 23. 9. 2010, č. 17185/05, Elmuratov proti Rusku z 3. 5. 2011, č. 66317/09, Ahorugeze proti Švédsku z 27. 10. 2011, č. 37075/09, Harkins a Edwards proti Spojenému království z 17. 1. 2012, č. 9146/07 a 32650/07, a usnesení Evropského soudu pro lidská práva ve věcech AI-Moayad proti Německu z 20. 2. 2007, č. 35865/03, a Babar Ahmad a další proti Spojenému království z 6. 7. 2010, č. 24027/07, 11949/08 a 36742/08). Pro úplnost ministr spravedlnosti připomněl, že zacházení, které je předmětem posuzování, musí mít dostatečnou intenzitu, aby se mohlo jednat o porušení čl. 3 výše uvedených úmluv (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Ramirez Sanchez proti Francii ze 4. 7. 2006, č. 59450/00, nebo M. S. S. proti Belgii a Řecku z 21. 1. 2011, č. 30696/09); rovněž touto otázkou se musí státní zástupce v rámci předběžného šetření a soud v rámci rozhodování o přípustnosti vydání zabývat. Nelidským a ponižujícím zacházením je chápáno nejen fyzické a duševní utrpení, ale též vyvolání pocitu strachu, úzkosti a méněcennosti, schopné pokořit, ponížit a případně zlomit fyzickou nebo morální odolnost osoby (již citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království, odst. 100).
K posouzení tzv. „reálného rizika“ mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání v cizím státě je přitom v praxi podle ministra spravedlnosti nezbytné vycházet především z pokud možno aktuálních (tj. dostupných v době rozhodování - srov. např. již citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království) informací o situaci v daném cizím státě, které lze získat zejména ze zpráv mezivládních a nevládních organizací o stavu dodržování lidských práv, např. Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání (CPT), Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky či Amnesty International, jakož i některých domácích i cizozemských státních orgánů, např. odboru lidských práv a transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí České republiky, odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky či Úřadu pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických (srov. např. již citované rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Soldatenko proti Ukrajině a Iskandarov proti Rusku). Nezbytnost opatření takových zpráv v předběžném šetření, resp. v řízení o přípustnosti vydání pak potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009). V daném případě však státní zástupkyně, Krajský soud v Českých Budějovicích ani Vrchní soud v Praze zřejmě žádné takové zprávy neopatřily, neboť žádné takové zprávy se nenachází v přiloženém spise Krajského soudu v Českých Budějovicích a nejsou zmíněny v návrhu státní zástupkyně ze 4. 5. 2012 na vyslovení přípustnosti vydání ani v odůvodněních usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze.
Krajskému soudu v Českých Budějovicích lze podle ministra vytknout, že si nevyžádal vyjádření ukrajinských orgánů ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o vydávání za účelem ověření, zda jmenovaný byl skutečně utajovaným svědkem v procesu proti skupině osob, které se dopouštěly bankovních podvodů a byly na základě jeho svědectví odsouzeny k vysokým trestům odnětí svobody. Lze podle něj jen stěží přisvědčit správnosti takového postupu, kdy na námitku, kterou lze jakkoliv považovat spíše za účelovou, že v případě pobytu jmenovaného ve věznici na Ukrajině by jej nic neochránilo před pomstou rodinných příslušníků uvedené skupiny odsouzených osob, nebylo reagováno věcně, ale pouze s ohledem na dané procesní stádium řízení o přípustnosti vydání, tedy že výše uvedené nemůže nijak změnit důvodnost předběžné vazby. Na tom nemění nic ani skutečnost, že námitka byla vznesena v rámci výslechu dne 21. 3. 2012, na základě něhož bylo rozhodováno o vzetí jmenovaného do předběžné vazby a nikoliv při veřejném zasedání dne 29. 5. 2012, kdy bylo rozhodováno o přípustnosti vydání jmenovaného. Jak je správně uvedeno dále v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích o vzetí do předběžné vazby ze dne 22. 3. 2012, je věcí předběžného šetření opatřit si veškeré právně relevantní podklady, na základě kterých bude moci být rozhodnuto o přípustnosti vydání jmenovaného na Ukrajinu. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, zejména nález z 3. 1. 2007, sp. zn. III. US 534/06, soud rozhodující o přípustnosti vydání i soud, jež rozhoduje o stížnosti proti takovému rozhodnutí, se musí náležitě vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, o jejíž vydání jde. V tomto případě se však s výše uvedenou připomínkou soudy dále v řízení nevypořádaly, když nejenže si neopatřily výše uvedené zprávy o stavu dodržování lidských práv, ale ani neposoudily, zda jmenovanému skutečně hrozí reálné riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání nebo zda z výše uvedeného tvrzení vůbec takové riziko vyplývá.
Ministr spravedlnosti dále zdůraznil, že obecné soudy musí z úřední povinnosti bedlivě zkoumat všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání. Mezi právně relevantní okolnosti patří kromě důvodů uvedených v §393 trestního řádu též mezinárodně-právní závazky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Vydání tedy není přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo se závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod. V návrhu státního zástupce, odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích o přípustnosti vydání z 29. 5. 2012 i usnesení Vrchního soudu v Praze z 11. 7. 2012 je lakonicky uvedeno, že nebyly zjištěny žádné překážky uvedené v §393 a §394 odst. 4 trestního řádu, které by vydání bránily. Ze spisového materiálu však nelze zjistit, na základě jakých skutečností uvedené orgány dovodily neexistenci důvodů bránících vyslovení přípustnosti vydání jmenovaného, když se otázkou dodržování lidských práv na Ukrajině nezabývaly vůbec a ani jinde ve spisu nejsou blíže zkoumány důvody nepřípustnosti vydání.
Soudy nevzaly v potaz ani záruky poskytnuté Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny, ani se nezabývaly zárukami poskytnutými soudcem Voločisského okresního soudu a tím, zda je soudce okresního soudu na Ukrajině oprávněn poskytnout záruky tohoto charakteru s mezinárodním dopadem. Nemohly tak potvrdit či vyvrátit jejich dostatečnost a už vůbec je nemohly porovnat se zprávami o stavu lidských práv na Ukrajině, když si tyto nevyžádaly.
Ministerstvo spravedlnosti si proto poté, co mu byla věc předložena podle §397 odst. 3 trestního řádu, opatřilo alespoň zprávy dostupné z veřejně přístupných informačních zdrojů, konkrétně zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických z 8. 4. 2011 o úrovni dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2010 a zprávu Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání (CPT) z 23. 11. 2011 o návštěvě delegace CPT na Ukrajině ve dnech 9. až 21. 9. 2009.
Zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických konstatuje i nadále špatné podmínky v ukrajinských vězeňských zařízeních, vyznačující se přeplněností věznic (včetně vazebních věznic v Kyjevě, Simferopolu, Doněcku, Charkově a Oděse), nedostatečnými sanitárními podmínkami, nedostatečným přístupem světla, nedostatečným poskytováním stravy a lékařské péče (šíření tuberkulózy se nicméně již podařilo dostat pod kontrolu).
Zpráva CPT se zabývá jednak podmínkami v zařízeních podléhajících Ministerstvu vnitra Ukrajiny [cely předběžného zadržení a tzv. „dočasná vazební centra“ (ITT)], a jednak podmínkami ve vazebních věznicích (SIZO) a věznicích („nápravné kolonie“), které podléhají Ministerstvu spravedlnosti Ukrajiny. V případě zařízení podléhajících Ministerstvu vnitra Ukrajiny jsou přitom konstatovány jak případy konkrétních aktů špatného zacházení (bití ze strany ukrajinských policistů atp.), tak obecně špatné podmínky vyplývající ze značné přeplněnosti těchto zařízení a nedostatku finančních prostředků na jejich obnovu a údržbu (cely, které již byly renovovány, se nicméně vyznačovaly podmínkami výrazně lepšími, které splňovaly uznávané standardy). Naproti tomu podmínky ve vazebních věznicích a nápravných koloniích provozovaných ukrajinskou vězeňskou službou (Státní služba výkonu trestů) jsou znatelně lepší (s výjimkou vazební věznice v Kyjevě). Negativní poznatky se týkaly rovněž podmínek, za kterých jsou vězni transportováni mezi jednotlivými vězeňskými zařízeními - např. ve vozidle používaném k převozu vězněných osob Boryspilskou divizí Ministerstva vnitra Ukrajiny jsou převážené osoby drženy v prostoru pouhého 0,5 m2 na osobu, což je z hlediska mezinárodních standardů naprosto nepřijatelné.
Dále pak ministr spravedlnosti připomněl, že případné negativní poznatky, z nichž by na existenci tzv. „reálného rizika“ bylo možné usuzovat, nemusí nezbytně bránit realizaci vydání, neboť tzv. „reálné riziko“ nelze posuzovat izolovaně, pouze na základě zpráv o situaci v daném cizím státě. Každý případ je nutno posoudit komplexně, s přihlédnutím ke všem důkazům v rámci extradičního řízení získaným a provedeným. Mezi tyto důkazy mohou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva patřit i ujištění či záruky poskytnuté dožadujícím státem (srov. např. již citované usnesení Evropského soudu pro lidská práva ve věci Babar Ahmad a další proti Spojenému království a již citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Harkins a Edwards proti Spojenému království), musí se však jednat o ujištění (záruky), které mohou být považovány za dostatečné k rozptýlení obav z tzv. „reálného rizika“, resp. k jeho odvrácení (srov. např. již citované usnesení Evropského soudu pro lidská práva ve věci Al-Moayad proti Německu), tj. o ujištění dostatečně konkrétní, která rovněž umožňují kontrolu jejich plnění (srov. např. usnesení Evropského soudu ve věcech Gasayev proti Španělsku ze 17. 2. 2009, č. 48514/06, a Chentiev a Ibragimov z 14. 9. 2010, č. 21022/08 a 51946/08). Dostatečnost poskytnutých ujištění přitom zjevně nelze posoudit, aniž by jejich obsah byl porovnán s poznatky o situaci v dožadujícím státu.
Z výše uvedeného podle ministra spravedlnosti vyplývá, že záruky poskytnuté Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny jsou spíše nedostatečnými, když neobsahují ani záruku práva na styk jmenovaného se zastupitelskými úřady České republiky na Ukrajině, ani ujištění o informování příslušných orgánů České republiky o stížnostech podaných jmenovaným v rámci trestního řízení a případného výkonu trestu odnětí svobody, natož pak ujištění, že jmenovaný nebude umístěn v zařízení provozovaném Ministerstvem vnitra Ukrajiny, či že jmenovaný v případě odsouzení bude umístěn v řádně osvětlené cele s dostatečným přístupem čerstvého vzduchu v životním prostoru předepsaném ukrajinským právem (3 m2 na osobu). Ujištění, že jmenovaný nebude na Ukrajině vystaven mučení nebo jinému krutému či nelidskému zacházení, ujištění, že trestný čin není politickým ani vojenským trestným činem, ujištění, že žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhat nebo potrestat danou osobu z důvodu její rasy, náboženství, národnosti nebo politických názorů byla poskytnuta pouze soudcem Voločisského okresního soudu, nikoliv však Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny, přičemž je podle ministra spravedlnosti otázkou, do jaké míry je tento orgán oprávněn poskytnout taková ujištění. Státní zástupce v předběžném šetření a soudy v řízení o přípustnosti vydání by měli zkoumat, zda hrozící „reálné riziko“ vyplývá z konkrétní aktivity ukrajinských orgánů, či ze samotného prostředí. Rovněž v případě, že by se v rámci řízení o přípustnosti vydání prokázalo, že by jmenovanému skutečně hrozilo nebezpečí fyzické či duševní újmy, popřípadě jiné z výše popsaných následků, jevilo by se podle ministra spravedlnosti jako přinejmenším vhodným vyžádat si od Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny poskytnutí ujištění, že jmenovanému bude poskytnuta náležitá ochrana ve vztahu k hrozícímu nebezpečí.
Výše popsané nedostatky v postupu a rozhodování Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze jsou však podle názoru ministra takového rázu, že jejich náprava by přesahovala roli, kterou ministr spravedlnosti v řízení o vydání má. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. zejm. č. 24/1996 Sb. rozh. tr., č. 42/2002 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu z 28. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 243/01, nález Ústavního soudu z 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06, usnesení Nejvyššího soudu z 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007), posouzením právních otázek přípustnosti vydání se v extradičním řízení musí zabývat nezávislé soudy (v daném případě včetně posouzení dostatečnosti případně vyžádaných dodatečných ujištění, pokud je ukrajinská strana poskytne), zatímco rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení či nepovolení vydání podle §399 tr. ř. představuje „politický rozměr projevu státní suverenity v extradičním řízení“ (srov. zejm. nález Ústavního soudu z 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 63/06).
Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 1 Nt 4/2012, a usnesení Vrchního soudu v Praze z 11. 7. 2012, sp. zn. 14 To 104/2012, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k doplnění dokazování a následnému opětovnému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že byla dodržena lhůta k podání opravného prostředku podle §397 odst. 3 tr. ř. Poté přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a dospěl k závěru, že jsou v dále naznačeném směru opodstatněné.
Podle §394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §393 tr. ř.
Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§397 odst. 1 tr. ř.). V rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to nejen právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§393 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (např. podle Evropské úmluvy o vydávání), ale zabývat se musí rovněž splněním dalších právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné, a to i nad rámec §393 písm. k) a l) tr. ř. Jedná se zejména o závazky z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) nebo Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.).
Nutnost zabývat se v rámci rozhodování o přípustnosti vydání do ciziny souladem vydání osoby se závazky České republiky vyplývající z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách zdůraznil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. č. 42/2002 Sb. rozh. tr., ale i další citovaná ministrem spravedlnosti), rovněž tak tato povinnost vyplývá z ministrem citované judikatury Ústavního soudu. Především však trestní řád v aktuálním znění v §393 písm. k) výslovně stanoví jako důvod nepřípustnosti vydání osoby do cizího státu existenci důvodné obavy, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám článků 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.), anebo trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky článku 3 této Úmluvy.
V projednávaném případě je zřejmé, že soudy toto hledisko zcela pominuly. Uvedenou otázkou se měl zabývat již státní zástupce v předběžném šetření (§394 odst. 1 tr. ř. poslední věta), jestliže však tuto úlohu bezezbytku nesplnil, bylo na příslušném krajském soudu, aby se s takovým nedostatkem vypořádal. Soudy zkoumají z úřední povinnosti právně relevantní okolnosti, jež mohou být překážkou vydání, tedy zejména okolnosti vyjádřené v §393 tr. ř. Otázka souladu vydání s citovanými závazky České republiky přitom přichází v úvahu vždy. Je třeba věnovat pozornost jak situaci ohledně dodržování lidských práv v justici v zemi, do které má být osoba vydána, tak i konkrétním okolnostem daného případu. Konkrétní rozsah dokazování, který bude potřebné k této otázce provést, pak závisí mimo jiné na tom, zda se jedná o zemi, o které je obecně známo, že je zde vysoká úroveň ochrany lidských práv, či zda jde o zemi, která byla v minulosti v této souvislosti opakovaně kritizována. V prvém případě by mohlo postačit vycházet v tomto ohledu z předchozí dobré zkušenosti (za předpokladu, že vydávaná osoba neuvádí konkrétní skutečnosti, které by mohly důvodnou obavu ve smyslu §393 písm. k) tr. ř. vyvolat), ve druhém je však třeba opatřit si dostupné materiály o aktuální situaci v dané zemi a tuto situaci posoudit s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Pakliže obviněný v průběhu řízení uvádí konkrétní skutečnosti nasvědčující zmíněné obavě, je třeba tyto prověřit a náležitě se s nimi v rozhodnutí vypořádat.
Jak Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012: „rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestně právně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (např. z toho důvodu, že úroveň v ukrajinských věznicích může být obecně nižší než úroveň srovnatelných zařízení v zemích západní Evropy). Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo ze dne 24. června 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010). V této souvislosti není bez významu ani skutečnost, že státy, které jsou smluvními stranami mezinárodních úmluv o vydávání, jsou zpravidla i členskými státy Rady Evropy, a jako k takovým je k nim také třeba přistupovat. Členské státy Rady Evropy uznávají zásadu právního státu a na svém území garantují dodržování lidských práv a základních svobod, a jsou i smluvními státy mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv a svobod (srov. čl. 3 a 4 sdělení č. 123/1995 Sb., o přístupu České republiky ke Statutu Rady Evropy), které vznikly a vznikají na půdě Rady Evropy. K těm patří i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů (sdělení č. 209/1992 Sb.) nebo již zmiňovaná Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.), které jsou vybaveny funkčními mechanismy (Evropský soud pro lidská práva, Výbor CPT), jež také umožňují kontrolu dodržování deklarovaných práv a svobod, a takový neustálý tlak mezinárodního společenství je nepochybně i jedním z faktorů ovlivňující zvyšování nastaveného standardu jejich ochrany. V těchto státech, k nimž patří i Ukrajina, jež je v posuzovaném případě dožadujícím státem, lze tedy do jisté míry určitý minimální standard ochrany lidských práv očekávat.“
V posuzované věci obviněný po svém zadržení dne 20. 3. 2012 uvedl, že „v žádném případě nesouhlasí se svým vydáním do Ukrajiny, neboť se tam cítí být ohrožen na životě, když v minulosti svědčil proti skupině nebezpečných pachatelů, kteří na základě jeho svědectví byli odsouzeni k dlouholetým trestům odnětí svobody. Také na něho ukrajinský vyšetřovatel dopravní nehody činil nátlak, aby vinu za nehodu vzal na sebe“. První z námitek krajský soud v rozhodnutí o vydání nijak nezmínil, druhou odbyl konstatováním, že v řízení o přípustnosti vydání soud nezkoumá procesní bezvadnost postupu vyžadující strany podle tamních procesních předpisů. To ovšem neplatí za situace, kdy namítaným porušením procesních předpisů mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces či práva nebýt vystaven mučení či jinému nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu citované Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V posuzovaném případě tedy nejen, že v rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně není zmínka o zkoumání souladu vydání obviněného se shora uvedenými závazky České republiky, ale, jak správně uvádí ministr spravedlnosti, ani spisový materiál neobsahuje v tomto směru žádné podklady, tedy soudy ani neměly možnost tuto otázku vyhodnotit. V této fázi tak nelze konstatovat více, než že soudy této své povinnosti nedostály, jejich rozhodnutí jsou vadná a nelze, než je zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu projednání a rozhodnutí. Není na místě, aby Nejvyšší soud posoudil tuto otázku sám, neboť by tím nahrazoval činnost nižších soudů a dokonce státního zástupce v rámci předběžného šetření a obviněný by tak byl zbaven možnosti podat opravný prostředek. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Českých Budějovicích věc znovu projedná, opatří si dostupné podklady obsahující informace o stavu lidských práv na Ukrajině se zaměřením na trestní řízení a vězeňství, např. zprávy mezivládních a nevládních organizací, českých i zahraničních státních orgánů (podrobně je jmenuje ministr spravedlnosti ve svém opravném prostředku včetně odkazů na příslušné internetové stránky). Prověří rovněž sdělení obviněného, že na Ukrajině vystupoval jako utajovaný svědek a že na něj byl ve věci, v níž má být nyní vydán, ze strany vyšetřovatele činěn nátlak. Příslušné materiály a konkrétní zjištění k námitkám obviněného pak posoudí v souvislosti se zárukami poskytnutými Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny a soudcem Voločisského okresu. Posoudí dostatečnost těchto záruk zejména podle kritérií správně naznačených ministrem spravedlnosti v jeho opravném prostředku (pochopitelně nebude brát ohled na vlastní hodnotící závěry ministra) včetně otázky, zda je soudce okresního soudu oprávněn záruku takového charakteru poskytnout. Shledá-li jejich nedostatečnost, vyžádá si popřípadě další záruky z ukrajinské strany. Poté rozhodne, zda je vydání obviněného přípustné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch