ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1009.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1009/2012-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného F. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 To 65/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 140/2010, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 To 65/2012, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 3 T 140/2010, ve výroku, kterým byl obviněný F. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 3 T 140/2010, byl obviněný F. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) a podle §250 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody a obviněný byl zproštěn obžaloby pro další útoky, kterými se měl dopustit trestného činu podvodu.
Proti citovanému rozsudku podala státní zástupkyně odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 To 65/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Trestné činnosti, pro kterou byl obviněný uznán vinným, se měl dopustit tím, že v L. a jinde v době od 16. 7. 2006 do 16. 10. 2006 jako obchodní zástupce společnosti Provident Financial, s.r.o., Praha, pod záminkou okamžité potřeby peněžní hotovosti a s příslibem, že půjčku bude sám splácet, v rozporu s obchodními podmínkami společnosti Provident Financial, s.r.o., uzavíral smlouvy o půjčkách peněz bez vědomí a souhlasu klientů, půjčené peníze klientům nepředal a použil je pro vlastní potřebu, a takto uzavřel
1. dne 16. července 2006 bez vědomí a souhlasu P. T., jeho jménem smlouvu o půjčce č. ........ ve výši 10.000,- Kč,
2. dne 10. září 2006 bez vědomí a souhlasu O. K., jeho jménem smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 22.000,- Kč,
3. dne 11. září 2006 bez vědomí a souhlasu M. N., jeho jménem smlouvu o půjčce č. ........... ve výši 16.000,- Kč,
4. dne 25. září 2006 bez vědomí a souhlasu V. B., jeho jménem smlouvu o půjčce č. ............ ve výši 10.000,- Kč,
5. dne 30. září 2006 bez vědomí a souhlasu E. R., jeho jménem smlouvu o půjčce č. ............. ve výši 10.000,- Kč,
6. dne 2. října 2006 bez vědomí a souhlasu K. T., jeho jménem smlouvu o půjčce č. ........... ve výši 6.000,- Kč,
7. dne 16. října 2006 bez vědomí a souhlasu Ing. J. D., jeho jménem smlouvu o půjčce č. .......... ve výši 14.000,- Kč,
čímž společnosti Provident Financial s.r.o., IČ 25621351, Praha, Olbrachtova 9/2006, způsobil škodu v celkové výši 88.000,- Kč.
Trestné činnosti, pro kterou byl zproštěn obžaloby, se měl dopustit tím, že v L. a jinde v době od 1. 4. 2006 do 16. 10. 2006 jako obchodní zástupce společnosti Provident Financial, s.r.o., Praha, pod záminkou okamžité potřeby peněžní hotovosti a s příslibem, že půjčku bude sám splácet, v rozporu s obchodními podmínkami společnosti Provident Financial, s.r.o., uzavíral smlouvy o půjčkách peněz, půjčené peníze klientům nepředal a použil je pro vlastní potřebu, a to přesto, že věděl, že nebude schopen tyto půjčky řádně splácet, takto uzavřel
1. dne 1. dubna 2006 s J. T., smlouvu o půjčce č. .......... ve výši 15.000,- Kč,
2. dne 2. dubna 2006 s O. K., smlouvu o půjčce č. ........ ve výši 15.000,- Kč,
3. dne 9. dubna 2006 s P. A., smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 30.000,- Kč,
4. dne 9. dubna 2006 s L. C., smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 15.000,- Kč,
5. dne 17. dubna 2006 s P. K., smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 15.000,- Kč,
6. dne 24. dubna 2006 s J. B., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 15.000,- Kč,
7. dne 24. dubna 2006 se Z. Š., smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 25.000,- Kč,
8. dne 24. dubna 2006 s J. T., smlouvu o půjčce č. ....... ve výši 10.000,- Kč,
9. dne 28. dubna 2006 s P. T., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 15.000,- Kč,
10. dne 1. května 2006 s O. K., smlouvu o půjčce č. ....ve výši 10.000,- Kč,
11. dne 1. května 2006 s K. T., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 10.000,-Kč,
12. dne 2. května 2006 s P. R., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 25.000,-Kč,
13. dne 8. května 2006 s M. H., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 15.000,- Kč,
14. dne 9. května 2006 s J. J., smlouvu o půjčce č. ... ve výši 15.000,- Kč,
15. dne 15. května 2006 s A. M. , smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 20.000,- Kč,
16. dne 29. května 2006 se Z. F., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 15.000,- Kč,
17. dne 29. května 2006 s A. G., , smlouvu o půjčce č. ... ve výši 10.000,-Kč,
18. dne 29. května 2006 s K. H., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 15.000,-Kč,
19. dne 29. května 2006 s L. H., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 15.000,-Kč,
20. dne 5. června 2006 s A. D., smlouvu o půjčce č. ....9 ve výši 15.000,-Kč,
21. dne 5. června 2006 s M. Š., smlouvu o půjčce č. ... ve výši 15.000,-Kč,
22. dne 16. června 2006 s D. M., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 15.000,-Kč,
23. dne 16. června 2006 s J. R., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 15.000,-Kč,
24. dne 18. června 2006 s V. B., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 15.000,-Kč,
25. dne 25. června 2006 s M. N., smlouvu o půjčce č. ... ve výši 25.000,-Kč, z níž si po předchozí dohodě ponechal 10.000,-Kč,
26. dne 25. června 2006 s J. T., smlouvu o půjčce č. ... ve výši 10.000,-Kč,
27. dne 26. června 2006 s M. R., smlouvu o půjčce č. ........ ve výši 14.000,-Kč,
28. dne 3. července 2006 s E. P., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 15.000,-Kč,
29. dne 3. července 2006 s M.V., smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 15.000,-Kč,
30. dne 8. července 2006 s E. R., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 15.000,-Kč,
31. dne 9. července 2006 s L. C., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 12.000,-Kč,
32. dne 9. července 2006 s E. N., smlouvu o půjčce č. ....... ve výši 15.000,-Kč,
33. dne 10. července 2006 s P. A., smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 10.000,-Kč,
34. dne 10. července 2006 s I. S., smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 10.000,-Kč,
35. dne 17. července 2006 se Z. Š., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 10.000,-Kč,
36. dne 23. července 2006 s J. Š., smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 15.000,-Kč,
37. dne 24. července 2006 s J. B., smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 15.000,-Kč,
38. dne 24. července 2006 s L. J., , smlouvu o půjčce č. ........ ve výši 10.000,-Kč,
39. dne 24. července 2006 s K. T., smlouvu o půjčce č. .....ve výši 12.000,-Kč,
dne 24. července 2006 s P. V., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 12.000,-Kč,
40. dne 26. července 2006 s F. G., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 10.000,-Kč,
41. dne 30. července 2006 s Ing. J. D., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 10.000,-Kč,
42. dne 30. července 2006 s J. G., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 15.000,-Kč,
43. dne 30. července 2006 s V. S., smlouvu o půjčce č. 3.... ve výši 12.000,-Kč,
44. dne 30. července 2006 s J. T., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 15.000,-Kč,
45. dne 17. září 2006 s K. H., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 12.000,-Kč,
46. dne 17. září 2006 s H. Š., smlouvu o půjčce č. ... ve výši 17.000,-Kč,
47. dne 18. září 2006 s I. S., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 18.000,-Kč,
48. dne 24. září 2006 s M. H., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 10.000,-Kč,
49. dne 24. září 2006 s D. M., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 10.000,-Kč,
50. dne 25. září 2006 s A. D., smlouvu o půjčce č. .... ve výši 10.000,-Kč,
51. dne 8. října 2006 s M. H., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 15.000,-Kč,
52. dne 8. října 2006 s P. V., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 15.000,-Kč,
53. dne 9. října 2006 se Z. F., za finanční odměnu ve výši 1.000,-Kč smlouvu o půjčce č. ... ve výši 10.000,-Kč,
54. dne 9. října 2006 s L. J., smlouvu o půjčce č. ...... ve výši 10.000,-Kč,
55. dne 15. října 2006 s R. F., smlouvu o půjčce č. ..... ve výši 10.000,-Kč, z níž si po předchozí dohodě ponechal pro vlastní potřebu 5.000,- Kč, kterou nesplácel,
56. dne 16. října 2006 s M. M., smlouvu o půjčce č. ....... ve výši 15.000,-Kč,
čímž společnosti Provident Financial s.r.o., IČ 25621351, Praha, Olbrachtova 9/2006, způsobil škodu v celkové výši 804.000,-Kč.
Proti tomuto usnesení podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného F. S., kterým napadl výrokovou část usnesení soudu druhého stupně. K důvodům dovolání uvedl, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ačkoli rozhodnutí vydané v předchozím řízení spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, čímž byly naplněny důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, že obviněný jako personální ředitel společnosti Torex Security, s. r. o. (dále jen „Torex Security“) a současně obchodní zástupce společnosti Provident Financial uzavřel v šedesáti čtyřech případech se svými podřízenými zaměstnanci smlouvu o půjčce finančních prostředků od společnosti Provident Financial. Společnost Provident Financial vyplatila jistinu těchto půjček obviněnému s pokynem, aby ji vyplatil dlužníkům. Soud tyto dílčí skutky rozdělil na dvě skupiny s tím, že u smluv uvedených v odsuzující části výroku o vině vzal za prokázané, že obviněný nebyl osobně přítomen u podpisu těchto smluv, nemohl ověřit, zda údaje ve smlouvě odrážejí skutečnou vůli klientů vstoupit do závazkového vztahu se společností Provident Financial, a přesto smlouvy vůči této společnosti verifikoval, čímž dosáhl, že společnost Provident Financial vyplatila plnění, které si ponechal pro vlastní potřebu. Ač nebylo prokázáno, že smlouvy podepsal sám obviněný, musel si být vědom toho, že smlouvy před ním nepodepsaly osoby v nich uvedené, a přesto tímto jednáním dosáhl, že společnost Provident Financial uvolnila finanční prostředky z těchto smluv, čímž společnost uvedl v omyl a peníze si pak ponechal pro sebe. Toto jednání soud kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Naopak u dílčích skutků popsaných ve zprošťující části rozsudku soud shledal, že obviněný uzavíral za společnost Provident Financial platné smlouvy, které klienti fakticky podepsali. Tím podle soudu svědci projevili vážnou vůli uzavřít závazkový právní vztah se společností Provident Financial, byli smlouvami vázáni bez ohledu na to, jak fakticky s poskytnutou jistinou naložili, takže společnosti Provident Financial škoda nevznikla. Soud připustil, že obviněný uváděl v omyl dlužníky ze smluv o půjčce v tom, za jakých podmínek bude půjčky splácet, ačkoli s ohledem na objem takto převzatých půjček mohl mít důvodné pochybnosti o svých možnostech dostát takovým závazkům. Podle soudu bylo prokázáno, že se obviněný eventuálního podvodného jednání mohl dopustit vůči jinému subjektu, kterého mohl uvádět v omyl, na základě zcela jiného závazkového vztahu, tedy jiným jednáním, a vše na úkor jiného subjektu, než mu bylo kladeno za vinu. Podle soudu by nebyla zachována totožnost skutku, neboť obviněný byl postaven před soud za zcela odlišné jednání, a proto jej pro tuto část pokračujícího jednání podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla státní zástupkyně odvoláním podaným v neprospěch obviněného, které Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zamítl. Krajský soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně.
Se závěry okresního a krajského soudu týkajícími se rozboru právní situace z hlediska občanského práva lze podle nevyššího státního zástupce v zásadě souhlasit, nikoli ovšem s tím, jaký význam těmto úvahám přiřkly při řešení otázky totožnosti skutku. Soudy při právním posouzení skutku chybně akcentovaly občanskoprávní rovinu jednání obviněného rozborem platnosti či neplatnosti právních vztahů vznikajících z jednání obviněného, zatímco zcela ztratily ze zřetele skutečnost, že ze strany obviněného šlo o dlouhodobé podvodné jednání ryze trestní povahy, cílené na získání finančních prostředků pro osobní potřebu, k němuž zneužil možností plynoucích mu z jeho smluvního vztahu ke společnosti Provident Financial a z pozice nadřízeného zaměstnanců firmy Torex Security. Plyne to podle dovolatele např. z vyjádření nalézacího soudu, že obviněný se eventuálního podvodného jednání mohl dopustit vůči jinému subjektu, který mohl uvádět v omyl, na základě zcela jiného závazkového vztahu, tedy jiným jednáním, a vše na úkor jiného subjektu, než mu bylo kladeno za vinu. Díky takto zkreslené právní interpretaci skutkového stavu soudy svá rozhodnutí zaměřily jednostranně na způsobení škody, resp. na subjekt, jemuž byla škoda způsobena - byť i z tohoto pohledu popis skutku v obžalobě dostatečně vyjadřoval skutečnost, že byli podvedeni a o půjčené peníze připraveni rovněž jednotliví poškození vyjmenovaní ve zprošťujícím výroku rozsudku, nikoli pouze společnost Provident Financial.
Soudy tudíž podle dovolatele zaměřily své právní úvahy prakticky výlučně na okolnosti týkající se následku trestného jednání obviněného, zatímco objektivní stránka - tj. obohacení na úkor jiného a uvedení jiného v omyl, aniž by tyto dva subjekty musely být totožné - zůstala zcela mimo jejich pozornost. Není totiž nejmenší pochyby, že obviněný se obohatil jednak na úkor společnosti Provident Financial, ale současně na úkor osob, které nátlakem blížícím se útiskovému jednání přiměl k uzavření půjčky, aby si poté ponechal zcela nebo zčásti prostředky, které tyto osoby z titulu půjčky obdržely. Do omylu přitom uváděl i firmu Provident Financial, a to ohledně identity subjektu, který získá finanční prostředky z půjček popsaných ve zprošťujícím výroku rozsudku, neboť společnost by takové smlouvy o půjčce neuzavřela, pokud by jí bylo známo, že tyto peníze získá pro svou potřebu sám obviněný - také tato skutková okolnost soudům při právním posouzení věci podle dovolatele zcela unikla.
Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že pravidla, podle nichž se posuzuje zachování totožnosti skutku, jsou jasně daná: totožnost skutku je zachována nejen při naprosté shodě mezi jednáním a následkem, ale také při shodném jednání a rozdílném následku nebo při shodě následku a rozdílném jednání, ale také při částečné shodě jednání nebo při částečné shodě následku, týká-li se shoda podstatných okolností. Přitom soud není vázán popisem skutku v podané obžalobě a může (přesněji řečeno musí) přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo v řízení před soudem. Totožnost jednání je v daném případě podle dovolatele očividně zachována v plné míře a totožnost následku prakticky rovněž - část textu vynechaná soudem prvního stupně z popisu skutku oproti obžalobě („přesto, že věděl, že nebude schopen tyto půjčky řádně splácet,“) celkem jednoznačně poukazuje na skutečnost, že obviněný se dopustil podvodu nejen vůči firmě Provident Financial, ale také vůči osobám, které přiměl uzavřít smlouvu o půjčce, z níž pak inkasoval finanční prostředky pro svou potřebu. Podvodně je totiž ujišťoval o tom, že bude jejich půjčky splácet, ačkoli jeho finanční situace splnění tohoto slibu vylučovala, a současně nutně musel kalkulovat se škodlivým následkem (nezaplacením dluhu) i ohledně těchto osob, protože nebyl naprosto schopen ze svých příjmů krýt splatné závazky.
Z uvedeného je podle dovolatele zřejmé, že skutek, pro který byla podána obžaloba, je zcela homogenní, a ani se zřetelem ke skutkovým zjištěním, která vyplynula z dokazování provedeného před soudem, nejsou dány takové diference, které by vedly k narušení totožnosti skutku; navzdory tomu soudy víceméně uměle separovaly dvě skupiny dílčích skutků jen podle toho, komu fakticky vznikla škoda. Zřejmě přehlédly, že podvodné jednání může spočívat i v tom, že pachatel uvede v omyl jeden subjekt, který činí dispozici, přičemž faktická škoda vzniká subjektu jinému, případně uvede v omyl oba tyto subjekty. Kromě toho se soudy již vůbec nezabývaly skutečností, jak byly formulovány jednotlivé dílčí skutky v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného F. S., tedy pro jaké jednání obviněného je fakticky vedeno toto trestní řízení - v tomto usnesení totiž byly skutky formulovány zcela pregnantně a s vyjádřením všech okolností týkajících se znaků skutkové podstaty předmětného deliktu. V obžalobě pak byla ke škodě věci skutková věta v zájmu stručnosti upravena do ne zcela výstižné podoby, jak je patrno z reakce soudů. Nicméně ani tak nelze tvrdit, že by mezi dílčími skutky zahrnutými do odsuzujícího a zprošťujícího výroku existovala diference takového druhu, že by odůvodňovala závěr o narušení totožnosti skutku.
Proto podle nevyššího státního zástupce soud druhého stupně svým negativním rozhodnutím o odvolání státní zástupkyně zamítl důvodně uplatněný řádný opravný prostředek proti vadnému rozhodnutí soudu prvního stupně, který na základě nesprávného právního posouzení skutku podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného F. S. zprostil obžaloby pro část dílčích skutků pokračujícího trestného jednání popsaného v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. ZT 1002/2008, a kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Postupem odvolacího soudu tak byly podle dovolatele naplněny zákonné důvody dovolání popsané v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k uvedenému navrhl nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 To 65/2012, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 3 T 140/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný F. S. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Vondrouše. Uvedl, že z jeho pohledu nebyly v dovolání uvedeny jakékoli nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na zrušení předmětného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, neboť stejně jako tento soud se prvoinstanční soud v Liberci zaobíral veškerými skutečnostmi podstatnými pro posouzení skutku, který byl obviněnému kladen za vinu, a z jeho pohledu došel jak prvoinstanční soud, tak soud odvolací k reálným závěrům, se kterými se obviněný plně ztotožňuje.
Pakliže v rámci dovolání jsou tvrzeny skutečnosti, které by měly nasvědčovat faktu, že ze strany obviněného došlo k obohacení na úkor jiného, či uvedení jiného v omyl, pak obviněný poukazuje na skutečnost, že v rámci trestního řízení musí být zajištěna jednota skutku i právní kvalifikace, a pakliže státní zastupitelství, jak v řízení u Okresního soudu v Liberci, tak v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, striktně trvalo na právním posouzení celého případu tak, jak byl deklarován v obžalobě, pak v rámci dovolání nelze tyto nároky měnit a skutky v tomto smyslu upravovat.
Již od samého počátku obhajoba spočívala ve faktu, že obviněný společnost Provident Financial žádným způsobem nepoškodil, a jak prvoinstanční soud, tak i soud odvolací se s těmito závěry ztotožnil. Ze strany Nejvyššího státního zastupitelství pak nebyly předloženy jakékoliv relevantní důkazy či skutečnosti, které by tyto závěry sporovaly, nehledě ke skutečnosti, že v rámci proběhnuvšího soudního řízení byl obviněnému uložen dle jeho názoru přiměřený trest, který je v tuto chvíli pravomocný. V žádném případě se obviněný neztotožňuje s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, které spíše v teoretické rovině rozebírá jednotu skutku ve formě jednání a následku, neboť veškeré tyto skutečnosti byly již Krajským státním zastupitelstvím tvrzeny v rámci závěrečného návrhu při podaném odvolání a soud se i s těmito jednoznačným způsobem v předmětném usnesení vypořádal. Nad rámec výše uvedených skutečností pak poukazuje i na skutečnost, že soudy obou stupňů, stejně tak jako orgány činné v trestním řízení, provedly velmi obsáhlé dokazování, z něhož měly vyplynout skutečnosti, které jsou v dovolání uvedeny, avšak tyto zcela jednoznačně nevyplynuly a není tedy zde dán ani jakýkoliv jiný důvod pro zrušení předmětného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci a dalšímu prodlužování sporu.
S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti a s poukazem na veškerá dosavadní podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v rámci neveřejného zasedání rozhodl tak, že dovolání bude odmítnuto či zamítnuto jako zcela nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Námitky nevyššího státního zástupce uvedené v dovolání odpovídají zvoleným dovolacím důvodům a lze jim v zásadě přisvědčit. Nalézací soud zprostil obviněného pro část žalovaného jednání na základě nesprávného právního názoru, v otázce totožnosti skutku, která je podle názoru dovolatele stěžejní. Soud prvního stupně dílčí útoky uvedené v obžalobě rozdělil do dvou skupin, přičemž odsuzujícím výrokem rozhodl o těch z nich, u nichž bylo zjištěno, že osoby uvedené v obžalobě ve skutečnosti nepodepsaly smlouvy o půjčce. V případě skutků, o nichž rozhodl zprošťujícím výrokem, argumentoval, že obviněný předložil společnosti Provident Financial platné smlouvy o půjčkách, čili tím její majetek nijak nezmenšil. Oproti obžalobě totiž soud při právním posouzení konstruuje poněkud odlišnou situaci, kdy odděluje uzavření smluv o půjčkách se společností Provident Financial od jednání obviněného spočívajícího v tom, že se s osobami, které uzavřely smlouvy, dohodl na tom, že si peníze ponechá a bude půjčky splácet.
Lze především souhlasit se státním zástupcem, že argumentace soudů týkající se závěru o chybějící totožnosti skutku u té části žalovaného jednání, u které byl obviněný zproštěn obžaloby, je nesprávná.
Důvodně nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že pravidla, podle nichž se posuzuje zachování totožnosti skutku, jsou taková, že totožnost skutku je zachována nejen při naprosté shodě mezi jednáním a následkem, ale také při shodném jednání a rozdílném následku nebo při shodě následku a rozdílném jednání, ale také při částečné shodě jednání nebo při částečné shodě následku, týká-li se shoda podstatných okolností. Přitom soud není vázán popisem skutku v podané obžalobě, musí přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo v řízení před soudem. Nejvyšší soud se ztotožňuje s dovolatelem, že přinejmenším totožnost jednání je v daném případě zachována. Všechny dílčí útoky jsou popsány v obžalobě shodně jako uzavření smlouvy obviněným – obchodním zástupcem firmy Provident Financial a jednotlivými konkrétními klienty s tím, že je přesně označena předmětná smlouva i výše půjčené částky představující škodu a zároveň obohacení obviněného. Uvedení v omyl je zde charakterizováno poněkud komplikovaně a nepřesně slovy: „ pod záminkou okamžité potřeby peněžní hotovosti a s příslibem, že půjčku bude sám splácet, v rozporu s obchodními podmínkami společnosti Provident Financial, s.r.o., uzavíral smlouvy o půjčkách peněz, půjčené peníze klientům nepředal a použil je pro vlastní potřebu, a to přesto, že věděl, že nebude schopen tyto půjčky řádně splácet.“ Přitom z okolností případu a logiky věci je však dostatečně zřejmé, že tvrzení: „ pod záminkou okamžité potřeby peněžní hotovosti s příslibem, že bude splátky sám splácet, a to přesto, že věděl, že nebude schopen tyto půjčky řádně splácet. “, je určeno dlužníkům, právě v těch případech, kdy tito smlouvy podepsali. V této složité věci zjevně obviněný uváděl v omyl jak věřitele, za kterého jednal, tak zejména i dlužníky, kteroužto skutečnost žalobní návrh obsahoval.
Soudy se proto měly zabývat i tou částí obžaloby, kde uvádí dílčí útoky, u kterých dlužníci smlouvy podepsali, byť dospěly k závěru, že u těchto dílčích skutků byli uvedeni v omyl a poškozeni dlužníci.
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné, zrušil podle §265 k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými byl obviněný zproštěn obžaloby. Ačkoli státní zástupce výslovně neomezil rozsah svého dovolání, jeho námitky proti odsuzující části rozsudku nesměřovaly a popsané vady se této části netýkají. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud se bude věcí znovu zabývat. V novém řízení je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). V případě potřeby doplní skutková zjištění a posoudí, zda se obviněný dopustil žalovaného jednání. Nejvyšší soud je toho názoru, že úvahy soudů týkající se případů, které budou předmětem rozhodnutí, pokud jde o poškozený subjekt, jakož i osobu, která byla uvedena v omyl, jsou správné. Vzhledem k povaze věci není vyloučeno v případě prokázání viny posoudit jednání obviněného i při těchto právních názorech jako další dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu podvodu, kterým byl uznán vinen.
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení částí napadených rozhodnutí a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch