ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.114.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 114/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2012 o dovolání obviněného P. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 6 To 370/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 186/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 31 T 186/2010, byl obviněný P. G. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. M. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 11. 7. 2010 v v době od 21 hodin do 22.30 hodin v T., okr. Z., poblíž domu č.p. ... napadl slovně a fyzicky svoji bývalou přítelkyni R. M., kterou oběma rukama uchopil silně za krk, rdousil ji a současně jí vyhrožoval, že ji zabije. Potom ji násilím odtáhnul k nedalekému lesu a opět ji rdousil. Poškozená se snažila bránit tím, že ho uchopila za přirození. Obviněný jí stále vyhrožoval zabitím. V lese ji nejdříve osahával rukou na přirození a strkal jí prsty do vagíny. Poté na poškozené vykonal soulož, což poškozená slovně odmítala a slovně vyjádřila, že se jí počínání obviněného nelíbí. Následně ji nutil, aby ho sexuálně uspokojila rukou – třením jeho pohlavního údu. Pak na poškozené opět vykonal soulož. Poté ji odvlekl na blízký kopec k balíkům sena, kde ji povalil na zem a zde ji držel až do doby, než byl na tomto místě zajištěn policisty.
O odvolání obviněného P. G. rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 6 To 370/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. výše uvedený rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a poté obviněnému uložil nově trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy obou stupňů učinily nesprávný právní závěr, pokud jej uznaly vinným ze zločinu znásilnění, neboť nevzaly v úvahu, že mezi fyzickým napadením poškozené a vykonaným pohlavním stykem byl zásadní časový odstup více než hodiny a oba činy spolu bezprostředně nesouvisely. Fyzické napadení a sexuální praktiky spolu absolutně nesouvisely a opačné tvrzení poškozené je zcela v rozporu se skutečností, zkreslené a účelové. Dále uvedl, že byl uznán vinným zločinem znásilnění pouze na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi poškozené, jejíž důvěryhodnost však dle jeho názoru byla podlomena. Má zato, že v „násilí“ v daném případě bylo časově odděleno od samotné soulože, neboť se uskutečnilo ještě v souvislosti s verbálním konfliktem a před „odtažením“ poškozené na místo, kde se mělo jednání, v němž soudy mylně spatřovaly znásilnění, odehrát. Fyzické násilí nebo pohrůžka násilí tedy nebyly v žádném případě užity za účelem vynucení soulože, proto je vyloučeno spáchání trestného činu znásilnění, neboť samotná soulož by musela být bezprostředním následkem užitého násilí či výhrůžky. Dovolatel dále namítl, že došlo ke zcela jednostranné a účelové interpretaci skutkových okolností, když soudy dostatečně nezohlednily jeho obhajobu a tímto porušily základní zásady trestního práva procesního, totiž zásadu materiální pravdy a zásadu vyhledávací. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. 6 To 370/2011 a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že obviněný v dovolání v podstatě opakuje svou obhajobu již uplatněnou v předchozím řízení, přičemž této věnovaly dostatečnou pozornost již soudy v meritorních rozhodnutích. Stran námitek obviněného ohledně naplnění subjektivní stránky zločinu znásilnění státní zástupce odkázal na vyjádření soudu prvního stupně, jež se s touto obhajobou obviněného již vypořádalo. Má zato, že aktivita obviněného vůči poškozené představovala kontinuální jednání, které po počátečním fyzickém ataku přes transport poškozené do izolovanější lokality přešlo v další fázi násilného chování, zaměřeného tentokrát proti svobodnému rozhodování poškozené o vlastním sexuálním životě. Dále státní zástupce poukázal na to, že s výjimkou uvedené námitky nedostatku subjektivní stránky, obviněný v dovolání vznesl výlučně výhrady proti způsobu hodnocení důkazů, kterými směřuje ke stanovení odlišných skutkových zjištění, než z jakých při rozhodování soudy vycházely, přičemž takovou argumentaci nelze pod jím zvolený (ale ani žádný jiný) důvod dovolání podřadit. Státní zástupce pak závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl protože je zjevně neopodstatněné a podstata argumentace v něm uplatněné neodpovídá žádnému z důvodu dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, přičemž výslovně souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./. Vykazuje rovněž zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je třeba v obecné rovině zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle citovaného zákonného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku (a případně rozveden v jeho odůvodnění), a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení případu, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání ve skutečnosti není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení provedeného dokazování (tj. že soudy především nesprávně vyhodnotily výpověď poškozené R. M.), a rovněž nezohlednění faktu, že fyzické násilí, jehož se vůči poškozené dopustil, nebylo užito za účelem vynucení soulože, když navíc k němu mělo dojít více než hodinu před samotnou souloží, jakož i to, že poškozená svolila k pohlavnímu styku dobrovolně (v důsledku čehož nebyl naplněn znak donucení k pohlavnímu styku násilím). Ač tedy formálně namítá rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež soudy z něj učinily, ve skutečnosti však napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování. Své námitky totiž dovolatel staví na popření skutkových zjištění, jež ve věci ohledně jeho pachatelství a průběhu skutkového děje učinily oba nižší soudy (zejména na popření skutečnosti, že poškozená opakovaně pohlavní styk s ním slovně odmítala a dokonce se pokoušela jeho uskutečnění i fyzicky bránit, a dále na popření skutečnosti, že právě jeho násilným jednání vůči poškozené, pod které lze zahrnout nejen samotný fyzický atak vůči ní, ale i násilné zavlečení na opuštěné místo v nočních hodinách, jakož i výhrůžky zabitím za těchto okolností pronesené, došlo k překonání vážně míněného odporu poškozené a jejímu podlehnutí při seznání beznadějnosti dalšího kladení odporu). Nejde zde tedy o námitky právní, což nakonec jednoznačně vyplývá i ze závěru samotného dovolání obviněného, v němž obviněný uzavírá, že soudy nezohlednily právě jeho výpověď a důkazy, jež měly podporovat jeho verzi o jiném průběhu skutku, v důsledku čehož mělo dojít k porušení základních zásad trestního práva procesního . Nutno tedy uzavřít, že námitky, které dovolatel v rámci dovolání uplatnil, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze nad rámec dovolacího řízení dodat, že z obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění, učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom skutečně zejména z výpovědi poškozené R. M., nicméně tuto výpověď velmi pečlivě a podrobně vyhodnotily. Za účelem posouzení věrohodnosti poškozené si opatřily rovněž další podstatné důkazy, zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, přičemž závěr o věrohodnosti poškozené učinily i v souladu s řadou důkazů dalších (protokolem o prohlídce těla poškozené s připojenou fotodokumentací, lékařskými zprávami či výpovědí svědka J. G.). Závěry soudů jednak o souvislosti násilí, použitého obviněným vůči poškozené, s překonáním jejího odporu, který vůči jednání obviněného zřetelně projevila (příp. s jejím rozhodnutím dále již odpor neklást s ohledem na jeho beznadějnost), a jednak i o nedobrovolnosti pohlavního styku ze strany poškozené, jsou s těmito důkazy zcela v souladu. Oba soudy se rovněž zabývaly obhajobou obviněného a velmi pečlivě se vypořádaly i s jeho věrohodností, přičemž své závěry v tomto směru konkrétně odůvodnily. Přihlédly rovněž k časovým souvislostem průběhu skutkového děje, vzaly v úvahu nelogičnost obhajoby obviněného stran toho, že poškozená po intenzivním fyzickém ataku ze strany obviněného, v rámci kterého byla odvlečena proti své vůli a hrubým násilím z místa bydliště do lesa (tedy prostoru, kde její obrana či možnost opatřit si účinnou pomoc byla výrazně ztížena), kde je jí vyhrožováno zabitím, následně se měla zcela uklidnit a dobrovolně svolit k opakovanému pohlavnímu styku. Nepřehlédly, že v případě dobrovolného pohlavního styku by jen stěží došlo u poškozené k pozdějším, objektivně zjištěným, zdravotním obtížím, jež ve svém posudku specifikoval znalec Mgr. Michal Pernička (k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy). Z odůvodnění rozsudků obou soudů je přitom zjevné, že postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a učinily logická skutková zjištění, která se nejeví jako rozporná s obsahem provedených důkazů či zásadně pochybná. V podrobnostech lze proto na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů odkázat.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by se mohl dále zabývat přezkoumáním vlastního napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího ve smyslu §265i odst. 3 až 5 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil zmíněné rozhodnutí Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda