ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1250.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1250/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2012 o dovolání obviněného S. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 42 To 57/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 8/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. F. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 2 T 8/2010, byl obviněný S. F. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., a byl mu za to podle §223 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 22. 4. 2009 v 16.00 hod. jako řidič osobního automobilu tov. zn. Volvo V70 2.5, RZ ....., v prostoru křižovatky místní komunikace ulice V. s ulicí J. a M., vyjížděl z ulice M., označené dopravní značkou P 4 Dej přednost v jízdě jako vedlejší a při přejíždění hlavní silnice ulice V., nedal přednost v jízdě cyklistovi J. P., který jel na jízdní kole zn. FORT po ulici V. ve směru jízdy od ulice M. k ulici B. a ve snaze zabránit střetu začal cyklista prudce brzdit, přičemž přepadl přes řidítka na vozovku a utrpěl pohmoždění hlavy, nosu, obou rukou a pravého kolena, zlomeninu nosu, odlomení přední dolní hrany 5. krčního obratle, víceúlomkovou zlomeninu malíku pravé ruky, podvrtnutí krční páteře, pro kterážto zranění byl hospitalizován na chirurgickém oddělení Nemocnice v Třebíči do 30. 4. 2009, přičemž po dobu 2 měsíců přetrvávaly bolesti spojené s poraněním, po dobu 6 týdnů byl omezen chůzí o berlích a ztíženou pohyblivostí, kdy pracovní neschopnost trvala do 30. 6. 2009; způsobem své jízdy porušil obžalovaný ustanovení §4 písm. a) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.
O odvolání obviněného S. F. rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadeným usnesením ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 42 To 57/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný S. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že podle odvolacího soudu je jediným důkazem vypovídajícím o průběhu nehodového děje výpověď poškozeného z níž vyplývá, že poškozený začal brzdit až za přechodem pro chodce, tedy kvůli obviněnému, a nikoli před přechodem pro chodce z jiných důvodů, které obviněnému nelze klást za vinu. Jeho verzi podle odvolacího soudu svědčí kromě této výpovědi též znalecký posudek a výpověď znalce. Hodnocení předmětného znaleckého posudku odvolacím soudem obviněný zpochybnil a namítl, že naopak jeho verze, že poškozený brzdil již před přechodem pro chodce z jiných příčin, nežli kvůli chování obviněného, vyplývá i ze skutkových zjištění soudu prvého stupně. Zejména odmítl závěr soudu, že pokud při vypracování znaleckého posudku bylo vycházeno ze zprůměrovaných údajů, které nemají podklad v provedeném dokazování, nelze jeho závěry hodnotit jako důkaz, který jednoznačně vyvrací objektivitu svědecké výpovědi poškozeného. Namítl, že znalec sice nevycházel z konkrétních vstupních hodnot, které nebyly orgány činné v trestním řízení schopny zajistit, ale ze všech možných hodnot, které přicházely v úvahu. I v tomto hodnocení však dospěl k závěru, že není možné, aby poškozený uviděl vozidlo obviněného dva metry za přechodem a pak začal brzdit. Kdyby tomu tak bylo, tak by došlo buď ke střetu vozidel, nebo by poškozený křižovatku projel dříve, než se do ní dostal obviněný a nemusel by tedy brzdit. Znalec rovněž uvedl, že pokud reakční doba cyklisty započala na konci přechodu pro chodce, je z technického pohledu vyloučeno, aby jízdní kolo v postřehové poloze leželo za přechodem. Ze shodných zjištění vycházel i soud prvního stupně, který konstatoval, že ze znaleckého posudku vyplývá, že varianta, že řidič vozidla Volvo mohl mít na hranici křižovatky i po čas průjezdu křižovatkou zakryt výhled vpravo procházejícími chodci, je technicky přijatelná. Pokud reakční doba cyklisty započala na konci přechodu pro chodce, je z technického ohledu vyloučeno, aby jízdní kolo v postřehové poloze leželo za přechodem. Poškozený tedy musel brzdit již před přechodem pro chodce úplně kvůli něčemu jinému, než kvůli chování obviněného.
Podle obviněného se soud nevypořádal ani s tím, že poškozený v průběhu hlavního líčení svoji výpověď stále měnil, ani se skutečností, že závěry znalce vyloučily možnost, že by se událost stala tak, jak popisuje poškozený. Namítl, že soud učinil jenom tzv. souhrnné skutkové zjištění, což je dle konstantní judikatury zakázáno, a navíc jako důkazy svědčící pro jeho skutkový závěr uvedl důkazy, které se vzájemně vylučují, jako je výpověď poškozeného a plánek dopravní nehody na jedné straně a znalecký posudek na straně druhé. Proto je namístě (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 429/03, I. ÚS 910/07, III. ÚS 299/06) respektovat princip presumpce neviny, z něhož se odvíjí princip in dubio pro reo a princip, podle něhož obviněnému musí být vina bez rozumných pochybností prokázána. Význam důkazu v rámci realizace soudní ochrany (nikoliv jen v trestním řízení) lze jasně demonstrovat na konstantní judikatuře Ústavního soudu, na niž odkázal (nález sp. zn. III. ÚS 398/97, sp. zn. III. ÚS 369/04 a další). Rovněž poukázal na odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 429/03. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí a věc přikázal Krajskému soud v Brně - pobočka v Jihlavě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřil tak, že námitky dovolatele uplatněnému dovolacímu důvodu fakticky neodpovídají. Domáhá-li se uplatnění zásady in dubio pro reo, jde o zásadu, jež je projevem ústavně zakotvené presumpce neviny. Tato zásada se však uplatňuje v rovině práva procesního, nikoli práva hmotného. Tvrzené porušení této zásady tak nemůže bez dalšího samo o sobě naplňovat uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z podaného dovolání je přitom patrné, že obviněný toliko prosazuje svou verzi skutkového děje a předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů, které konkuruje hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Pokud obviněný namítá, že se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení, kdy proti sobě stojí rovnocenné skupiny důkazů, jež se vzájemně vylučují, nelze jeho závěr akceptovat. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, hodnotil závěry znaleckého posudku na základě odvolacích námitek obviněného, přičemž dospěl k názoru, že znalecký posudek výpověď poškozeného nezpochybňuje s odůvodněním, že je tomu tak proto, že závěry znalce vycházejí ze zprůměrovaných údajů, od kterých nebylo možno dovodit objektivní údaje o průběhu nehodového děje.
Objektivní skutečností tak zůstává, že zatímco poškozený se pohyboval na jízdním kole po hlavní silnici, obviněný takto dostatečně nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“, přičemž poškozenému cyklistovi, přijíždějícímu po hlavní komunikaci, tak vytvořil náhlou překážku, přičemž v důsledku této překážky byl poškozený nucen prudce zabrzdit tak, že upadl na vozovku a utrpěl konkrétní popsaná poranění. Výpověď poškozeného okresní soud náležitě vyhodnotil i v kontextu s provedeným znaleckým posudkem, přičemž dospěl k závěru, že poškozený neměl jiný důvod k tomu, aby prudce brzdil, než právě to, že obviněný poškozenému nedal přednost v jízdě. Zároveň je zřejmé, že pokud by poškozený prudce zabrzdil z důvodu dávání přednosti chodcům na přechodu pro chodce, bylo by naopak zcela nelogické, aby k jeho pádu došlo až za přechodem pro chodce v prostoru vozovky. Závěry znaleckého posudku přitom nemohou na této skutečnosti ničeho podstatného změnit, neboť základem trestní odpovědnosti obviněného je skutečnost, že nedal poškozenému přednost. Nedání přednosti v jízdě, a tedy nerespektování povinností řidiče dle §4 písm. a) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, je přitom třeba považovat za porušení důležité povinnosti ve smyslu §223 tr. zák.
Podle státního zástupce jsou tedy námitky obviněného pouze námitkami skutkovými a nelze se jimi v dovolacím řízení zabývat, neboť jimi napadá způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takto koncipované námitky tedy nenaplňují uplatněný dovolací důvod, ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které jsou pouze polemikou se skutkovým zjištěním soudů. Ve skutkových zjištěních přitom nelze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by za určitých okolností umožňoval průlom do skutkového stavu zjištěného soudem prvého a druhého stupně. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že obviněným namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože obviněný formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu. Obviněný soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozeného J. P. a znaleckého posudku z oboru doprava a strojírenství ohledně průběhu nehodového děje a příčin posuzované dopravní nehody). Ve skutečnosti tedy napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování, čímž se v podstatě domáhá přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z provedeného dokazování pro něj výhodnějším způsobem, než učinily soudy obou stupňů. Námitky, které obviněný v rámci dovolání uplatnil, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom z výpovědí nejen obviněného, ale rovněž ze svědecké výpovědi poškozeného J. P., jakož i ze závěrů znaleckého posudku z oboru doprava a strojírenství znaleckého ústavu TŰV Süd Czech, s. r. o. Praha, včetně svědecké výpovědi jeho zpracovatele Ing. Petra Pavlaty u hlavního líčení (na něž v podaném dovolání poukazoval i obviněný, soud je ovšem hodnotil způsobem odlišným, zjevně neodpovídajícím představám obviněného) a dále též z celé řady listinných důkazů, které na svědecké výpovědi navazují a jsou s nimi v souladu (např. záznam o přijatém oznámení, protokol o nehodě v silničním provozu, situační plánek PČR, fotodokumentace a lékařské zprávy). V daném kontextu lze též poukázat na výpis z evidenční karty řidiče ohledně osoby obviněného, z něhož je patrno, že se dopustil dopravních přestupků i v minulosti. Pokud jde o výše zmiňovaný výslech znalce Ing. Petra Pavlaty, ten se vyjádřil z technického hlediska k údajům, které by bylo možné získat provedením vyšetřovacího pokusu na místě samém a údajům, se kterými zpracovatelé znaleckého posudku pracovali. Z jeho výpovědi lze též zjistit, že při zpracování posudku bylo pracováno s výpočetními postupy v podstatně širším rozsahu než by bylo možné získat při vyšetřovacím pokusu. I za předpokladu opakovaného vyšetřovacího pokusu s různou rychlostí, různým bržděním a různými výjezdy auta obviněného do křižovatky, není k dispozici synchronizace jízdního kola a vozidla obviněného, když nebylo zjištěno, kdy jeho vozidlo do křižovatky vjelo a kde cyklista upadl. Rovněž uvedl, že i pokud by byl na místě proveden vyšetřovací pokus, jeho výsledky by závěry znaleckého posudku nezměnily, neboť bylo využito poměrně široké pásmo možných vstupních hodnot, které by nemohly být ani po provedení vyšetřovacího pokusu stanoveny úžeji.
Tyto důkazy si plně korespondují a společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že obviněný S. F. jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, když způsobem své jízdy porušil ust. §4 písm. a) a ust. §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, neboť při přijíždění na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě“ nedal přednost v jízdě cyklistovi přijíždějícímu po hlavní pozemní komunikaci, čímž došlo k vytvoření náhlé překážky a ve snaze cyklisty zabránit střetu k jeho pádu na vozovku, při kterém cyklista utrpěl ublížení na zdraví. Popsaným jednáním tak obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák.
Je zjevné, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze bezvýhradně akceptovat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.
Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by ze strany odvolacího soudu se v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. Odvolací soud (a před ním též soud prvního stupně) podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto směru nemalou pozornost věnoval posouzení jednotlivých důkazů, především znaleckým závěrům ohledně příčin předmětné dopravní nehody. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík