ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1396.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1396/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 dovolání, které podal obviněný Bc. Š. Z. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 10 To 85/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 250/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. Š. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 4 T 250/2011, byl obviněný Bc. Š. Z. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajská pobočka pro Liberecký kraj, Územní pracoviště Česká Lípa, Česká Lípa, Náměstí T. G. Masaryka 167, škodu ve výši 2.791,13 Kč a B. L., ve výši 14.642,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený B. L. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 24. 03. 2011 okolo 17.00 hod. v katastru obce B. na nezpevněné účelové komunikaci poblíž domu čp. ... napadl nejprve slovně a poté i fyzicky B. L., který zde jako řidič traktoru s připojenou radlicí upravoval tuto komunikaci, obviněný se mu snažil zabránit v dalším upravování této komunikace tím, že nejprve odpojením táhla ovládajícího vstřikovací čerpadlo dosáhl vypnutí motoru traktoru, poté vnikl do kabiny traktoru, kde na B. L. křičel, uchopil jej za košili pod krkem a za současného nadávání a vyhrožování se jmenovaného snažil tímto způsobem vytáhnout z kabiny traktoru, což se mu nepodařilo, dalšího jednání tedy zanechal, když však po chvíli viděl, že B. L. v úpravě účelové komunikace pokračuje, opět odpojil táhlo ovládající vstřikovací čerpadlo, čímž dosáhl vypnutí motoru traktoru, poté opět vnikl do kabiny traktoru, kde v úmyslu zabránit B. L. v další úpravě účelové komunikace tohoto uchopil silou za krk mezi své předloktí a paži či trup (tzv. kravata), rukou mu tlačil hlavu a krk do záklonu a omezoval ho tak v dýchání i v pohybu za současného vyhrožování zabitím, pokud dalšího jednání nezanechá, čímž v B. L. vzbudil důvodnou obavu a způsobil mu podvrtnutí krční páteře, oděrky na rtech, krku vzadu a drobnou krvácející oděrku na pravém uchu, když toto zranění se u něho projevilo především bolestivostí hlavy a krční páteře při pohybech a omezením hybnosti hlavy oproti krku pro tuto bolest, poškozený musel z tohoto důvodu po dobu cca 3 týdnů nosit na krku měkký fixační límec, pracovní neschopnost u něho v této souvislosti trvala od 25. 03. 2011 do 02. 05. 2011.
O odvolání obviněného Bc. Š. Z. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 10 To 85/2012 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Bc. Š. Z. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V mimořádném opravném prostředku obviněný uvedl, že se přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku měl dopustit dvěma dílčími útoky popsanými v odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Zrekapituloval výpověď poškozeného B. L. ze dne 24. 11. 2011 a svědka D. U. ohledně jimi popsaného průběhu skutkového děje a v návaznosti na tato zjištění vyjádřil přesvědčení, že za dané důkazní situace není možné dospět k závěru, že z jeho strany byla naplněna skutková podstata úmyslného trestného činu. Podle jeho názoru použitím právní kvalifikace jako přečinu vydírání došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 24/2003 - T 571 Souboru rozhodnutí, z něhož vyplývá, že „ předpokladem trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku je neoprávněné jednání pachatele, kterým jiného nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele zde může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co není vůbec oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu, nebo cíli, který má být dosažen. Rovněž právní závěr o protiprávnosti určitého činu musí mít podklad v odpovídajících skutkových okolnostech obsažených v odsuzujícím rozsudku. Proto např. pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku tím, že pohrůžkou násilí nutil jiné osoby k opuštění určitého pozemku, je nezbytné, aby rozsudek obsahoval skutková zjištění týkající se vlastnických nebo nájemních vztahů k tomuto pozemku, ze kterých by bylo patrné, že se uvedené osoby na pozemcích zdržovaly oprávněně a že obviněný nebyl oprávněn je z pozemku vykazovat . Neobsahuje-li odsuzující rozsudek takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá neoprávněnost jednání obviněného, ač jde o jednání, které může být za určitých okolnosti oprávněné, je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku“.
S poukazem na tento právní názor nedošlo podle obviněného k naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání, neboť jednal v oprávněné snaze ochránit svůj majetek před poškozujícími zásahy B. L., který takto porušoval jeho vlastnická práva opakovaně. Záležitost byla projednávána i Obecním úřadem B., který poškozeného vyzval, aby tohoto svého jednání zanechal. Současně vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nenabylo takové intenzity, aby mohlo být posouzeno jako trestné, když se naopak B. L. mohl dopustit přečinu poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž namítl, že jeho jednání nevybočilo z mezí krajní nouze podle §28 odst. 1 tr. zákoníku. Protože napadené rozhodnutí trpí absencí řady skutkových zjištění a je třeba provést doplnění dokazování obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož vymezenému důvodu dovolání odpovídá pouze část uplatněných námitek. Za relevantní lze považovat námitku, že jednání obviněného nemělo být právně posouzeno jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku, kdy v podstatě zpochybňuje znak materiální protiprávnosti svého jednání, resp. dovozuje, že uvedeným způsobem jednal za podmínek krajní nouze podle §28 tr. zákoníku. Přestože uvedené námitky obsahově korespondují s uplatněným dovolacím důvodem, státní zástupce je označil za zjevně neopodstatněné. S těmito námitkami se oba soudy zabývaly, přičemž Krajský soud v Hradci Králové výslovně zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by se poškozený v rozhodnou dobu protiprávně pohyboval s traktorem na pozemku obviněného a zasáhl neoprávněně do jeho užívání tak závažným způsobem, aby mohlo jít o jednání vyžadující okamžitou svépomocnou ochranu vlastnictví. Tento skutkový závěr koresponduje s výpovědí svědka D., na jehož výzvu poškozený prováděl úpravu poškozené nezpevněné účelové komunikace, a který potvrdil, že poškozený do pozemku obviněného nezasáhl. Skutková zjištění soudů tedy zcela vylučují aplikaci obviněným citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 24/2003-T 571 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež stojí na zcela odlišném skutkovém základě. Pokud obviněný namítá, že poškozený do jeho vlastnického práva zasahoval a tomuto protiprávnímu chování poškozeného se proto pouze snažil zabránit, míjí se tato námitka se stabilizovaným skutkovým stavem, jak je fixován v rozhodnutí soudů obou stupňů.
Shodné závěry vztáhnout k námitce obviněného, že jednal v mezích krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, když i v takovém případě by nutným předpokladem bylo zjištění, že poškozený si počínal nedovoleně, protiprávně a obviněný by takto jednal pouze v úmyslu odvrátit nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Takové skutečnosti však ze skutkových zjištění soudů nevyplývají, což krajní nouzi na straně obviněného vylučuje. Státní zástupce připomněl principy, na kterých je institut krajní nouze ve smyslu §28 odst. 2 tr. zákoníku založen, přičemž za jednání v krajní nouzi tak lze považovat pouze takové jednání, kdy nebylo možno hrozící nebezpečí odvrátit jinak (princip subsidiarity), anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (princip proporcionality). Ani jedné z těchto podmínek však jednání obviněného neodpovídalo, když z popisu skutku je zřejmé, že obviněný byl schopen traktor řízený poškozeným zastavit a tím jednání poškozeného zamezit. Obviněný se s tím však nespokojil a na poškozeného způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku fyzicky zaútočil. Ze skutkových zjištění vyplývá, že údajně „ hrozící újmu “ – jež však zjevně obviněnému nehrozila, bylo možno odvrátit jiným způsobem. Zároveň je zřejmé, že způsobený následek spočívající v újmě na zdraví poškozeného, je zjevně závažnější, než údajná újma spočívající v tvrzeném narušení pozemku obviněného. V daném případě tedy není vůbec možné podmínky krajní nouze dovodit. Pokud jde o ostatní námitky obviněného, že důkazní situace neumožňovala ve věci učinit závěr o jeho vině, obviněný jimi toliko polemizuje se skutkovými závěry soudů a domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů. Skutkové závěry soudů tak nejsou v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění. Správně zjištěný skutkový stav byl přiléhavě právně kvalifikován. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Bc. Š. Z. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný Bc. Š. Z. uplatňuje v části mimořádného opravného prostředku výhrady, které jím deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Nutno zdůraznit, že zmíněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, totiž primárně zpochybňují správnost a neúplnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak je tomu v případě pokud polemizuje se skutkovými zjištěními soudu tvrzením, že se incident odehrál jiným způsobem, předkládá vlastní verzi průběhu (pro něj příznivého) skutkového děje a zpochybňuje zejména výpověď poškozeného B. L. stejně jako dalších ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci se o takovou situaci nejedná.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Semilech plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného Bc. Š. Z. S těmito skutkovými závěry se ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové, jak je zřejmé z argumentace na str. 2 až 4 napadeného usnesení.
Obviněný Bc. Š. Z. v mimořádném opravném prostředku vznáší též námitku, která by mohla jím deklarovaný dovolací důvod naplnit, neboť zpochybňuje právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a uvádí, že uvedeným způsobem jednal za podmínek krajní nouze podle §28 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.
Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka násilí širší, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení např. majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti. Může jí být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti dopustil či nikoli (srov. rozhodnutí č. 27/1982 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Semilech (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, mimo jiné vyplývá, že rozhodně nešlo o jednání, jak je zmiňováno v dovolání, že ze strany obviněného vůči poškozenému B. L. nebylo použito žádného násilí ani její pohrůžky za účelem požadavku, aby poškozený zanechal svého počínání - úpravy komunikace, když ve skutečnosti jeho jednání - nadávky, za současného fyzického napadání, pokud dalšího jednání nezanechá, bylo způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění újmy, kterou hrozil. Je též nesporné, že poškozený pociťoval zcela legitimní obavy o svůj život a zdraví, o čemž vypovídá i skutečnost, že „emotivní“ slovní konflikt doplnil obviněný o výhrůžky zabitím, v jejichž důsledku mohl obviněný pociťovat důvodně obavy z jeho dalšího jednání. Jednáním obviněného byly tedy naplněny všechny zákonné znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Toto konstatování je namístě, neboť jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Za relevantní lze považovat námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jakožto jednání za podmínek krajní nouze podle §28 tr. zákoníku. I v tomto případě se však dovolání neopírá o soudy obou stupňů řádně zjištěný skutkový stav, ale o skutkový stav, který je produkcí vlastního hodnocení důkazů obviněným.
Podle §28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem . Podle §28 odst. 2 tr. zákoníku n ejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet .
Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Jde tu tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů (mimo případ nutné obrany). Jednomu zájmu chráněnému trestním zákoníkem hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu. Čin, jímž je odvrácena taková porucha, je oprávněný, a již proto nemůže být trestným činem. Trestní zákoník stanoví, že čin, který by jinak byl trestným činem, jím není, jde-li o krajní nouzi. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, neboť při jednání v krajní nouzi jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. Po subjektivní stránce úmysl při jednání v krajní nouzi zahrnuje všechny její podmínky, zejména že tu je přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak, a které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem a musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi nejde, jestliže ten, komu nebezpečí hrozí, je povinen je snášet. O krajní nouzi také nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo toto nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (srov. R 26/1972). O vybočení z mezí krajní nouze (exes) podle trestního zákoníku jde tehdy [§41 písm. g)]), jestliže zde některé její podmínky byly, že tedy stav byl krajní nouzi blízký, ale nebyly tu dány podmínky krajní nouze zcela ve všech směrech. Teorie i praxe tu rozlišuje případy, kdy: a) způsobený následek jednání byl zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější, než který hrozil (vybočení z mezí požadavku proporcionality - exces intenzivní), b) jednání bylo provedeno v době, kdy nebezpečí přímo nehrozilo, tedy došlo k němu předtím, než hrozilo přímo, anebo bylo provedeno v době, kdy již pominulo (vybočení z časových mezí - exces extenzivní), c) nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, a to bez následků nebo alespoň s méně závažnými následky (vybočení z požadavku subsidiarity), d) byla tu povinnost nebezpečí snášet.
Odvolací soud k činu obviněného v odůvodnění rozsudku oprávněně uvedl, že důkazně nebylo prokázáno, že by se poškozený v rozhodné době protiprávně pohyboval s traktorem na pozemku obviněného a že by neoprávněně zasáhl do jeho užívání tak závažným způsobem, aby šlo o jednání vyžadující okamžitou svépomocnou ochranu vlastnictví. Tento závěr má své zakotvení ve výpovědi starosty obce, svědka S. D., který sice uvedl, že mezi oběma rodinami přetrvávají dlouhodobé majetkové spory a poškozený B. L. na podzim 2010 nevhodně traktorem obecní cestu upravil, v rozhodné době však traktorem dříve narušenou obecní cestu upravoval s jeho vědomím, a přitom do pozemku obviněného nikterak nezasáhl. Za této situace tedy nelze dovodit, že obviněný jednal v mezích krajní nouze podle §28 tr. zákoníku, když ze skutkových zjištění nebylo prokázáno, že si poškozený počínal nedovoleně, protiprávně a obviněný takto jednal pouze v úmyslu odvrátit nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Rovněž je zjevné, že údajně „hrozící újmu“, jež však obviněnému zjevně nehrozila, bylo možno odvrátit jiným způsobem. Současně je zřejmé, že způsobený následek (zranění poškozeného) je zjevně závažnější než údajná újma spočívající v tvrzeném, ovšem neprokázaném narušení pozemku obviněného.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Semilech v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, rovněž kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Jak ze skutkových zjištění vyplývá, že „ obviněný v úmyslu zabránit B. L. v další úpravě účelové komunikace tohoto uchopil silou za krk mezi své předloktí a paži či trup (tzv. kravata), rukou mu tlačil hlavu a krk do záklonu a omezoval ho tak v dýchání i v pohybu“ ............. „ a způsobil mu podvrtnutí krční páteře, oděrky na rtech, krku vzadu a drobnou krvácející oděrku na pravém uchu, když toto zranění se u něho projevilo především bolestivostí hlavy a krční páteře při pohybech a omezením hybnosti hlavy oproti krku pro tuto bolest, poškozený musel z tohoto důvodu po dobu cca 3 týdnů nosit na krku měkký fixační límec, pracovní neschopnost u něho v této souvislosti trvala od 25. 03. 2011 do 02. 05. 2011“.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví . Lze připomenout, že trestní zákoník, ani jiný právní předpis nestanoví, co se rozumí ublížením na zdraví. Za naplnění tohoto pojmu se pokládá takový stav (onemocnění, poranění), jenž porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. „Ublížením na zdraví“ bude změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déle trvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila. „Ublížení na zdraví“ bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Je však důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím. Význam mají zejména skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Za „ublížení na zdraví“ se pokládá porucha zdraví poškozeného, která mu ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo sedmi dnů (srov. rozhodnutí č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba posoudit, jaké potíže poškozený měl a zda odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. (§146 odst. 1 tr. zákoníku) nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1968-I. a č. 19/1963 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o charakter zranění, které poškozený B. L. v důsledku fyzického útoku obviněného utrpěl, soud prvního stupně poukázal na lékařské zprávy a zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Ze závěrů citovaného znaleckého posudku s nímž se prvostupňový soud ztotožnil vyplývá, že poškozeným popisovaný mechanismus zranění odpovídá tomu, jak v obvyklých případech objektivně zjištěné zranění vzniká. Bolestivost hlavy sice nelze zjistit objektivně a vychází se ze subjektivních sdělení poškozeného, zmenšená hybnost krku však byla zjištěna objektivně, přičemž vyšetřením nebyly zjištěny žádné dřívější chorobné změny v oblasti krku a takové onemocnění nevyplývá ani z lékařské dokumentace. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že znalec MUDr. Josef Pleskot sice konstatoval, že u poškozeného se jedná o prostou újmu na zdraví spíše menší závažnosti, což znalec zdůvodnil tím, že poškozený byl schopen provádět běžné sebeobslužné úkony, na druhou stranu ale z výpovědi poškozeného, jakož i ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství vyplývá, že obviněný po dobu nejméně dvou týdnů trpěl bolestmi hlavy a krku, což mu znemožňovalo pohybovat hlavou běžným způsobem, musel nosit fixační límec a v důsledku toho nemohl vykonávat ani náročnější fyzické práce, včetně výkonu jeho zaměstnání. Rozhodně se tedy nejedná o omezení zanedbatelné, takže lze konstatovat, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví a naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Nutno dodat, že ve věci byl pro objektivizaci výpovědi poškozeného a mechanismu zranění proveden též vyšetřovací pokus za přítomnosti znalce, který prokázal, že poškozeným popsaným způsobem mohl skutkový děj proběhnout a následné zranění vzniknout. I obviněný sám připustil, že po incidentu měl poškozený „krev u pusy“, byť si podle svých slov nedokázal vysvětlit, jak se tam dostala.
Ze skutkových zjištění je tedy evidentní, že v důsledku jednání obviněného Bc. Š. Z. utrpěl poškozený B. L. poranění, jež mu svým charakterem ztěžovalo obvyklý způsob života a výkon obvyklé činnosti po dobu přesahující sedm dnů, dočasně jej vyřadilo z pracovního procesu, a tudíž naplnilo pojem ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Soudy obou stupňů přitom nevycházely jen z výpovědi poškozeného, ale rovněž i z výpovědí svědků S. D., M. L., J. V. u hlavního líčení, jakož i z listinných důkazů, zejména příslušných lékařských zpráv, i ze zmíněného znaleckého posudku. S tvrzením obviněného, že s poškozeným vůbec nepřišel do jakéhokoli fyzického kontaktu (přitom sám připustil, že po incidentu měl poškozený krev „u pusy“, byť si podle svých slov nedokázal vysvětlit, jak se tam dostala), nelze souhlasit. S ohledem na místo na těle poškozeného - hlavu a krk, kam obviněný vedl útok, byl v soudním řízení prokázán i jeho úmysl, jenž směřoval ke způsobení následku -ublížení na zdraví. Správnému právnímu posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též tzv. právní věta.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí žádnou z hmotně právních vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík