ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1669.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1669/2011-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 o dovolání V. U. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2011, sp. zn. 6 To 181/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 127/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. U.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 2 T 127/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jako soudu odvolacího, ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 6 To 181/2011, byla obviněná V. U. uznána vinnou pomocí k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §283 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Podkladem pro rozhodnutí soudů se v zásadě stalo zjištění, že obviněná dne 31. 10. 2009 v O. zajistila obžalovanému P. R. odvoz motorovým vozidlem za účelem nedovolené výroby psychotropní látky pervitin z O. do B. n. B., konkrétně do objektu Krajského střediska volného času Juventus Karviná, p. o., do prostor nevyužívané zkušebny hudebních skupin, které měl pronajaty obžalovaný J. K. a ve kterých následně s vědomím obžalovaného J. K. i V. U. obžalovaný P. R. s pomocí laboratorní techniky, chemikálií a léku Sudafed, minimálně v 1 případě vyrobil minimálně 7:45 gramů a minimálně v 1 případě vyráběl psychotropní látku pervitin ve stejném množství, přičemž ve 2 případech byla výrobě přítomna a nejméně v 1 případě, konkrétně v noci z 24. na 25. 10. 2009 se osobně podílela na úklidu věcí souvisejících s výrobou pervitinu, přičemž pervitin, chemicky definovaný jako metamfetamin, je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách.
Včas podaném dovolání proti výše uvedeným rozhodnutím obviněná V. U. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že v posuzované věci nebylo učiněno žádné skutkové zjištění ve vztahu k okolnosti, že zajistila vozidlo výlučně pro spoluobviněného R., a navíc jen za tím účelem, aby mu umožnila výrobu psychotropní látky pervitin. Obviněná totiž na cílové místo jela navštívit dalšího spoluobviněného K., aby se zúčastnila jím pořádané „party“. Proto jí nebyl prokázán úmysl tímto způsobem alespoň usnadnit spáchání přečinu ze strany spoluobviněného R. Její jednání ani nijak nezajistilo žádné příznivější podmínky pro spáchání trestné činnosti spoluobviněným R. či jinak zvýšilo účinnost jím páchané trestné činnosti. Další jednání obviněné, tj. její přítomnost u výroby pervitinu, jakož i následný úklid po této výrobě, pak nemůže mít žádnou trestně právní relevanci.
Obviněná má dále za to, že (nová) právní úprava podle zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není pro ni příznivější, a tudíž pro právní posouzení zjištěného skutkového stavu měl být aplikován zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. V tomto ohledu argumentuje tím, že v jejím případě nelze považovat za příznivější úpravu umožňující uložení alternativního trestu domácího vězení, když vzhledem k okolnostem případu nebyla ohrožena těžším druhem trestu než podmíněným odnětím svobody. Proto měl být použit zák. č. 140/1961 Sb. obsahující v ustanovení §3 jako podmínku trestnosti činu naplnění materiální stránky. Obviněná je totiž přesvědčena, že její jednání ve světle výše uvedeného ustanovení nedosahuje vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost nežli nepatrného, a tudíž vůbec není trestným činem.
Dovolatelka proto v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněné opírá, naplňuje jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V dovolání tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem.
Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že se nelze zabývat dovolací námitkou obviněné, podle níž vozidlo na cestu do B. n. B. nezajistila pro obviněného P. R. proto, aby tam mohl vyrábět pervitin, neboť tato námitka ve skutečnosti směřuje vůči skutkovým závěrům obou soudů. Teprve s ohledem na tuto argumentaci pak dovolatelka dovozuje, že u ní není naplněna subjektivní stránka (úmysl) jí přisouzeného trestného činu, resp. účastenství na něm ve formě pomoci. Na základě obsahu spisu je přitom zřejmé jakým způsobem soudy ve věci hodnotily provedené důkazy, tj. zejména vlastní výpověď obviněné, jakož i dalších spoluobviněných – především J. K., P. R. a P. A., dále výpovědi svědků (zejména K. S. a P. M.) a ostatní provedené důkazy (např. záznamy zájmových hovorů, SMS zprávy), na jejichž podkladě důvodně dospěly ke skutkovým zjištěním pospaným v napadených rozhodnutích.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněné, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněné podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatelka pak naplnila zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je výhrada, že soudy aplikovaly nesprávně ustanovení týkající se časové působnosti trestních zákonů (§2 odst. 1 trestního zákoníku, §16 odst. 1 trestního zákona), když její čin spáchaný před 1. 1. 2010 nesprávně posoudily podle nového trestního zákoníku, ačkoliv jeho použití není pro obviněnou příznivější. V důsledku toho se pak nezabývaly materiální podmínkou trestnosti činu ve smyslu ustanovení §3 trestního zákona, tedy tím, zda jednání obviněné vykazuje vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti.
Trestnost činu je charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož povaha a sankce je popsána v trestním zákoně, představuje tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, event. o ochranném opatření (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Při řešení časové působnosti trestních zákonů je tedy třeba vždy posoudit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je tedy rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí č. 73/1951, č. 19/1962, č. 11/1992 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.). Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (rozhodnutí č. 32/1951 Sb. rozh. tr.). Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku (srov. též Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 40-46).
Jestliže bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů. Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru. Tak nepochybně bude zpravidla bez ohledu na trestní sazbu odnětí svobody pro pachatele příznivější možnost v úvahu přicházejícího uložení peněžitého trestu oproti trestu odnětí svobody.
Soudy obou stupňů shledaly, že pro posouzení trestnosti činu, jehož se obviněná dopustila v době do 31. 10. 2009, tj. v době účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., je pro obviněnou příznivější úprava podle nové právní úpravy, tj. podle zákona č. 40/2009 Sb., a proto čin kvalifikovaly jako pomoc k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se zřetelem na rozsah své přezkumné činnosti vyplývající z ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumává napadené rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání) se jinak ztotožnil s oběma soudy, které z hledisek shora vymezených pro posouzení časové působnosti shledaly, že posouzení činu obviněné podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §283 odst. 1 tr. zákoníku je ve smyslu §2 odst. 1 trestního zákoníku (§16 odst. 1 trestního zákona) pro obviněnou příznivější než použití ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §187 odst. 1 trestního zákona.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona, se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, přičemž za tento trestný čin pachateli hrozilo uložení trestu odnětí svobody v trvání od jednoho roku do pěti let.
Přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku je vymezen zcela shodnými znaky jen s tím rozdílem, že původní jednání vyjádřené slovesem „nabízí“ bylo nahrazeno nedokonavým tvarem „nabídne“. Za tento čin pachateli hrozí trest odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitý trest.
Z takto vymezených znaků je zřejmé, že se, až na uvedenou výjimku, která se však obviněné, jež se činu dopustila pomocí hlavnímu pachateli (P. R.), který vyrobil psychotropní látku a jehož čin byl rovněž posouzen podle, pro něj příznivějšího ustanovení §283 odst. tr. zákoníku, netýká, obě srovnávané skutkové podstaty co do vymezení znaků trestného činu neliší. Trestní zákoník je pro obviněnou v obecné rovině příznivější z hlediska možnosti ukládání v úvahu přicházejících druhů trestů, neboť ustanovení §283 odst. 1 umožňuje navíc uložení peněžitého trestu, a to i jako trestu samostatného [§67 odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku], zatímco dřívější právní úprava uložení tohoto druhu trestu jako samostatného nepřipouštěla – viz §53 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona v návaznosti na ustanovení §187 odst. 1 trestního zákona. Je přitom evidentní, že v posuzované věci soudy s ohledem na povahu a závažnost spáchaného činu a osobu a poměry obviněné V. U. zvažovaly uložení některého z trestů alternativních, tj. uložení trestu nespojeného s bezprostředním odnětím svobody. Za této situace je pak nerozhodné, že zvolily jiný alternativní druh trestu, tj. podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody.
Ohledně další dovolací námitky vztahující se ve prospěch použití dřívějšího trestního zákona, jejíž podstatou je argumentace absencí materiální stránky trestného činu s tím, že zjištěné jednání obviněné nedosahuje ani nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost a proto podle §3 odst. 2 trestního zákona není trestným činem, lze především odkázat na závěry vyplývající z rozhodnutí uveřejněného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., tedy že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2, /do 31. 12. 2003 i §75/ trestního zákona), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (v tomto případě v kombinaci s nejlehčími běžně se vyskytujícími případy pomoci); to ale není posuzovaný případ obviněné.
Lze připomenout, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (str. 24-25) mimo jiné též vyplývá, že obviněná s P. R. dne 24. 10. 2009 telefonicky konzultovala jeho cestu do B. n. B. za účelem výroby pervitinu a navigovala jej, popřípadě řidiče, který obviněného R. vezl (svědek K.), neboť ti nemohli nalézt objekt zkušebny, v němž poté obviněný R. vyráběl pervitin. Z obsahu spisu je zřejmý i její zájem zúčastnit se samotné výroby pervitinu, byť nebylo zjištěno, že by přímo s R. při jeho výrobě spolupracovala. Soudy sice nebylo zjištěno, že by obviněná již předem přislíbila P. R. pomoc též v podobě úklidu věcí souvisejících s uskutečněnou výrobou pervitinu, nicméně ani tuto okolnost nelze v této souvislosti zcela opomíjet. Poté pak obviněná dne 31. 10. 2009 na žádost obviněného R. tomuto sehnala odvoz do B. n. B., kde opět došlo k výrobě pervitinu, čehož si byla obviněná vědoma. Nepochybně mu tímto jednáním poskytla pomoc ke spáchání trestného činu [srov. ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona a §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku]). Po subjektivní stránce pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na závěry vyplývající z rozhodnutí č. 51/2006 Sb. rozh. tr., ze kterého vyplývá, že pomoc podle §10 odst. 1 písm. c/ trestního zákona není součástí společného jednání, které tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty a které přímo směřuje k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona. O takové pomocné jednání šlo při zajištění odvozu obviněnou k výrobě pervitinu – metamfetaminu, kterou sám bez její další aktivní spolupráce při výrobě provedl obviněný R. Obviněná tak záměrně usnadnila výrobu psychotropní látky tím, že poskytla odvoz na místo, v němž mohla proběhnout výroba provedená samostatně jinou osobou (pachatelem), a tak úmyslně podpořila činnost pachatele, aniž by se, byť byla v objektu přítomna, podílela na jednání přímo směřujícím k provedení činu.
Dovolávat se nedostatku materiální podmínky trestnosti činu a z tohoto důvodu aplikace dřívějšího trestního zákona tak není namístě. Je třeba připomenout, že nový trestní zákoník výslovně zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe jako materiální korektiv formálního pojetí trestného činu (§12 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž odvolací soud s ohledem na tuto zásadu a z ní vyplývající princip ultima ratio dospěl k závěru, že společenská škodlivost posuzovaného činu obviněné V. U. neumožňuje uplatnění jiného typu odpovědnosti, než trestní odpovědnosti za spáchané účastenství ve formě pomoci k k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §283 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak Nejvyšší soud neshledal důvodu se od těchto závěrů nižších soudů odchýlit.
Nejvyšší soud dovolání obviněné V. U. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík