ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.209.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 209/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2012 o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 61 To 271/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 124/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 17. 5. 2011, sp. zn. 25 T 124/2009, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou a půl roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Poškození J. D. a J. V. pak byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 3. 6. 2009 okolo 02.59 hodiny v obvodu Prahy 7 řídil v opilosti s hladinou 2,39 promile alkoholu v krvi osobní automobil značky Nissan Murano, rz ..., před policisty, kteří se ho pokoušeli pomocí služebního vozidla v barvách Policie ČR, zřetelně označeného, za použití světelného a výstražného znamení poprvé na křižovatce ulic D. h. – S. n. zastavit, ujížděl, projel ulicemi H.-J. a zastavil až v ulici P. S. před č.p...., po provedené kontrole nastoupil zpět do vozidla, pokoušel se ho nastartovat, v čemž mu bylo zabráněno výzvami a hmaty policistů, díky kterým z vozidla vystoupil, hlídce s snažil , i přes výzvy „jménem zákona“ utéci, a když se mu policisté nprap. J. V. a nstržm. J. D., oba ve služebním stejnokroji, pokoušeli v útěku zabránit, udeřil poškozeného nstržm. J. D. ve výskoku levým loktem do nosu až poškozený upadl na služební vozidlo, čímž mu způsobil tržnou ranku na nose a kontuzi ramene vpravo, při následném zadržení kladl členům policejní hlídky fyzický odpor tak, až poškozený nprap. J. V. utrpěl kontuzi prstů pravé ruky bez poškození nehtu, a v agresivním jednání pokračoval i během převozu a po převozu na služebnu Policie ČR, až musel být umístěn na protialkoholní záchytné stanici nemocnice Na Bulovce.
O odvolání obviněného J. K. rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 61 To 271/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný J. K. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uvedl, že toto směřuje proti oběma výše označeným rozhodnutím, kterými byl odsouzen, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že alkohol požil ve velmi krátké době před jízdou, avšak množství 2,39 promile alkoholu v krvi mu bylo zjištěno až více než hodinu po okamžiku, kdy se měl trestného činu dopustit. Rozvedl podrobněji skutečnost, že v resorpční fázi po požití alkoholu jeho hladina v krvi nejprve stoupá a po dosažení maxima (což je s ohledem na různé faktory po 30 až 150 minutách) pak teprve začíná klesat. Odkázal na publikaci Soudní lékařství a v něm popsanou metodu tzv. zpětných propočtů, která umožňuje zjistit hladinu alkoholu v krvi v době dřívější než je doba laboratorního vyšetření krve. Uzavřel pak, že ač se dožadoval v průběhu řízení příslušného znaleckého posudku, kterým by bylo možno prokázat či vyvrátit, že hladina alkoholu v jeho krvi v době řízení motorového vozidla byla vyšší než 1 promile, nebyl takový důkaz proveden a byl nahrazen vágními tvrzeními soudu. Dále namítl, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení chybně argumentoval tím, že se jednání dopustil na rušné křižovatce v odpoledních hodinách, ačkoliv se incident odehrál okolo třetí hodiny ranní. Nakonec zmínil i rozpor ohledně zranění policisty V. a D., když na rozdíl od výroku o vině z výpovědi policisty V. vyplývá, že si lehké zranění ruky způsobil sám o zaparkované auto a to v době ještě předtím, než přistoupil k použití hmatů a chvatů za účelem spoutání odvolatele, a policista D. uvedl, že se zapřel mezi zaparkovanými automobily a dovolatel uskočil a narazil do něj (není tedy pravdou, že by proti jmenovanému použil úder). V závěru proto navrhl, aby „Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 32 T 86/2010 (správně mínil zřejmě sp. zn. 25 T 124/2009) ze dne 17. 5. 2011 i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 61 To 271/2011, a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného doručeno k vyjádření dne 20. 1. 2012 k podanému dovolání uvedl pouze to, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil současně souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Vykazuje rovněž zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je třeba v obecné rovině zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle citovaného zákonného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení případu, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení provedeného dokazování (tj. že soudy především nesprávně vyhodnotily výpověď svědků J. V. a J. D. a dále nesprávně došly ke zjištění, že obviněný řídil osobní automobil v opilosti s hladinou 2,39 promile alkoholu v krvi). Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování. Své námitky totiž dovolatel staví na popření skutkových zjištění, jež ve věci ohledně jeho pachatelství a průběhu skutkového děje učinily oba nižší soudy. Nejde zde tedy o námitky právní. Nutno tedy uzavřít, že námitky, které dovolatel v rámci dovolání uplatnil, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze nad rámec dovolacího řízení dodat, že z obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění, učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom skutečně z výpovědi svědků J. V. a J. D., nicméně tyto výpovědi velmi pečlivě a podrobně vyhodnotily. Skutkové závěry, jež ve vztahu ke způsobu jednání obviněného, oba soudy učinily, jsou v souladu s výpověďmi jmenovaných svědků a potvrzují je i další provedené důkazy. Svědek V. u hlavního líčení dne 9. 3. 2010 potvrdil, že obviněný při pokusu po útěk z místa kontroly „skočil do svědka D. a ve výskoku do něj narazil a přitom měl zvednuté koleno a levou ruku ohnutou v lokti ve výši prsou, přičemž tento úder směřoval D. do obličeje“. Tato tvrzení zopakoval i v další výpovědi dne 13. 1. 2011. Rovněž svědek J. B. potvrdil, že obviněný „povyskočil do kolegy“. Svědek D. pak jednoznačně ve své výpovědi u hlavního líčení dne 3. 12. 2009 potvrdil, že obviněný na něj skočil v okamžiku, kdy se mu svědek pokoušel zabránit v útěku a při výskoku jej udeřil, přičemž tak jednal proto, že mu svědek stál v cestě. Pokud jde o zranění svědka J. V. je závěr soudů v tom směru, že k němu došlo při zadržení obviněného, následujícím po jeho pokusu o útěk a napadení svědka D., v souladu s výpovědí samotného svědka V. (viz č. l. 113 spisu) a ani v tomto směru nejde o závěr, který by vzbuzoval pochybnosti.
V případě skutkových závěrů stran ovlivnění obviněného alkoholem v době řízení osobního automobilu pak sice lze přisvědčit obecně tvrzením obviněného ohledně tzv. resorpční fáze, v níž po požití alkoholu hladina v krvi nejprve stoupá, aby posléze po dosažení maxima započala klesat, nicméně jeho tvrzení, že v době jízdy nebyl pod významnějším vlivem alkoholu je nutno opět podřadit pod námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů a tudíž se jedná o dovolací námitku nepřípustnou. Navíc nutno doplnit, že ani v tomto směru nevzbuzují skutková zjištění soudů výraznějších pochybností, když nelze přehlédnout, že výsledky lékařského vyšetření na ovlivnění alkoholem byly toliko jedním z řady důkazů, na základě kterých soudy dovodily, že obviněný řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. V této souvislosti lze poukázat na výpovědi svědků – zasahujících policistů, kteří shodně potvrdili, že důvodem pro kontrolu vozidla obviněného byl způsob jeho jízdy (otáčení se na světelné křižovatce a ohrožení vozidla taxislužby), při kontrole pak zjistili, že obviněný je značně podnapilý, což usoudili z toho, že špatně artikuloval, měl zarudlé oči, skleněný pohled, malátnou chůzi, neudržel rovnováhu, z dechu mu byl cítit alkohol a reagoval zmateně (viz výpověď svědků J. V., J. D. a L. T.). Uvedené skutečnosti pak korespondují s lékařskou zprávou na č. l. 18 spisu (dle které se obviněný choval agresivně, nebyl schopen pochopit, co se od něj požaduje a důvodu vlastní bezpečnosti musel být umístěn na záchytnou stanici k vystřízlivění) a s protokolem o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem na č. l. 19 spisu. Tato zjištění evidentně vyvracejí tvrzení obviněného, že těsně před jízdou požil 0,7 l vína, když navíc takové množství alkoholu by zcela jednoznačně nebylo s to zapříčinit později zjištěnou hladinu alkoholu v krvi obviněného a je rovněž nelogické, aby se takto obviněný choval v pozdních nočních hodinách, kdy měl údajně jen vyzvednout a odvést z oslavy svědkyni Š. S ohledem na uvedená zjištění se proto závěry soudů o stupni ovlivnění obviněného alkoholem v době řízení vozidla nejeví jako rozporné s obsahem provedených důkazů či zásadně pochybné. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Jako relevantní nemohla být posouzena ani námitka obviněného ohledně pochybení odvolacího soudu při argumentaci o tom, že obviněný řídil vozidlo „v odpoledních hodinách na rušné křižovatce“, neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Navíc i v této souvislosti nelze přehlédnout, že obviněný řídil osobní automobil sice v nočních hodinách, avšak ulicemi Prahy, tedy na místě, kde i v tuto dobu není dopravní provoz zanedbatelný. Jednání vůči příslušníkům Policie ČR, jímž byl uznán vinným, se dále obviněný dopustil na místě, které rozhodně nelze označit jako opuštěné či odlehlé, o čemž nakonec svědčí i to, že i přes pokročilou noční hodinu byl v předmětné ulici dopravní provoz (kromě celkem čtyř zasahujících policistů a svědkyně L. Š. se na místě nacházel ještě řidič vozidla Avia, který byl nucen zastavit bezprostředně za vozidlem zasahující hlídky Policie ČR, neboť nemohl projet dál). Lze tedy uzavřít, že obviněný se předmětného jednání dopustil nejen na místě veřejnosti přístupném (kterým nepochybně ulice města je) ale rovněž i veřejně (§89 odst. 4 tr. zák.), když jeho jednání byly přítomny současně více než dvě osoby
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by se mohl dále zabývat přezkoumáním vlastního napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího ve smyslu §265i odst. 3 až 5 tr. ř. Z uvedeného důvodu proto ani neměl možnost se vyjádřit ke konkrétním vadám napadeného rozhodnutí, tak jak je ve svém vyjádření označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (které do svých dovolacích námitek obviněný ani nezahrnul). Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil zmíněné rozhodnutí Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel H a s c h
Vypracoval:
JUDr. Ivo L a j d a