ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.288.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 288/2012-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2012 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. 4 To 333/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 11/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. dubna 2010, sp. zn. 1 T 11/2010, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem přechovávání dětské pornografie podle §205a tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v době od 3. 11. 2008 do 22. 5. 2009 v místě svého trvalého bydliště v T. v B., okres Teplice, měl u sebe v jím obývaném bytě ve svém pokoji osobní počítač zn. Chieftec modré barvy bez výrobního čísla se 4 ks pevných disků Western Digital (WD 3200KS, WD2500, WD360, WD5000AAKS) o obsahu 320 GB, 250 GB, 36,7 GB a 500 GB s obsahem souborů s videoklipy a fotografiemi zobrazujícími nahé nedospělé děti v různých pozicích ukazující své genitálie, které navíc i provozují různé sexuální praktiky mezi sebou, případně i s dospělým, a to i pohlavní styk mezi sebou či s dospělou neidentifikovatelnou osobou, například soubor pod názvem „!!!!10bj0(1)%5B1%5D.jpg“, kde je zobrazena mladá nedospělá dívka sající pohlavní úd dospělému muži, soubor „1stday03.jpg“ zobrazující zasunutí pohlavního údu dospělé neidentifikovatelné osoby do rekta nedospělého chlapce a soubor „!!-New-!!-12Yo-Sawadie-Part 1 (Rare-Do Not Share).mpg“ obsahující video soubor zobrazující velmi mladou dívku, která ukazuje své tělo a onanuje.
O odvolání obviněného J. M. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. 4 To 333/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti těmto rozhodnutím krajského i okresního soudu podal obviněný J. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tento dovolací důvod spatřuje v tom, že soudy nesprávně uzavřely, že u něj domovní prohlídka provedena nebyla a tudíž nemohla být provedena nezákonně. Obviněný tvrdí opak a na podporu své argumentace uvádí, že vůči němu bylo užito bezprávní pohrůžky právě touto domovní prohlídkou a dále odebráním věci, které nelze mimo režim domovní prohlídky v obydlí realizovat. Podle něj byla domovní prohlídka, v jejímž rámci byla zajištěna paměťová média, povolena příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 5. 2009, č. j. 30 Nt 1012/2009-3, a to jako tzv. neodkladný úkon. Tímto příkazem bylo nezákonně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na domovní svobodu, neboť v něm není uvedeno, že se jedná právě o neodkladný úkon a navíc chybí i jeho řádné odůvodnění. Podle obviněného je nesprávný závěr soudů, že odňatý počítač a paměťová média jsou jeho vlastnictvím, který soudy opírají pouze o zjištění, že uvedené věci vydal právě on, bez ohledu na to, že v uvedeném bytě bydlí i další osoby. Obviněný dále poukazuje na porušení jeho práv zakotvených v čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny, jakož i čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež spatřuje v provedení úkonů ve smyslu ustanovení §88a odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2011, ve kterém byl konstatován rozpor tohoto ustanovení se základním právem na respektování soukromého života v podobě práva na informační sebeurčení, a uvedené ustanovení bylo k 30. září 2012 zrušeno. Dovolatel vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí okresnímu soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k argumentaci obviněného uvádí, že obviněný v rámci řádného opravného prostředku namítl v podstatě tytéž procesní vady jako později ve svém dovolání. Odvolací soud tyto námitky neponechal bez povšimnutí a ve svém rozhodnutí se s nimi vypořádal. Je tedy zřejmé, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhá de facto přehodnocení soudy provedeného dokazování ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu věci, tj. dovolání ve skutečnosti uplatňuje na procesním, nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů (zejména protokolu o vydání věci, provedené počítačové analýzy, sdělení INTERPOLu, jakož i policejního prezidia, společnosti UPC Česká republika a dále výslechu znalce ke zpracovanému znaleckému posudku a svědeckých výpovědí). Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování. Námitky, které dovolatel v rámci dovolání uplatnil, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že obviněný ve svém dovolání namítl v podstatě tytéž procesní vady, které již uplatnil před soudem prvního stupně i v podaném odvolání, a se kterými se tak již soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Své skutkové závěry přitom opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom zejména z provedené počítačové analýzy, ze které jednoznačně vyplynulo, že osobní počítač (pevný disk, záznamová média a datové nosiče), který obviněný na výzvu dobrovolně vydal, obsahoval pornografické dílo, které zobrazuje a jinak využívá dítě. Přitom znalec u obviněného diagnostikoval sexuální úchylku, a to pedofilní sexuální preferenci (jejímž vlivem byly ovládací schopnosti obviněného zhruba středně sníženy). Z výpovědí svědků – příslušníků policie – V. H., J. H., N. D., J. Š. a J. D. pak bylo zjištěno, že domovní prohlídka neproběhla, neboť bylo od jejího provedení upuštěno, protože obviněný všechny potřebné věci sám dobrovolně vydal. Pornografická díla byla v držení obviněného, všechna se nacházela v jeho počítači umístěném v jeho pokoji, nikde jinde v bytě nebyla. Navíc obviněný měl naprosto přesný přehled o tom, kde se věci, kvůli kterým policie přišla, nacházejí. Soudy postupovaly správně i pokud neumožnily s ohledem na specifiku obsahu CD nosiče založeného na č. l. 47 (s jehož obsahem se obviněný i jeho obhájkyně měli možnost seznámit) pořízení kopie pro potřeby obhajoby.
K námitce obviněného, že nálezem pléna Ústavního soudu došlo ke zrušení ustanovení §88a zák. č. 141/1961 Sb., týkajícího se údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, Nejvyšší soud uvádí, že na intertemporální účinky citovaného nálezu je třeba nahlížet tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, tj. dne 4. 1. 2012, a proto jsou-li dodrženy podmínky na příkaz vydaný v souladu s ustanovením §88a tr. ř., kladené zákonem platným a účinným ke dni, v němž byl příkaz vydán, nejde o důkazní prostředek, jímž by byla porušena ústavním pořádkem zaručená práva a svobody (srovnej obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10). V předmětném případě nelze přehlédnout skutečnost, že před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. Pl ÚS 24/11, byl nejenom vydán příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu, nýbrž tyto údaje byly rovněž orgánům činným v trestním řízení subjektem vykonávajícím telekomunikační činnost sděleny (došlo tedy k realizaci příkazu) a dokonce bylo těmito údaji i provedeno dokazování v hlavním líčení před soudem prvního stupně, který i na základě zjištění vyplývajících z těchto údajů také vynesl odsuzující rozsudek, v rámci něhož učinil příslušná skutková zjištění, a proti němuž podané odvolání krajský soud zamítl. Za této situace pak nemá fakt, že byl podán mimořádný opravný prostředek po uveřejnění citovaného nálezu Ústavního soudu v Sbírce zákonů na posouzení použitelnosti předmětného důkazního prostředku žádný význam.
V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík