ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.320.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 320/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2011, sp. zn. 6 To 488/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 51/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. července 2011, sp. zn. 5 T 51/2011, byl obviněný M. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 25. října 2010 kolem 21.00 hodin v Ch., v S. M., v ulici E., přistoupil znenadání k občanům SRN S. G. B. B., a K. U. K., kteří těmito místy procházeli, z kapsy bundy vytáhl lovecký nůž o celkové délce 28 cm a začal proti nim nožem šermovat ze vzdálenosti asi 2 metry, takto je ohrožoval, zároveň se k nim přibližoval a přitom požadoval vydání mobilního telefonu, načež poškozený S. G. B. B. ze strachu podal obžalovanému svůj mobilní telefon zn.Black Berry Strom 9500, černé barvy, v hodnotě 5890,- Kč, který mu obžalovaný bezodkladně vytrhl z ruky a z místa utekl, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 T 147/2004, právní moci nabyvším 16. 6. 2006 byl obžalovanému pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 T 83/2005, právní moci nabyvšího 1. 3. 2006, kterým mu rovněž pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 31. 5. 2010 .
O odvolání obviněného M. B. rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 19. října 2011, sp. zn. 6 To 488/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti těmto rozhodnutím krajského i okresního soudu podal obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nevycházejí ze zjištěného skutkového stavu věci, a nesouhlasí s tím, že jeho jednání naplňuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže. Soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, když v řízení před soudem v hlavním líčení dne 13. 6. 2011 uvedl, že stál před domem v Ch., K N., když k němu přijeli dva občané SRN. Tito se měli dotazovat, zda má na prodej trávu (marihuanu), že ji chtějí koupit. Na to odpověděl, že trávu na prodej nemá, ale že ji může pro ně sehnat, že ví, kdo ji má. Na otázku občanů SRN ohledně ceny za marihuanu jim řekl, že cena bude činit 30 EUR. Jeden z občanů SRN dal obviněnému požadovanou sumu, obviněný odešel do vietnamské herny a přinesl vietnamský zelený čaj. Obviněný pak předal čaj občanům SRN, a jeden z nich řekl obviněnému, že by chtěl větší množství marihuany. Obviněný mu potvrdil, že může větší množství sehnat, a na to občan SRN odjel k bankomatu vybrat peníze s tím, že aby obviněný na místě počkal. Dále ve své výpovědi uvedl, že měl u sebe nůž, ale tento nijak vůči nikomu nepoužil a nikomu s předmětným nožem nevyhrožoval, pouze si s nožem hrál. Oba občané SRN, když chtěli odjet k bankomatu, trvali na tom, aby obviněný počkal na místě, což obviněný odmítal s tím, že se oni již na místo nevrátí. Pro vyloučení této obavy obviněného mu jeden z nich dal do zástavy mobilní telefon, který si obviněný vzal k sobě a na oba občany SRN na místě podle domluvy čekal, a to asi 1-2 hodiny, přičemž tito již na místo nepřijeli.
Podle dovolatele tato obhajoba nebyla vyvrácena a k její věrohodnosti rovněž přispívá, že vlastně potvrzuje jiné své protiprávní jednání, když doznává podvodný úmysl vylákat z občanů SRN finanční hotovost v částce 30 EUR a následně i další hotovost v neurčené výši. Nelze také vyloučit ovlivnění poškozených alkoholem a snížení jejich vnímání, neboť oba shodně potvrzují, že společně navštívili v krátkém sledu po sobě několik barů.
Dovolatel poukazuje i na rozpor ve výpovědích poškozených, pokud se vyjadřují ke způsobu jejich ohrožení nožem. Poškozený B. uvedl, že „obžalovaný stál nejdříve ve větší vzdálenosti a pak se k nám přibližoval. Nůž byl úplně blízko mého břicha, tedy směřoval na mé břicho.“ Zatímco poškozený K. uvedl, že „obžalovaný stál ve vzdálenosti 2 metrů od nás. Obžalovaný s nožem hýbal rukou mezi mnou a S. (B.), vždy od jednoho k druhému, sem a tam.“ V zásadní okolnosti pro posouzení skutku se tak výpovědi obou poškozených zásadním způsobem rozcházejí. V důsledku rozporů v jejich výpovědích není zřejmé a nelze dovodit, vůči které osobě bezprostředně směřovala pohrůžka násilí, a to v momentě, kdy došlo k vydání mobilního telefonu poškozeným B. obviněnému. Pokud tedy nalézací soud vycházel z výpovědí poškozených, nelze dovodit, že mobilní telefon byl poškozeným B. vydán v příčinné souvislosti s pohrůžkou bezprostředního násilí ze strany obviněného.
Z výše uvedeného vyplývá, že jsou dány přinejmenším významné pochybnosti o jeho vině. S ohledem na trestně procesní zásadu „in dubio pro reo“, je třeba všechny tyto pochybnosti hodnotit ve prospěch obviněného. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil, a sám ve věci rozhodl zproštěním obviněného obžaloby v celém rozsahu, popř. aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů (zejména výpovědí samotného obviněného a poškozených). Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování a rovněž jeho tvrzení o neexistenci příčinné souvislosti pohrůžky bezprostředním násilím a vydáním mobilu poškozeným B. vychází z konstrukce skutkového děje, jenž odporuje skutkovým zjištěním obou soudů. Námitky, které dovolatel v rámci dovolání uplatnil, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že obviněný ve svém dovolání namítl v podstatě tytéž procesní vady, které již uplatnil před soudem prvního stupně i v podaném odvolání, a se kterými se tak již soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Své skutkové závěry přitom opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Nejvyšší soud se ztotožňuje se zevrubnou argumentací okresního soudu obsaženou na straně 6-7 odůvodnění jeho rozhodnutí. Soud prvního stupně zde poukázal především na četné rozpory ve výpovědi obviněného, které postupně podával v přípravném řízení a hlavním líčení, a stejně tak na nelogičnost jeho výpovědi ohledně manipulace s předmětným nožem. Přitom výpověď bratrance obviněného svědka M. B., ani nešlo hodnotit jako popis předmětného děje, když tento jakoby popisoval událost zcela jinou. Naproti tomu působí výpovědi poškozených věrohodně, bezrozporně a logicky. Navíc poškozený B. již u výslechu v přítomnosti soudce graficky znázornil nůž obviněného. O věrohodnosti výpovědi poškozených o loupežném přepadení obviněným svědčí i reakce obviněného v momentu, kdy zahlédl policejní vůz, když měl podle svědka P. hodit předmětný mobilní telefon na zem.
V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze znova odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík