ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.454.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 454/2011-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 24. února 2012, o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaného v neprospěch obviněné MUDr. D. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7 To 629/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 109/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7 To 629/2010, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 90 T 109/2008, zrušují .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. října 2010, sp. zn. 90 T 109/2008, byla obviněná MUDr. D. H. zproštěna obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 1 ZT 238/2008, pro skutek, že
dne 30. srpna 2006 v Brně v budově Městské části Brno-střed na ulici Dominikánské 2 uzavřela jako starostka Městské části Brno-střed, sídlem Brno, Dominikánská 2, IČ: 44992785-01, Smlouvu o nájmu nemovitosti s nájemcem, společností WILSON PROPERITY, s. r. o., se sídlem Brno, Kalvodova 5, IČ: 27694828, (dále jen smlouva o nájmu“), jejímž předmětem byl pronájem nemovitostí – pozemků parcelní číslo 421/1, 425/2, 425/4, 425/5, 425/6, 426/2, 426/3, včetně stavby na tomto pozemku, 426/4 včetně stavby č.p. 915 na tomto pozemku a parcelní č. 426/5, včetně stavby na tomto pozemku, vše v katastrálním území S., obec B., zapsaných na LV č. ... u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrálního pracoviště Brno- město, přičemž tyto nemovitosti byly ve vlastnictví Statutárního města Brna, Městské části Brno-střed byly pouze svěřeny na základě Souhlasného prohlášení ze dne 6. prosince 2004 a Městská část Brno-střed byla oprávněna s nimi nakládat pouze v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“) a vyhláškou č. 8/2004 Statutárního města Brna, kterou se vydává Statut města Brna, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „statut města Brna), jakož i podmínkami vyplývajícími ze Smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví, ev. č. ... (dále jen „smlouva o bezúplatném převodu“), uzavřené dne 23. června 2003 mezi Českou republikou – Ministerstvem obrany, sídlem Tychonova 1, Praha 6, a Statutárním městem Brnem, sídlem Dominikánské nám. č. 1, ačkoli věděla, že smlouva o nájmu obsahovala ustanovení, která byla v rozporu s podmínkami stanovenými zákonem o obcích, statutem města Brna a smlouvou o bezúplatném převodu, když:
1. v rozporu s ustanovením čl. 75 odst. 3 statutu, podle kterého mj. městské části řádně hospodaří se svěřeným majetkem města, zejména provádějí údržbu, opravy, zabezpečují provoz a ekonomické využití majetku, za město plní další povinnosti vlastníka tak, jak upravuje statut a zvláštní předpisy, v článku III. smlouvy o nájmu vyslovila souhlas s odstraněním stávajících staveb nacházejících se na uvedených pozemcích,
2. v rozporu s ustanovením čl. 75 odst. 4 písm. a) statutu, podle kterého městská část k uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou delší než jeden rok a na dobu určitou delší než 15 let musí mít předchozí souhlas Rady města Brna, v čl. IV. smlouvy o nájmu souhlasila bez předchozího souhlasu Rady města Brna s prodloužením doby pronájmu výše uvedených nemovitostí nad 15 let po dobu trvání stavby polyfunkčního domu v případě, že v této době nedojde ke vzniku vlastnického práva nájemce nebo budoucích vlastníků jednotek k předmětu smlouvy,
3. v rozporu s ustanovením čl. 75 odstavec 4 písm. c) statutu, podle kterého na pozemcích pronajatých na dobu do 15 let nesmí být umísťovány stavby, jejichž životnost přesahuje dobu pronájmu, souhlasila v článcích smlouvy III. a IV. smlouvy o nájmu s výstavbou polyfunkčního domu na výše uvedených pozemcích, jehož životnost přesahuje dobu pronájmu pozemků maximálně stanovenou na dobu 15 let,
4. v rozporu s ustanovením čl. 75 odst. 3, odst. 4 písm. e) statutu, podle kterého m.j. městské části jsou povinny při hospodaření se svěřeným majetkem plnit ohlašovací a oznamovací povinnost a předávat Magistrátu města Brna podklady pro evidenci dispozic a hospodaření s nemovitým majetkem města, v době od 30. srpna 2006 do 7. listopadu 2007 nedoručila Magistrátu města Brna ani nezajistila doručení smlouvy o nájmu ani Rámcové smlouvy o budoucí výstavbě na n. M. – a ul. L. (dále jen „rámcová smlouva o budoucí výstavbě“), uzavřené dne 30. srpna 2006 mezi Statutárním městem Brnem, Městská část Brno – střed, sídlem Dominikánská 2, Brno, P. L., trvale bytem H., B., M. Š., trvale bytem B., B., a společností WILSON PROPERITY s. r. o., když nájemní smlouvu obdržel Magistrát Brna na vlastní žádost až v rámci následné přípravy stavebního řízení,
5. v rozporu s požadavky čl. V. smlouvy o bezúplatném převodu, podle kterého k převodu nemovitosti došlo ve veřejném zájmu pro výstavbu veřejné vybavenosti nekomerčního charakteru – pro umístění staveb a zařízení v oblasti veřejné správy, kultury, sociální péče, zdravotnictví, školství, integrovaného záchranného systému, policie a pro umístění staveb a zařízení v souladu s územním plánem v oblasti obchodu a služeb, jakož i čl. VI. téže smlouvy, podle kterého se nabyvatel zavázal po dobu deseti roků nepřevést vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na osobu třetí, vyjma jejich zpětného bezúplatného převodu do vlastnictví České republiky a dále se zavázal nepronajímat uvedené nemovitosti ke komerčním účelům, smlouvu o nájmu uzavřela, přestože obsahovala ustanovení čl. III. o účelu nájmu, umožňující na pronajatých pozemcích výstavbu polyfunkčního domu, který měl obsahovat převážně bytové jednotky určené ke komerčnímu prodeji,
6. v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 věty první a druhé zákona o obcích, podle kterého majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti a obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku, jakož i §39 odstavec 2 zákona o obcích, podle kterého při úplatném převodu majetku se cena sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem, odchylka od ceny obvyklé musí být zdůvodněna, smlouvu o nájmu uzavřela, přestože smlouva stanovila nájemné za výše uvedené nemovitosti ve výši 1,-Kč za m2 na rok a rámcovou smlouvu o budoucí výstavbě uzavřela, přestože v článku 2.2. smlouva zavázala Městskou část Brno – střed k podpoře záměru budoucí směny výše uvedených pozemků za pozemek parcelní č. 423, včetně budovy č.p. 672 na něm stojící, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno – město, na LV č. ... pro katastrální území S., okres Brno, dále zavázala na náklady města odstranění stavby č.p. 423, a to bez odůvodnění odchylky od ceny obvyklé při směně sousedících pozemků odlišné výměry a bez náležitého objektivního zjištění ekonomické ekvivalence sjednaných závazků, zejména relace hodnoty směňovaných pozemků, výše nájemného, nákladů odstranění objektů na nich stojících, jakož i nákladů vynaložených v souvislosti s dekontaminací směňovaných pozemků,
na základě porušení čl. V. a VI. smlouvy o bezúplatném převodu byla podle čl. VII. téže smlouvy Statutárnímu městu Brnu Ministerstvem obrany ČR na základě penalizační faktury odběratelské č. 801800044 ze dne 11. dubna 2008 uložena sankční pokuta ve výši 9.663.881,-Kč, která byla dne 30. května 2008 uhrazena na účet Ministerstva obrany č. ..., vedený u České národní banky, tímto jednáním tak způsobila Statutárnímu městu Brnu škodu ve výši 9.663.881,-Kč, svým jednáním vyvolala vážnou nedůvěru a nespokojenost občanů s činností místní samosprávy, což se projevilo opakovanými trestními oznámeními, které byly orgánům činným v trestním řízení v této souvislosti doručeny, řadou mediálních zpráv s negativním obsahem jakož i peticí proti realizaci plánované výstavby, současně vystavila Statutární město Brno hrozbě úhrady dalších výdajů v souvislosti s avizovaným vymáháním náhrady škody způsobené zpožděním či zmařením výstavby sjednané v rozporu s výše uvedenými ustanoveními a nad rámec pravomoci orgánů Městské části Brno – střed, jejíž výše je společností WILSON PROPERITY s. r. o., odhadována v řádech desítek milionů Kč,
čímž měla spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b) a c), odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem.
Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nebylo prokázáno, že by se obviněná jakkoliv aktivně podílela na uzavírání předmětných smluv a s výjimkou jejího podpisu pod uvedenými smlouvami, s nimi prakticky neměla nic společného. Rovněž nebylo prokázáno, že by obviněnou, jako starostku Městské části Brno – střed, někdo upozornil na rozpor smlouvy o nájmu a rámcové smlouvy o budoucí výstavbě s čl. V. a VI. smlouvy o bezúplatném převodu a ona přesto trvala na uzavření smluv. Žádný z důkazů provedených u hlavního líčení pak nesvědčí o aktivitě při tvorbě a uzavírání smluv. Neobjevil se zde nikdo, kdo by potvrdil upozornění obviněné, že takto tyto smlouvy uzavřít nelze a ona přesto trvala na tom, aby ty smlouvy takto koncipovány a uzavřeny byly. Obviněná se hájila, že pouze jako starostka Městské části Brno – střed předmětné smlouvy podepsala, přičemž měla za to, že smlouvy jsou v pořádku, neboť byly parafovány tajemníkem úřadu JUDr. Novotným, který se vyjádřil v tom směru, že jeho parafy měly znamenat pouze to, že byl splněn procedurální postup. Samotný obsah smluv nezkoumal, byť mu byl znám a byla mu známa i omezující ustanovení uvedená ve smlouvě o bezúplatném převodu. Svědek Novotný však dospěl k závěru, že uzavřená smlouva o nájmu a rámcová smlouva o budoucí výstavbě nejsou v rozporu se smlouvou o bezúplatném převodu, a proto na tuto skutečnost obžalovanou neupozornil.
Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žádný z důkazů, a to ani samostatně ani v souvislosti s jinými důkazy nedokazuje to, že obviněná při podpisu těchto smluv jednala v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Nikdo z předvolaných svědků, ani žádný z provedených listinných důkazů neumožnili dospět k jednoznačnému závěru, že obviněná vědomě a úmyslně zasahovala do konkrétních ustanovení jednotlivých smluv, že by se na tvorbě těchto smluv aktivně podílela či uzavření těchto smluv iniciovala. Soud dospěl rovněž k závěru, že se z její strany nejednalo ani o nedbalost, neboť sama uvedla, poté co sama nastoupila do funkce starostky, zavedla systém parafování, který měl zamezit tomu, aby listiny, které odcházejí z úřadu, neprošly příslušnou procedurou. Tím, že byly listiny parafovány, měla obviněná za to, že procedurální postup v případě jejich koncepce, tvorby a schvalování byl dodržen a že tyto listiny nejsou v rozporu s právním řádem popř. nějakou smlouvou. Dále soud konstatoval, že s ohledem na to, že obviněná nemá právní vzdělání a předmětné smlouvy jsou složitým právnickým textem, nelze po ní požadovat, aby do detailu tyto smlouvy studovala, a aby jim rozuměla. S ohledem na to, že je lékařka a nikoliv právnička, nemusela rozpoznat, že některé články smlouvy jsou v rozporu ustanovením smlouvy jiné.
Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že jednání obviněné nelze kvalifikovat ani jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jak ve své závěrečné řeči navrhoval státní zástupce. Tento trestný čin je stejně jako trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele trestným činem úmyslným. Úmysl obviněné způsobit škodu nebo opatřit jinému neoprávněný prospěch se neprokázal a stejně se neprokázal úmysl obviněné způsobit škodu porušením podle zákona jí uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Podle názoru soudu ze strany obviněné nedošlo k naplnění jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu, a to k naplnění subjektivní stránky v podobě zavinění, a to ani ve formě úmyslu, ani ve formě vědomé nedbalosti. Soud konstatoval, že s ohledem na to, že jak trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., tak i trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., jsou trestnými činy úmyslnými a úmysl se nepodařilo žádným způsobem obžalované prokázat, chybí tak jeden ze znaků trestného činu, a to zavinění. Rovněž se nepodařilo prokázat obviněné ani vědomou nedbalost, která je znakem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zák.
S ohledem na to, že obviněná byla obžaloby zproštěna, soud poškozeného, Statutární město Brno, podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Označený rozsudek napadl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvoláním v neprospěch obviněné. V odvolání vyslovil nesouhlas se závěry soudu I. stupně, zejména ve vztahu k subjektivní stránce. Státní zástupce dospívá k závěru, že ve vztahu k bodu 5 obžaloby resp. i výroku rozsudku bylo prokázáno, že obviněná musela vědět o existenci omezujících podmínek nakládání s předmětným majetkem zde uvedeným a vyslovuje názor, že obviněná existenci omezujících podmínek s ohledem na upozornění uvedené ve smlouvě o nájmu musela vnímat jako jistotu. Státní zástupce pak polemizoval se závěry soudu I. stupně, zejména závěry právními a opakovaně poukázal zejména na listinné důkazy, z nichž vyplývá mimo jiné i skutečnost, že obviněná věděla o existenci omezujících podmínek, dokonce se i zúčastnila jednání na Ministerstvu obrany právě ohledně omezující podmínky k nakládání s majetkem. Dále státní zástupce poukázal na zjištění, že veškerá pošta adresovaná obviněné jako starostce jí byla vždy předána a v důsledku toho obviněná musela poštu vrátit s pokyny, jak s ní naložit. Státní zástupce ve svém odvolání dovodil, že z provedeného dokazování lze učinit jednoznačný závěr, že obviněná již v uzavírané smlouvě o nájmu byla informována o existenci omezujících podmínek nakládání s předmětným nemovitým majetkem, dále byla informována o přesné dikci nejvýznamnější podmínky, za jejíž porušení byla následně hrazena sankční pokuta, přičemž vědomost obviněné o omezujících podmínkách vyplývá i z dalších okolností, zejména pak z obsahu jednání s Ministerstvem obrany. Státní zástupce také vyslovil nesouhlas se závěry soudu I. stupně o předběžné otázce týkající se vyhodnocení platnosti smlouvy o bezúplatném převodu. Závěrem svého odvolání státní zástupce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a současně aby bylo rozhodnuto podle §262 tr. řádu.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 7 To 629/2010, bylo podle §256 tr. řádu odvolání státního zástupce zamítnuto.
Krajský soud konstatoval, že na straně jedné je nepochybné, že obviněná minimálně v hrubých rysech znala obsah omezujících podmínek, které se vztahovaly k majetku, s nímž mělo být nakládáno, nicméně odkázal na úvahy soudu I. stupně jednak ve vztahu k platnosti uzavřené smlouvy o nájmu tohoto majetku, jednak na úvahy stran subjektivní stránky, která se k žalovanému trestnému činu váže. Uvedl, že je potřeba akceptovat zjištění soudu I. stupně, že nebylo prokázáno, že by obžalovaná jakýmkoliv způsobem zasahovala do samotné přípravy smluv, které měly vést k nakládání s předmětným majetkem, přičemž ani přes rozsáhlé dokazování se nepodařilo zjistit, který z pracovníků Úřadu městské části Brno – střed se podílel na formulaci těchto smluv. Nicméně obviněná v konečné fázi podepsala smlouvu, která byla schválena příslušným orgánem kolektivním, byť je třeba přisvědčit námitce státního zástupce, že v průběhu schvalování se žádný z odpovědných pracovníků a ani sama obviněná výslovně nezajímala o otázku, zda a jakým způsobem byly vyřešeny omezující podmínky vyplývající ze smlouvy o nájmu. Nicméně obhajoba obviněné, že spoléhala na stanoviska příslušných odborných pracovišť a případně vedoucích pracovníků úřadu nebyla vyvrácena a naopak z výpovědi svědků v této věci slyšených je tato skutečnost potvrzována. Krajský soud však přisvědčil námitce státního zástupce, že soud I. stupně se výslovně nezabýval ve svém rozsudku a zejména v části odůvodnění listinnými důkazy, ze kterých vyplývá zjištění, že obviněná se v určitém období zúčastňovala i jednání o budoucím využití předmětného majetku a nepochybně jí byla známa skutečnost, že byly dány omezující podmínky, a proto také bylo jednáno i s Ministerstvem obrany. Podle odvolacího soudu skutečnost, že obviněná měla vědomost o omezujících podmínkách, nemůže vést sama o sobě k trestní odpovědnosti obviněné. V této souvislosti krajský soud odkázal na blíže nekonkretizované úvahy soudu I. stupně, se kterými se ztotožnil.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé usnesení, kterým Krajský soud v Brně v projednávané trestní věci rozhodl. Poprvé rozhodoval v uvedené trestní věci usnesením ze dne 8. dubna 2010, sp. zn. 7 To 180/2010, jímž na podkladě odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2009, č.j. 90 T 109/2008-1325, za splnění podmínek uvedených v §263 odst. 1 písm. b) tr. řádu podle §258 odst. 1 písm. c) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7 To 629/2010, jímž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, podané proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 90 T 109/2008, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné. Odkázal přitom na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. řádu, ač tento rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel uvedl, že s naznačenou argumentací Krajského soudu v Brně, resp. soudu prvního stupně se nelze ztotožnit v otázce nenaplnění znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b), c) odst. 2 písm. c) tr. zák. Podrobně rozvedl znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu se zaměřením na subjektivní stránku, přičemž zdůraznil, že v případě úmyslu nepřímého je zřejmé, že škodlivý následek není přímým cílem obviněného ani nutným výsledkem jeho jednání, jehož primární pohnutkou může být cíl jiný, ale pouze vedlejším nepříjemným efektem. Dodal, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovodit jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, z nichž se dá podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněného k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Dále zmínil, že právní úprava ve vztahu k jednání jménem právnické osoby (§18 odst. 2 občanského zákoníku) zásadně stanoví oprávnění statutárních orgánů činit právní úkony právnické osoby. Připomíná, že statutární orgán je přitom nadán určitou samostatnou odpovědností, neboť při současném pojetí trestní odpovědnosti způsobené jednáním jménem právnické osoby odpovídá za protiprávní jednání, kterého se jako fyzická osoba dopustí při výkonu činnosti jménem právnické osoby.
Podle dovolatele je nesporné, že obviněná se ujala dobrovolně funkce starostky městské části statutárního města, tedy honorované politické funkce, přičemž bylo na jejím uvážení, do jaké míry splňuje kvalifikační předpoklady pro řádný výkon funkce statutárního orgánu veřejnoprávní osoby. Dále konstatuje, že samozřejmým a presumovaným předpokladem výkonu funkce starostky (městské části) je znalost zákona o obcích a statutu územně členěného statutárního města, jakožto základního podzákonného právního předpisu upravujícího pravomoci městské části, již starosta zastupuje. Podle dovolatele je tedy zřejmé, že obviněné musel být znám rozpor popsaný pod body 1. až 4. a 6. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k bodu 5. výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel argumentuje, že z provedených a nijak nezpochybněných důkazů spolehlivě vyplynulo, že obviněná věděla o existenci omezujících podmínek k nakládání s předmětným majetkem, což v zásadě konstatuje i odvolací soud. Uvádí, že tomuto zjištění nasvědčuje zejména písemné sdělení náměstka primátora Statutárního města Brna Ing. Radomíra Jonáše ze dne 16. 11. 2005, přípis Ministerstva obrany ze dne 15. 5. 2006 adresovaný primátorovi Statutárního města Brna a vyjádření svědka Ing. B. B. K tomu dále doplnil, že k následnému vyvození trestní odpovědnosti není zapotřebí detailní znalosti obviněné o obsahu smlouvy o bezúplatném převodu majetku, ale postačuje alespoň znalost rozhodných skutečností v hrubých rysech. Přitom je nutné zohlednit, že související smluvní dokumenty nejsou nijak zvlášť rozsáhlé či nepřehledné, ale zejména čl. V. a VI. smlouvy o bezúplatném převodu jednoznačně a pochopitelně stanoví určité omezující podmínky. Obhajobu obviněné, že toliko vykonala vůli rady městské části, jakožto kolektivního orgánu, podle dovolatele vyvrací skutečnost, že obviněná byla sama předkladatelkou návrhu dispozice s vojenským areálem.
S ohledem na okolnosti věci a popsané úvahy dovolatel dovozuje, že nelze akceptovat vyloučení trestní odpovědnosti obviněné v podstatě s odkazem na její obhajobu, že předmětné listinné dokumenty „jen“ podepsala, aniž by za jejich obsah nesla jakoukoliv odpovědnost. Odpovědnost obviněné přitom nemohl vyloučit ani systém parafování, zejména jestliže (jak zřetelně vyplývá ze svědeckých výpovědí) tento systém neexistoval ve vztahu k předmětným smluvním dokumentům v jakékoli přesné a jednoznačné podobě, zaručující skutečnou kontrolu, ale patrně pouze ve formě určitých dílčích posouzení. Podle názoru dovolatele nastavení takového systému je přitom zcela nepochybně manažerskou záležitostí vrcholného orgánu úřadu, kterému má být nápomocný, tedy záležitostí starosty. Sama o sobě skutečnost, že koncepty smluv, které zásadním způsobem nakládají s majetkem velké hodnoty svěřeným městské části do užívání (tady se zjevně nejednalo o běžný, bagatelní úkon, ale o úkon, jemuž bylo namístě věnovat určitou důslednou pozornost), tzv. „viděly“ i jiné osoby z úřadu městské části a opatřily je případně svojí parafou (tedy nikoli např. zřetelným vyjádřením o správnosti konceptu v určitém rozsahu), kterou žádný ze svědků necharakterizoval jako jednoznačné vyslovení řádnosti konceptů stran jejich souladu zejména se zákonem o obcích, se statutem a především se smlouvou o bezúplatném převodu, nemůže trestní odpovědnost obviněné (jako vrcholného řídícího orgánu, jenž svým podpisem v konečném důsledku závažné smlouvy uzavřela) vyloučit.
Dovolatel odmítl závěr Krajského soudu v Brně, jenž dovodil, že obviněné sice byly známy omezující podmínky stejně jako pravidla vyplývající ze smlouvy o bezúplatném převodu, avšak přesto pokud smlouvu o nájmu, porušující tyto elementární podmínky flagrantním způsobem, podepsala, nebyla s takovou skutečností (s porušením zmíněných omezujících podmínek) ani srozuměna. Dovolatel konstatuje, že obviněné byly známy uvedené omezující podmínky stejně jako zásadní pravidla vyplývající ze zákona o obcích a ze statutu. Za této situace jí byla k podpisu předložena zmíněná smlouva o nájmu (jako smlouva zjevně specifická, jejímž předmětem byla dispozice s majetkem velké hodnoty), která s nimi byla evidentně v rozporu. Přesto však obviněná nijak nezajistila vyhodnocení vad smlouvy (sice opatřené určitými parafami, které však neměly k naznačeným zásadním okolnostem věci podstatný obsahový vztah) či provedení potřebných změn a bez dalšího ji podepsala (uzavřela). Dovolatel dovozuje, že s ohledem na popsané konkrétní okolnosti tak obviněná nejméně musela vědět, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím musela být srozuměna [§4 písm. b) tr. zák.].
Podle dovolatele je na jednání obviněné nutné aplikovat běžné požadavky jako v případě jiných podobných jednání fyzických osob jménem osob právnických ve smyslu ustálené soudní praxe. Nelze přitom přehlédnout, že jiný náhled by mohl znamenat závažné precedentní rozhodnutí, znemožňující postih celé řady pachatelů statutárních orgánů zejména majetkových trestných činů (mimo jiné i tzv. bílých koní apod.), kteří by mohli v případě trestních obvinění aplikovat obhajobu, že si (snad i záměrně) nezjišťovali všechny související okolnosti a normy a „pouze“ podepsali určité smlouvy, které následně přivodily bez jejich zavinění trestně právní relevantní následky. Dovolatel ve své úvaze zmiňuje, že obdobně by shodní pachatelé v postavení statutárních orgánů právnických osob (tedy i obchodních společností) mohli, v návaznosti na argumentaci soudů činných dříve ve věci vedené proti obviněné, absenci svého zavinění dovozovat ze skutečnosti, že nejsou dostatečně právně vzdělaní a nebyli tak schopni dostatečného posouzení jimi uzavíraných smluv. Výkon naznačených funkcí je dobrovolný a je na zodpovědném zvážení každého, zda je schopen či nikoli. Pokud příslušná osoba v řídícím postavení není schopna sama posoudit řádnost dalšího postupu stran určitého úkonu, měla by být schopna rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu a měla by si případně takovou pomoc zajistit.
S odkazem na rozvedené úvahy je třeba podle názoru dovolatele popsaný skutek posoudit jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b), c) odst. 2 písm. c) tr. zákona, resp. s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen „trestní zákoník“), jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), b) c) odst. 2 písm. f) trestního zákoníku.
Podle názoru dovolatele je třeba v návaznosti na návrh státního zástupce učiněný v hlavním líčení jednání obviněné jako celek kvalifikovat též jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, resp. opět s ohledem na §2 odst. 1 trestního zákoníku jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, neboť jednočinný souběh není v daném případě vyloučen. Je zřejmé, že všech šest pochybení obviněné spočívalo v porušení zákonné či smluvní povinnosti vztahující se k opatrování či správě cizího majetku, kdy jednáním obviněné byla způsobena škoda velkého rozsahu.
Závěrem dovolatel poukázal v podrobné analýze na pochybení soudu při řešení předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 trestního řádu, týkající se vyhodnocení platnosti smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví, uzavřené dne 23. 6. 2003 mezi Českou republikou – Ministerstvem obrany a Statutárním městem Brnem. Podle dovolatele je citovaná smlouva platná, přičemž ke shodným závěrům dospěl jak Magistrát města Brna, tak Ministerstvo obrany.
Dovolatel uzavírá, že obviněná při vědomí zásadních rozhodných okolností a možných negativních následků alespoň v hrubých rysech, uzavřela smlouvu o nájmu nemovitostí s nájemcem, společností WILSON PROPERITY, s. r. o., což bylo v rozporu se zákonem o obcích, se Statutem města Brna a se smlouvou o bezúplatném převodu vlastnictví, čímž se dopustila výše uvedených trestných činů (zločinů). Pokud přitom Krajský soud v Brně akceptoval odlišné závěry vyslovené Městským soudem v Brně a zamítl podaný opravný prostředek, učinil nesprávné rozhodnutí, neboť v řízení předcházejícím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Za tohoto stavu s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání
1. podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 7 To 629/2010, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 90 T 109/2008, jako i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2. dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, vyjádřil dovolatel i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b) a písm. h) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, (senát přitom vycházel i z rozhodnutí velkého senátu kolegia sp. zn. 15 Tdo 354/2011) v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Protože je možné dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. řádu, musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto poté, co krajský soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možno podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je zjevné, že námitky dovolatele lze pod uplatněné důvody podřadit. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a z principu rovnosti stran lze o dovolacím důvodu uvažovat výjimečně v případech, kdy tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudu jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod.
Jak plyne ze shora rozvedeného obsahu podaného dovolání, nejvyšší státní zástupce brojil proti tomu, že odvolací soud nesprávně právně posoudil, že nebyly naplněny znaky uvedeného trestného činu, a proto obviněnou podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. Z obsahu takto učiněných námitek je zřejmé, že dovolatel podané dovolání opřel o důvody, které naplňují jím označený dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že skutek, pro který byla podána obžaloba se stal, není však trestným činem pro nedostatek subjektivní stránky. Argumentuje tím, že obviněná smlouvy pouze podepsala, nebylo však prokázáno, že by se aktivně podílela na uzavírání předmětných smluv, rovněž tak, že by byla někým upozorněna na rozpor jí podepisovaných smluv s články V. a VI. smlouvy o bezúplatném převodu a ona přesto trvala na smlouvách. Poukazuje se na to, že zavedla tzv. systém parafování a dotyčné smlouvy byly parafovány tajemníkem úřadu. Soud vyšel z obhajoby obviněné, že za této situace považovala smlouvy za správné. Argumentuje se i tím, že obviněná nemá právnické vzdělání (je lékařka) a proto se jí hůř v právních textech orientovalo. Kromě toho podle názoru soudu I. stupně ze žádného důkazu neplyne, že by jednala v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch.
S výše uvedenými závěry se ve svém rozhodnutí de facto ztotožnil i odvolací soud.
S tímto názorem soudů obou stupňů však nelze souhlasit. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 písm. c) tr. zákona se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě, či jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, překročí svou pravomoc a nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci a tímto činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Městský soud, s jehož názorem se ztotožnil i odvolací soud, své rozhodnutí opřel o závěr, že skutek se sice stal, ale pro absenci zavinění ve formě úmyslu, není trestným činem.
Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Je postaveno na složce vědění a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu je třeba, aby pachatel úmyslně porušil nebo ohrozil zájem chráněný trestním zákonem způsobem v tomto zákoně uvedeným. U většiny skutkových podstat pro jejich naplnění stačí i úmysl eventuální a subjektivní stránka trestného činu je dána i v případě, že pachatel zákonem předpokládaný následek pokládá za možný, a pro případ, že nastane, je s tím srozuměn. Postačuje, že skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty jsou zahrnuty v představě pachatele, alespoň v obecných rysech. V případě nepřímého úmyslu není škodlivý následek přímým cílem pachatele, ale pouze vedlejším efektem.
Závěr o zavinění musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě je závěrem právním. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. Není možné jen ze skutečnosti, že obviněný vinu popírá vyvodit, že úmyslné zavinění nepřichází v úvahu. Vždyť okolnosti subjektivního charakteru, lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného (logického) myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Lze souhlasit s dovolatelem, pokud uvádí, že samozřejmým a prezumovaným předpokladem výkonu funkce starostky (tj. funkce, které se obviněná ujala dobrovolně, a která je honorovaná) je znalost zákona o obcích a v případě starostky městské části i znalost statutu územně členěného statutárního města. Obviněná si tedy musela být vědoma rozporu v obsahu smluv, které podepsala se statutem, jakož i zákonem o obcích. Konec konců nejedná se o nějaké mimořádné povinnosti, ale zejména o povinnost spravovat majetek města s péčí řádného hospodáře, a při převodu tohoto majetku dbát o to, aby sjednaná cena byla stanovena v takové výši, která je v daném místě i čase obvyklá.
Pokud jde o bod pátý ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněná se hájila tím, že neznala obsah smlouvy o bezúplatném převodu Vojenského areálu Lerchova, na Statutární město Brno a omezující podmínky, které jsou obsahem článků V. a VI., této smlouvy.
Toto tvrzení si osvojil i soud prvního stupně a to přes fakt, že právě za účelem doplnění dokazování k této otázce bylo první rozhodnutí Městského soudu v Brně v této věci odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena městskému soudu k novému projednání rozhodnutí. Ten sice v požadovaném směru doplnil důkazní řízení, ale z provedených důkazů vlastně žádný závěr nevyvodil. Přitom z těchto důkazů jednoznačně plyne, že obviněná o omezujících podmínkách a sankci, která za porušení těchto omezujících podmínek městu hrozí, věděla. Jedná se o listinné důkazy, ale i výpovědi svědků. Předně jde o dopis náměstka primátora Statutárního města Brna z listopadu 2005 adresovaný obviněné starostce Městské části Brno-střed. Dopis je reakcí na dotaz obviněné týkající se změny smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví Vojenského areálu Lerchova. Z tohoto dopisu plyne, že obviněná si musela být vědoma omezení uvedených v článcích V. a VI., této smlouvy. Dále je ve spise založen dopis ředitele odboru pro nakládání s nepotřebným majetkem Ministerstva obrany Ing. Josefa Lachmana, zaslaný primátorovi Brna, a to 15. 5. 2006. Z tohoto dopisu plyne, že obviněná dne 14. 3. 2006 jednala na Ministerstvu obrany o změně smlouvy o bezúplatném převodu Vojenského areálu Lerchova. Jednání tedy proběhlo před podpisem smlouvy a z dopisu je zřejmé, že obviněná obsah smlouvy a omezení z ní plynoucí znala. Že k tomuto jednání na Ministerstvu obrany došlo, konec konců potvrdila i obviněná ve své výpovědi. Rovněž tak z výpovědi svědkyně Mgr. I. a svědka Ing. L. plyne, že k jednání dne 14. 3. 2006 na Ministerstvu obrany došlo, že se ho obviněná zúčastnila, a že cílem tohoto jednání bylo dosáhnout změny podmínek plynoucí ze smlouvy o bezúplatném převodu.
Obviněná na svoji obhajobu dále uváděla, že podpisem těchto smluv pouze plnila vůli kolektivního orgánu - Rady. Odvolací soud ve svém usnesení vychází z názoru, že obviněná podepsala smlouvu, která byla schválena příslušným kolektivním orgánem. Obdobný názor zastává i soud prvního stupně. Tento závěr však nemá oporu v provedených důkazech. Z jednání Rady existuje samozřejmě zápis. Plyne z něj, že návrh na dispozici s bývalým vojenským areálem předkládala do Rady obviněná. To konec konců potvrzuje i obviněná ve své výpovědi. K pronájmu vojenského areálu zaujímala stanovisko rovněž majetková komise, která s pronájmem nesouhlasila. Radě nebyly předloženy konkrétní smlouvy, ba dokonce ani informace o jejich podstatném obsahu. Rada obecně souhlasila s pronájmem, ne však s konkrétním zněním smluv a konkrétními podmínkami. Přitom, i když v jiných případech podstatně banálnějších lze ze zápisu zjistit jaký pozemek, o jaké výměře, za jakou cenu a na jakou dobu se pronajímá (jen pro ilustraci je možno uvést, že pozemky o výměře 28 m² a 15 m² pod garážemi soukromých osob v obdobně lukrativní lokalitě se pronajímaly za částku 60 Kč za 1 m² a rok) u objektu Lerchova tyto a jiné podstatné údaje chybí. Podle smlouvy byl areál pronajat za cenu 1 Kč za 1 m² a rok. Jedná se zcela evidentně o cenu neobvykle nízkou, výhodnou pro firmu, které měl být areál pronajat za účelem výstavby polyfunkčního domu. Proč byla stanovena tak neobvykle nízká cena, a tedy zřejmě i neoprávněně zvýhodněna druhá strana smlouvy, ze smlouvy, ani ze zápisu jednání Rady, ani z dalších materiálů neplyne. Jen post faktum se to obviněná a někteří svědci snažili vysvětlovat především údajnou ekologickou zátěží, která však před podpisem smlouvy nebyla nijak objektivně verifikována, ani kvantifikována. O výhodnosti tohoto pronájmu svědčí i vyjádření jednatele firmy, která si pozemek pronajímala od svědka M., který v souvislosti s objasňováním otázky odstraňování ekologické zátěže na tomto pozemku uvedl, že náklady odhadovali na základě ohlídky místa cca. na 10.000.000,- Kč, ale i kdyby byly vyšší, i 30.000.000,- Kč, bylo by to pro jeho firmu vysoce rentabilní.
Obviněná se dále hájila tím, že považovala smlouvy, které podepsala za perfektní vzhledem k tomu, že prošly tvz. procesem parafování. Jednalo se o proces, který údajně zavedla obviněná a jehož smyslem mělo být, aby vedoucí odborných pracovišť parafou signalizovali, že dokument přešel jejich rukama. Smlouvy byly parafovány tajemníkem městské části. Ten však uvedl, že parafování pouze potvrzovalo, že dokument prošel příslušným procesem. V žádném případě nemělo znamenat garanci bezvadnosti takového dokumentu.
Lze tedy shrnout, že obviněné byly známy omezující podmínky plynoucí ze smlouvy o bezúplatném převodu Vojenského areálu Lerchova na město Brno. Rovněž jí musely být známy základní pravidla pro hospodaření s majetkem obce vyplývající ze zákona o obcích a rovněž jí musely být známy ustanovení Statutu města Brna, vymezující povinnosti městské části při hospodaření se svěřeným majetkem města. Za této situace jí byla předložena smlouva o nájmu, která svým obsahem je v evidentním rozporu jak s podmínkami smlouvy o bezúplatném převodu majetku, tak se zmíněnými právními normami. O těchto rozporech a hrozící bezmála desetimilionové sankci v případě porušení omezujících podmínek obviněná věděla, přesto otázku nájmu areálu Lerchova předložila Radě a po schválení záměru pronájmu Radou smlouvu 30. 8. 2006 podepsala. Z těchto skutečností však soud prvního stupně, ani soud odvolací, nevyvodily správný logický závěr v otázce zavinění, že totiž obviněná, i když jí byly známy alespoň v hrubých rysech rozhodné okolnosti a možné negativní následky takového postupu, uzavřela smlouvu o nájmu nemovitosti s nájemcem společnosti WILSON PROPERITY, s. r. o., a jednala tak v rozporu se zákonem o obcích, Statutem města Brna a smlouvou o bezúplatném převodu vlastnictví. Obviněná tedy přinejmenším musela vědět, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že jej poruší, musela být s tímto srozuměna. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněná tedy naplnila znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b), c) odst. 2 písm. c) trestního zákona.
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba jednání obviněné kvalifikovat též jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., protože jinému způsobila škodu nikoliv malou tím, že porušila zákonem o obcích uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobila takovým činem škodu velkého rozsahu. Jednočinný souběh trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování povinností při správě cizího majetku není totiž vyloučen.
Při úvahách o právních kvalifikacích jednání obviněné se však bude muset soud vypořádat v souvislosti se změnami právní úpravy, k nimž mezitím došlo, i s otázkami časové působnosti trestních zákonů (§2 zák. č. 40/2009 Sb.) a zvážit, zda pozdější právní úprava není v tomto případě pro obviněnou příznivější jako právní úprava platná a účinná v době spáchání činu a podle výsledku rozhodnout, z které právní úpravy bude při kvalifikaci jednání obviněné vycházet.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k vyhodnocení platnosti smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví uzavřené 23. 6. 2003 mezi ČR - Ministerstvem obrany a Statutárním městem Brnem. Soud prvního stupně tuto otázku řešil jako tzv. předběžnou otázku, přičemž dospěl k závěru, že smlouva o bezúplatném převodu není platná. Argumentoval tím, že v době kdy tuto smlouvu podepisoval primátor Statutárního města Brno (23. 6. 2003) byl již účinný zákon č. 174/2003 Sb., o převodu některého nepotřebného vojenského majetku a majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra z vlastnictví České republiky na územní samosprávné celky. Smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví k objektu Lerchova mezi Ministerstvem obrany a Statutárním městem Brnem, byla však uzavřena na podkladě zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právnických vztazích. S tímto názorem městského soudu se Nejvyšší soud neztotožňuje. Zákon č. 219/2000 Sb., upravuje způsob a podmínky hospodaření s majetkem ČR a z §22 odst. 2 tohoto zákona plyne, že bezúplatné převody lze realizovat pouze ve veřejném zájmu (jak se stalo v tomto případě), přičemž smlouva o převodu vlastnictví podléhá schválení Ministerstva financí, (které ji schválilo). Zákon č. 174/2003 Sb., o převodu některého nepotřebného vojenského majetku ..... pak upravuje postup a podmínky při převodu vybraného nepotřebného majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo vnitra z vlastnictví ČR na územní samosprávné celky. Jedná se o bezúplatný převod na základě darovací smlouvy a o výběru majetku rozhoduje vláda na návrh Ministerstva obrany nebo Ministerstva vnitra. V případě převodu jiného majetku státu než určeného rozhodnutím vlády, bylo správně postupováno podle zákona č. 219/2000 Sb. Oba zákony, které doposud platí, upravují odlišnou skupinu bezúplatných převodů majetku státu, a to převody ve veřejném zájmu a darování vládou určeného nepotřebného majetku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí krajského soudu, jakož i rozsudek městského soudu zrušil, přičemž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu a v intencích zrušení znovu projednal a rozhodl, přičemž je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2012
Předseda senátu
JUDr. Stanislav Rizman