ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.728.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 728/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2012 dovolání podané obviněným M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 12 To 62/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 180/2011 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 6 T 180/2011, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Hradci Králové se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že „od 7. 10. 2010 do současné doby P. Z. , ačkoli dne 7. 9. 2010 převzal od P. Z. k další montáži bowlingovou dráhu AMF GOLD 8800 XL a zavázal se po jejím sestavení a předání novému nabyvateli P. Z. vyplatit částku ve výši 100 000 Kč, tak po jejím instalování v provozovně I. Š. , v H. K. na třídě E. B. , dne 11. 10. 2010 a převzetí plateb za dodávku a montáž bowlingové dráhy v celkové výši 270 000 Kč, nepředal částku 100 000 Kč, čímž způsobil P. Z. , P. , škodu ve výši 100 000 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 2 T 75/2009, ze dne 26. 6. 2009 byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu osmnácti měsíců, přičemž do současné doby nebylo rozhodnuto, že by se ve zkušební době podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody osvědčil.“
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 12 To 62/2012 , podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Blažka. Uvedl v něm, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání směřoval „do všech výroků napadeného usnesení“.
V textu dovolání napadl obviněný závěry nižších soudů týkající se jeho povinnosti a možnosti vyplatit poškozenému částku za bowlingovou dráhu z jakýchkoli prostředků obdržených od jejího nabyvatele. Současně napadl závěry o tom, že platbu od svědka Š. ve výši 270 000 Kč lze považovat bez dalšího za platbu za bowlingovou dráhu, která od samého počátku spadala do vlastnictví poškozeného. Ve věci bylo podle obviněného prokázáno, či přinejmenším nebylo vyvráceno, že obviněný sjednal pod hlavičkou spol. Drobné stavby Luže, s. r. o., smlouvu o dílo, kterou se zavázal dodat, namontovat a zprovoznit v provozovně svědka Š. bowlingovou dráhu. Už v tomto okamžiku bylo zřejmé, že bude nutné provést další více práce, jejichž rozsah byl postupně rozšiřován a navyšován, čímž došlo k navýšení ceny kompletní dodávky na konečnou částku 475 000 Kč. Uhrazeno bylo nesporně pouze 270 000 Kč. Podle obviněného tak nebylo možné rozlišit, zda některá z plateb směřovala přímo k úhradě platby za bowlingovou dráhu, resp. na účet (ve prospěch) osoby poškozeného. V této souvislosti obviněný poukazuje na nejasnost ohledně přesného obsahu ujednání mezi obviněným a poškozeným, totiž zda se mělo jednat o zprostředkování prodeje nebo o prodej společnosti Drobné stavby Luže s určení splatnosti po dodání a úhradě dráhy třetí osobou. Pokud byly platby od svědka Š. přijímány na základě smlouvy o dílo, musely být přijímány ve prospěch společnosti Drobné stavby Luže, s. r. o., nikoli osoby poškozeného. Obviněného nelze trestně postihovat za to, že neupřednostnil v rámci částečné úhrady jednoho komplexního obchodního případu právě poškozeného, ale z přijatých záloh hradil jiné přímé náklady průběžně vznikající při provádění díla. Také obhajoba spočívající v tom, že byla sjednána platba za bowlingovou dráhu teprve po zaplacení její dodávky vůči třetí osobě, nebyla relevantně vyvrácena. Z povahy věci je zřejmé, že jakýkoli jiný způsob úhrady by byl nelogický, bylo zřejmé, že platba bude provedena z peněz třetí osoby – nového nabyvatele bowlingové dráhy. Podle obviněného se však především jedná evidentně o občanskoprávní spor, který by neměl být nahrazován trestním postihem. V podstatě mu byl uložen trest v návaznosti na druhotnou platební neschopnost.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení a aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci sám rozhodl o zproštění obžaloby.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že vymezenému důvodu dovolání námitky dovolatele odpovídají pouze zčásti. Pokud jde o námitku obviněného, že v daném případě nebyla naplněna objektivní stránka přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, neboť uvedená částka ve vztahu k němu nebyla věcí cizí, jedná se o námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak zjevně neopodstatněnou. Ve věci bylo prokázáno, že uvedená bowlingová dráha byla vlastnictvím poškozeného, přičemž na základě dohody obviněného a poškozeného měla být zpeněžena a z částky, která bude zpeněžením získána, měl poškozený obdržet částku 100 000 Kč. Obviněný přitom jednoznačně věděl, že předmětná věc není jeho vlastnictvím, neboť byl pouze pověřen k zajištění jejího prodeje. Již z této skutečnosti je zřejmé, že zároveň musel vědět, že utržená cena nemůže být, a to v dohodnutém rozsahu částky 100 000 Kč, jeho vlastnictvím (k tomu státní zástupce odkazuje přiměřeně na rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy za instalaci uvedené věci obviněný určitou částku inkasoval, byl povinen dohodnutý podíl z ní ve výši 100 000 Kč poškozenému předat, což však neučinil.
Za podstatné státní zástupce nepovažuje ani to, že platby od svědka Š. směřovaly ve prospěch společnosti Drobné stavby Luže, s. r. o., ačkoli předchozí dohoda o prodeji bowlingové dráhy byla uzavřena mezi poškozeným a obviněným, jakožto fyzickou osobou. Předmětem těchto plateb bylo totiž na základě uzavřené smlouvy „o dílo“ mimo jiné i pořízení předmětné bowlingové dráhy, a to přesto, že k nakládání s touto dráhou tato společnost nebyla nijak oprávněna. Obviněný přitom v každém případě, ať už jednal za sebe, či jako jednatel uvedené společnosti, jednoznačně věděl, že s uvedenou dráhou disponuje jako s cizí svěřenou věcí, a takovou věcí jsou ve vztahu k němu, resp. jím zastoupené společnosti, rovněž finanční prostředky za tuto věc utržené. Stejně tak je irelevantní námitka obviněného, že nebylo prokázáno, že by kterákoli úhrada měla směřovat vůči poškozenému na úhradu bowlingové dráhy. Z dokazování totiž vyplývá, že platba svědka Š. za pořízení dráhy ani nemohla vůči poškozenému Z. směřovat, neboť svědek Š. o existenci skutečného vlastníka nevěděl. Státní zástupce považuje za přiléhavou argumentaci krajského soudu, že nároky mezi obviněným a svědkem Š. nemohou mít bezprostřední vliv na povinnost obviněného předat dohodnutou kupní cenu poškozenému.
K námitce, že obviněný pouze neupřednostnil v rámci jednoho obchodního případu právě poškozeného, je podle státního zástupce nutno uvést, že tato by byla relevantní, pokud by na obviněného přešlo vlastnické právo k předmětné bowlingové dráze, tj. jednalo by se o standardní dodavatelský vztah, kdy obviněný by uvedenou bowlingovou dráhu od poškozeného koupil a následně by vypořádával své závazky vůči poškozenému jako prodávajícímu. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo. Pokud tuto svou argumentaci obviněný doložil k dovolání připojenou listinou nazvanou „Soupis materiálu a prací“, nelze to považovat za relevantní. Zároveň je třeba zdůraznit, že jde o listinu nejasného původu a pochybné důkazní hodnoty, přičemž uplatnění takové listiny zároveň v dovolacím řízení nepřípustně směřuje ke změně skutkových zjištění ve věci učiněných.
Na závěr státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Námitky obviněného lze považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, ovšem s jistou dávkou tolerance, neboť jsou částečně založeny na jiných skutkových zjištěních, než jaká vyšla v řízení najevo. Dále je třeba říci, že obviněný pouze opakuje svou obhajobu, se kterou se již vypořádaly jak soud prvního, tak i druhého stupně. Z jejich závěrů pak vyplývá, že obviněný převzal bowlingovou dráhu, aby zprostředkoval její prodej. Podle dohody s poškozeným činila hodnota dráhy 130 000 Kč, přičemž poškozenému měl vyplatit 100 000 Kč, zbytek činily náklady na demontáž. Částka byla splatná po sestavení a předání dráhy novému nabyvateli, nikoli po zaplacení kupní ceny novým nabyvatelem (z čehož vychází obviněný ve své argumentaci). Dále bylo prokázáno, že obviněný jménem společnosti, jejímž byl jednatelem, se svědkem Š. uzavřel smlouvu „o dílo“, jejíž součástí byla ovšem také kupní smlouva, a ze které je patrné, že bowlingovou dráhu prodal ve skutečnosti za 250 000 Kč. Soud prvního stupně v této souvislosti vysvětluje, že se nemohl zabývat možným podvodným jednáním obviněného vůči poškozenému, kterého postupně tlačil k tomu, aby souhlasil s prodejem bowlingové dráhy za 100 000 Kč.
V této souvislosti vyvstává otázka, kterou se však v tomto dovolacím řízení nemůže Nejvyšší soud zabývat, zda nebyl obviněný povinen vyplatit poškozenému celou částku 250 000 Kč, za kterou bowlingovou dráhu prodal, neboť ta se nikdy nestala jeho majetkem ani majetkem společnosti, jejímž byl jednatelem. Vzhledem k tomu, že obviněný s poškozeným neuzavřeli písemnou smlouvu, ze které by bylo jasně patrné, zda obviněný měl pouze zprostředkovat prodej bowlingové dráhy jménem poškozeného, nebo zda byl oprávněn ji prodat vlastním jménem (resp. jménem společnosti, jejímž byl jednatelem) a povinen poškozenému předat částku, na které se dohodli, a z výpovědí obviněného ani poškozeného rovněž přesný obsah jejich ujednání v tomto směru nevyplývá, nelze říci, zda obviněný naplnil znaky trestného činu zpronevěry již v okamžiku, kdy prodal bowlingovou dráhu jménem společnosti Drobné stavby Luže, spol. s r. o., nebo až tím, že nepředal poškozenému částku 100 000 Kč v okamžiku, kdy měl podle potvrzení založeného na č. l. 39 spisu tuto částku předat, tedy „po sestavení a předání“ novému nabyvateli a tuto částku si přisvojil. Jité však je, že nejpozději tímto okamžikem byly znaky trestného činu zpronevěry naplněny. Obsah ujednání mezi obviněným a svědkem Š. přitom neměl na jeho závazek vůči poškozenému žádný vliv, ačkoli je třeba dodat, že měl-li se obviněný dopustit trestného činu zpronevěry tím, že si neoprávněně přisvojil částku 100 000 Kč, musel logicky tuto nejprve obdržet, k čemuž však prokazatelně došlo.
Samozřejmě pak nemůže obstát námitka, že obviněnému svědek Š. nezaplatil celou částku (zde se navíc jedná pouze o závěr vyplývající z dokladů předložených obviněným), mimo jiné i proto, že bylo s jistotou prokázáno, že od svědka obviněný obdržel částku výrazně převyšující dohodnutých 100 000 Kč. Podle „smlouvy o dílo“, uzavřené mezi obviněným a svědkem Š. , byla sjednána pevná cena, 250 000 Kč za „zařízení“ a 50 000 Kč za montáž. Plnění svědka vůči obviněnému pak činilo minimálně (podle dokladů obviněného) 270 000 Kč. Nemohlo se proto jednat o druhotnou platební neschopnost obviněného, neboť obviněný částkou ve výši 100 000 Kč disponoval. Navíc, pokud se obviněný dohodl s poškozeným na prodeji dráhy za částku 130 000 Kč (z čehož 30 000 Kč si měl ponechat za demontáž), ve skutečnosti ji však prodal za 250 000 Kč, pak 120 000 Kč činil zisk obviněného z prodeje dráhy. Z jeho argumentace tedy vyplývá předpoklad, že z částky získané od svědka Š. byl oprávněn nejprve uspokojit svůj zisk a náklady na montáž dráhy a teprve další finanční prostředky, vyplacené částečně nad rámec původní „smlouvy o dílo“, byl případně povinen předat obviněnému. Takový předpoklad je však vzhledem k výše uvedenému zjevně nesprávný. Ostatně i pokud bychom na logiku obviněného částečně přistoupili a vycházeli z toho, že podle „smlouvy o dílo“ měl obviněný za montáž dráhy obdržet 50 000 Kč, následně pak provedl „více práce“ v hodnotě 175 000 Kč (původní cena uvedená ve smlouvě o dílo činila celkem za dráhu a montáž 300 000 Kč, postupně měla být navyšována až na 475 000 Kč), čili měl provést práce celkem za 225 000 Kč, od svědka Š. však obdržel minimálně 270 000 Kč, tedy částku o 45 000 Kč vyšší, je zřejmé, že ani těchto 45 000 Kč poškozenému neodevzdal. Rozhodně pak nelze přistoupit na to, že obviněný by měl mít „nárok na zisk“ v situaci, kdy měl vůči poškozenému dluh.
Obstát nemůže ani námitka, že se má jednat o občanskoprávní spor. Jednání obviněného nese všechny znaky trestného činu zpronevěry a to ve kvalifikované skutkové podstatě, sotva lze tedy dospět k závěru, že jeho společenská škodlivost je natolik nízká, aby byl aplikován princip ultima ratio.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. N. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch