ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.802.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 802/2012-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 dovolání podaná obviněnými R. P., a E. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 10 To 572/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 9/2011, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněné R. P. zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 10 To 572/2011, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 T 9/2011.
Dále se zrušují všechna další rozhodnutí, na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kladně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 T 9/2011, byla R. P. uznána vinnou trestnými činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.) a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití
§35 odst. 1 tr. zák. byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněný E. P. byl citovaným rozsudkem uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl podle §215 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle skutkových zjištění se obviněná R. P. dopustila shora uvedené trestné činnosti tím, že od přesně nezjištěné doby, přibližně od roku 1997 až do 20. 8. 2009, v K., ulici K. S. a v O. ulici a od 4. 10. 2005 v K. Ž. č. p. ..., okres K., nepřiměřeně fyzicky trestala a psychicky týrala svého nezletilého syna R. K., tak, že mu pro drobnější prohřešky vulgárně nadávala, porovnávala ho negativně s jeho vlastním otcem, kterého při potyčce v roce 1994 probodla nožem a usmrtila, a vyhrožovala mu, že ho také zabije, opakovaně ho odvezla autem do lesa, kde jej ponechala samotného s tím, že mu hrozila, že se pro něj nevrátí, z povzdálí pozorovala, jak pláče a teprve poté jej z lesa odvezla, poté, co zahájil školní docházku, kde měl problémy v důsledku vrozených vad schopností k učení a psychického syndromu, kterými trpí, jej tloukla nejprve rukou a později i vařečkou, páskem a dalšími předměty, kopala do různých částí těla, vyhodila jej ve dvou případech z domu, takže byl nucen přespat venku nebo vyhledat pomoc své babičky L. L., chovala se k němu zcela nepřívětivě, bez jakéhokoli pochopení a stále zdůrazňovala jen jeho negativní stránky a toto jednání vyvrcholilo dne 20. 8. 2009, kdy došlo mezi ní a nezletilým k hádce ohledně odcizení peněz, při které nezletilého opět tloukla do obličeje i po celém těle nejprve ona, a poté i její manžel E. P. tak, až mu tekla krev z nosu, poté ho předali manželu babičky, který jej odvezl na chatu, kde se v nočních hodinách nezletilý pod tlakem prožitých událostí pokusil o sebevraždu podříznutím tepen a byl proto 21. 8. 2009 hospitalizován, po skončení hospitalizace byl umístěn do diagnostického ústavu, a poté soudem svěřen do výchovy L. L., přičemž nezletilý v důsledku jednání obviněné trpí syndromem týraného dítěte.
Podle skutkových zjištění se obviněný E. P. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v přesně nezjištěné době, přibližně od konce roku 2005 do 20. 8. 2009 v K. Ž. č. p. ..., okres K., nepřiměřeně fyzicky trestal nezletilého syna své manželky R. K., který s nimi žil ve společné domácnosti, tak, že jej na základě negativních zpráv ze školy, týkajících se prohřešků nezletilého, opakovaně trestal ranami opaskem po hýždích a zádech, které se stupňovaly od počátečních pěti ran až k počtu 25 ran, přitom mu sprostě nadával, a toto jeho jednání vyvrcholilo dne 20. 8. 2009, kdy poté, co přistihl nezletilého při konfliktu s matkou, jej opakovaně udeřil pěstí do obličeje, srazil na zem, kde jej opět tloukl do obličeje, udeřil mu hlavou o zeď a tloukl jej opaskem s kovovou sponou, přičemž vyžadoval, aby mu řekl, kam dal peníze, které jim měl odcizit, pak jej na okamžik nechal být s tím, že si jde zakouřit, vrátí se a bude pokračovat druhé kolo, k němu však již nedošlo, neboť se na místo dostavil manžel babičky nezletilého, který jej odvezl k sobě na chatu, kde se pak pod vlivem prožitých událostí nezletilý pokusil o sebevraždu podřezáním tepen na obou rukách a byl proto dne 21. 8. 2009 hospitalizován.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění a poškozený odvolání. Na podkladě odvolání poškozeného rozhodl Krajský soud Praze usnesením ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 10 To 572/2011 , tak že napadený rozsudek podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil o výrok, kterým poškozeného s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, a to obviněná R. P. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Milana Bureše a obviněný E. P. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Bacílka.
Obviněná R. P. uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněná v tom, že skutek, tak, jak byl okresním soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, případně by jednání mohlo být postiženo, ale nikoli trestním zákonem. Obviněná vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, soudy se podle ní nevypořádaly s okolnostmi svědčícími v její prospěch, kdy byla důkazní situace prokazatelně manipulována její matkou L. L., která instruovala rodinné příslušníky ve směru jejich svědeckých výpovědí, a odsuzující rozsudek pak stavěl především na těchto důkazech. Odmítnutí výpovědi svědkyně J. okresní soud v hodnocení důkazů zcela pominul a krajský soud tento fakt bagatelizuje.
I na základě obviněnou zpochybňovaného zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že v projednávaném případě mělo týrání spočívat v nepřiměřeném trestání za kázeňské prohřešky, pokud jde o incident ze dne 20. 8. 2007 (pozn.: správně 2009), pak důvodem vzniku konfliktu byla nezletilým spáchaná krádež peněz v domácnosti, za kterou byl následně i pravomocně odsouzen Okresním soudem v Kladně. Během celé doby obviněná opakovaně pro výchovné problémy s nezletilým s ním absolvovala psychologická vyšetření. O problémech s nezletilým vypovídali v pozici svědků i pedagogičtí pracovníci, kteří po celou dobu nezaznamenali podezření z týrání nezletilého. Pokud by intenzita nadměrného trestání byla taková, jak uvádí svědkyně L., pak je podle obviněné s podivem, že k oznámení skutku došlo tak pozdě. Pokud je na základě zjištěného skutkového stavu prokázáno, že docházelo k nadměrnému trestání, pak nebylo natolik intenzivní, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a skutek není trestným činem.
Podobná situace je podle obviněné u trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zák. Dovolatelka poukazuje na soudní výklad tohoto ustanovení a má za to, že i na základě zjištěného skutkového stavu její jednání nesměřovalo ani k jedné z variant, ve kterých bývá spatřováno naplnění této skutkové podstaty. Právě naopak se snažila, aby nezletilý nepropadl návykovým látkám, nevedl parazitní způsob života, nepáchal trestnou činnost a aby se řádně choval ve škole a plnil své povinnosti. Rovněž o materiálním zabezpečení nezletilého není pochyb, a pokud jde o citový život, poukazuje na fotografie z rodinného života založené ve spise.
Závěrem svého dovolání navrhla obviněná, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný E. P. rovněž uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že je stíhán v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tedy protiprávní jednání musí splňovat nezbytné skutečnosti (vyšší délku a intenzitu), aby bylo možno jej podřadit pod jednání splňující použití kvalifikované skutkové podstaty a tím i použití vyšší trestní sazby. To se však v daném případě nestalo. Soud prvního stupně použití kvalifikované skutkové podstaty ve svém rozsudku vůbec neodůvodnil. V případě obviněného je popsán jediný incident ze dne 20. 8. 2009 jako ojedinělý a osamocený. Pouhé povšechné konstatování jedinou větou, že jednání dovolatele z počáteční výchovy a vysvětlování přerostlo v chování shodné s jeho manželkou, je naprosto vágní, nekonkrétní a neodůvodněné. Rozsudek tak zcela postrádá popis konkrétního jednání, popis skutku, tedy v jakém konkrétním konání spočívala účast dovolatele na spáchání předmětného trestného činu. Není ani uvedena subjektivní stránka, tedy zavinění obviněného. Obviněný je navíc i nadále přesvědčen, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, ani z provedeného dokazování jeho vina nevyplývá. Nalézacím soudem nedošlo ke správnému zhodnocení provedených důkazů, soud naprosto ignoroval důkazy svědčící ve prospěch obou obviněných, přihlédl pouze k účelovým výpovědím, zejména paní L., se kterou mají dlouhodobé spory.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání nejprve vysvětlil podstatu uplatněného dovolacího důvodu a uvedl, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala. Pokud tedy oba obvinění ve svých dovoláních namítají nedostatky v provedeném dokazování a v učiněných skutkových zjištěních, není možné k tomu přihlížet, neboť předmětná tvrzení nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
K dovolání obviněné R. P. pak státní zástupce uvedl, že tato dále napadá právní posouzení svého jednání jako trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť poškozeného netrestala nadměrně a intenzivně; pokud jde o incident ze dne 20. 8. 2009, byla důvodem jeho vzniku krádež spáchaná poškozeným. Z učiněných skutkových zjištění přitom vyplynulo, že obviněná poškozenému od roku 1997 až do 20. 8. 2009 vulgárně nadávala, vyhrožovala mu zabitím, opakovaně ho zavezla autem do lesa, kde ho ponechala samotného a hrozila, že se pro něj nevrátí, bila ho rukou a později vařečkou, páskem a dalšími předměty, kopala, dvakrát ho vyhodila z domu a chovala se k němu zcela nepřívětivě, přičemž dne 20. 8. 2009 ho společně se spoluobviněným tloukli, až mu tekla krev z nosu, přičemž v důsledku toho se poškozený pokusil o sebevraždu. Jak potom vyplynulo ze závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, útoky, které poškozený silně negativně vnímal, u něj způsobily syndrom týraného dítěte, projevující se zejména emoční deprivací, narušeným sebepojetím a afektivní labilitou. Z popsaných skutečností je podle názoru státního zástupce zřejmé, že pokud obviněná namítá, že poškozeného nijak nadměrně a intenzivně netrestala, výrazně své jednání zlehčuje. Obviněná totiž, i při zohlednění jeho prohřešků, poškozeného po dlouhou dobu slovně a fyzicky zcela neadekvátně napadala, uplatňovala vůči němu naprosto nepřijatelné výchovné metody (vyhození z domu, ponechání v lese), které byly poškozeným intenzivně vnímány a které na něj měly traumatizující vliv. Jinými slovy, obviněná se nepochybně vůči poškozenému dopustila jednání, které je týráním ve smyslu §215 odst. 1 tr. zák., resp. při zohlednění dalších okolností trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Podle státního zástupce na zmíněnou právní kvalifikaci nemá podstatný vliv skutečnost, že s poškozeným byly výchovné problémy, ani že útoky obviněné byly zjištěny až s časovým odstupem, poté, co se poškozený pokusil o sebevraždu. Posouzení jednání obviněné tedy bylo v daném ohledu provedeno správně a bez vad.
V zásadě obdobné námitky vůči obdobnému skutkovému ději uplatnil podle státního zástupce i obviněný E. P., jenž opakovaně v době od konce roku 2005 do 20. 8. 2009 poškozeného nepřiměřeně trestal zejména ranami opaskem, a to pěti až v konečném důsledku dvaceti pěti (soud prvního stupně tresty popsal jako systém, prováděný ponižujícím způsobem), přičemž tyto útoky vyvrcholily již zmíněným incidentem ze dne 20. 8. 2009. Byť obviněný, na což soudy dříve činné ve věci výslovně poukázaly, se útoků vůči poškozenému zúčastnil po kratší dobu a méně intenzivně než obviněná, je přesto podle státního zástupce ze zjevných a dostatečných skutkových zjištění zřejmé, že i z jeho strany docházelo po delší dobu k užívání zcela nepřiměřených trestů vůči poškozenému, které dospěly až k útoku, při kterém poškozeného udeřil pěstí do obličeje, srazil na zem, kde ho opět tloukl do obličeje, udeřil mu hlavou o zeď a tloukl ho opaskem. Obviněný se tedy vůči poškozenému nedopustil toliko útoku ze dne 20. 8. 2009, ale jeho jednání trvalo výrazně déle, když obviněný přijal za své výchovné metody obviněné, resp. participoval na nich. Tyto skutečnosti jsou přitom dostatečně (vzhledem k okolnostem věci a časovému odstupu) popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá jednání i jeho následek, když rovněž je nepochybné, že se obviněný útoků dopouštěl cíleně a záměrně, tedy je zřejmé naplnění i subjektivní stránky. Zmíněná právní kvalifikace tak byla vyslovena správně a bez vad.
Dále se státní zástupce zabývá dovoláním obviněné R. P. v části, v níž napadla hodnocení naznačeného skutkového děje jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zák. K tomu připomněl, že tohoto deliktu se dopustí, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o osobu mladší než osmnáct let, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Trestní odpovědnost bude proto na místě tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně (pohlavně nevázaně) nebo živit se prostitucí, popř. vést jiný parazitní způsob života, bude opakovaně nebo soustavně páchat úmyslné trestné činy, přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití, osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její tělesné nebo duševní zdraví anebo její další vývoj (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha. C. H. Beck, 2004, str. 1282).
Podle státního zástupce obviněná zcela nepochybně, jak již bylo zmíněno, poškozeného po dlouhou dobu i v návaznosti na výchovné problémy s ním nepřiměřeně trestala. V důsledku takových postupů narušila základní potřeby poškozeného a zapříčinila u něj vznik syndromu týraného dítěte. Dále je zřejmé, že nyní, v důsledku jiného výchovného přístupu k poškozenému, se jeho jednání zlepšilo. Ke způsobu života poškozeného potom toliko obviněný E. P. uvedl, že s ním byly problémy, neboť se údajně v 6. třídě chytil party, s níž kouřil a konzumoval alkohol a marihuanu – k tomu je ovšem nutné doplnit, že výpověď obviněného byla v zásadě vyhodnocena jako nevěrohodná a navíc tato skutečnost nebyla nijak prokazována. O užívání marihuany poškozeným se zmínila i svědkyně Mgr. M. K., avšak s tím, že to toliko zaslechla. Naopak bylo mimo jiné zjištěno, že byla-li obviněná volána do školy pro kázeňské problémy poškozeného, dostavovala se, současně nebylo zjištěno ani materiální zanedbávání poškozeného (svědkyně Mgr. I. K. a Mgr. M. K.).
S ohledem na to se státní zástupce domnívá, že právnímu posouzení jednání obviněné jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zák. nelze, alespoň prozatím, přisvědčit. Soudy dříve činné ve věci, zejména soud prvního stupně, se totiž dostatečně nezaobíraly tím, zda byl poškozený vystaven nebezpečí zpustnutí, popř. v jaké konkrétní formě. Pouze Krajský soud v Praze k tomu stručně odkázal na citované vyjádření obviněného, které ovšem nebylo blíže prokazováno a navíc, pokud by takový závěr byl potvrzen, není zde zřejmá příčinná souvislost s jednáním obviněné. Dovozuje proto, že byť v obecném smyslu nemůže být pochyb o negativním dopadu nevhodných výchovných metod obviněné na poškozeného, nelze bez dalšího dovodit i jeho vystavení nebezpečí zpustnutí ve smyslu §217 odst. 1 tr. zák.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného E. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a dále aby k dovolání obviněné R. P. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně, jakož aby zrušil i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kladně věc k novému projednání a rozhodnutí. Dále státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Oba obvinění označili jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Pokud jde o dovolání obviněné R. P., lze říci, že její námitky z části uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, jsou však zčásti zjevně neopodstatněné. Obviněná napadla právní posouzení svého jednání jako trestné činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) odst. 3, písm. b) tr. zák. s tím, že o trestný čin nejde, její jednání by případně mohlo být postiženo, ale nikoli trestním zákonem. Z dovolání není zcela patrné, do jaké míry je tento názor obviněné založen na soudem zjištěném skutkovém stavu, neboť obviněná současně vznáší námitky proti učiněným skutkovým zjištěním a tato výrazně bagatelizuje. Závěr o naplnění uplatněného dovolacího důvodu je tak přijat s jistou dávkou tolerance.
K námitkám směřujícím do oblasti skutkových zjištění lze pouze nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že soudy zcela logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a jakým způsobem je hodnotily, a napadené rozhodnutí nebudí v tomto směru žádné pochybnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že závěr o vině obviněných není rozhodně postaven pouze na výpovědi matky obviněné, jak obviněná naznačuje, naopak šlo především o výpověď poškozeného, kterou soudy hodnotily v kontextu dalších důkazů, vypořádaly se i s výpověďmi svědků, kteří projevy týrání poškozeného nepozorovali, a jak již bylo řečeno, odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru nebudí žádné pochybnosti. Souhlasit lze i se závěrem odvolacího soudu ohledně svědkyně J., která odmítla vypovídat, že hodnocení této skutečnosti je v rovině spekulací. Navíc v tomto případě obviněná pouze opakuje námitky vznesené již v odvolacím řízení, se kterými se Krajský soud v Praze náležitě vypořádal.
Dále pak k námitkám obviněné Nejvyšší soud konstatuje, že jednání popsané ve výroku o vině bylo zjevně správně soudy právně posouzeno jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., v žádném případě nelze uvažovat o tom, že by nedosahovalo potřebného stupně společenské nebezpečnosti, jak v podstatě obviněná naznačuje. Naopak má Nejvyšší soud za to, že se vyznačovalo výraznou bezcitností, nejednalo se pouze o jakési nepřiměřené trestání za kázeňské prohřešky poškozeného. Podle zjištěného skutkového stavu obviněná poškozeného týrala od útlého věku nejen nepřiměřenými fyzickými tresty, ale také mimo jiné vulgárním nadáváním, ponižováním, vyhrožováním zabitím (přičemž vzhledem k tomu, že v roce 1994 při potyčce usmrtila otce nezletilého, se mohl poškozený o to více splnění takových výhrůžek obávat), opakovaně jej odvezla do lesa s tím, že se pro něj nevrátí, a z povzdálí pozorovala jak pláče atd., což rozhodně nelze hodnotit jako snahu poškozeného vychovávat, ale jako naprosto záměrnou snahu poškozenému psychicky ublížit. V porovnání s jinými v praxi se vyskytujícími případy daného trestného činu tak lze konstatovat, že materiální stránka trestného činu byla jednáním obviněné naplněna ve vrchovaté míře. Pokud se obviněná hájí tím, že s poškozeným byly výchovné problémy, pak zjevně přehlíží skutečnost, že vznik těchto výchovných problémů zřejmě minimálně z velké části sama zapříčinila tím, jak s poškozeným zacházela.
S výše uvedeným pak souvisí i námitka nenaplnění znaků trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) odst. 3, písm. b) tr. zák. V tomto bodě se však Nejvyšší soud ztotožnil s námitkami obviněné a s vyjádřením státního zástupce. Uvedený trestný čin je spáchán jednáním pachatele, který vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o osobu mladší než osmnáct let a v páchání tohoto činu pokračuje po delší dobu.
Podle soudní praxe a nauky trestního práva hmotného znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Trestní odpovědnost bude proto na místě tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně (pohlavně nevázaně) nebo živit se prostitucí, popř. vést jiný parazitní způsob života, bude opakovaně nebo soustavně páchat úmyslné trestné činy, přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití, osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její tělesné nebo duševní zdraví anebo její další vývoj (srov. např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha. C. H. Beck, 2004, str. 1282).
V posuzovaném případě soud prvního stupně vyhodnotil, že obviněná, ačkoli si byla plně vědoma toho, že syn má určité vrozené problémy, které je nutno řešit, a ke kterým je nutno přihlížet, evidentně nedbala odborných rad tak, aby se synem jednala citlivě a ohleduplně. Na výchovných problémech nezletilého se tak nepochybně podílel zejména její necitlivý přístup. Obviněná nedokázala poškozenému projevit mateřskou lásku, pochválit jej, pozitivně motivovat. Její výchova naopak vedla k tomu, že se u nezletilého poškozeného projevil syndrom týraného dítěte, nezletilý nezískal pocit vlastní lidské hodnoty, jistoty, což vedlo k jeho pokusu o sebevraždu. Jednáním popsaným ve výroku rozsudku obviněná podle nalézacího soudu porušila rovněž zájem společnosti na řádné výchově osob mladších osmnácti let, která by měla být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti. Jeho hodnocení doplnil odvolací soud v tom smyslu, že poškozený byl v důsledku jednání obviněných vydán nebezpečí zpustnutí, k čemuž také částečně došlo tím, že se nezletilý začlenil do party, v níž kouřil, pil alkoholické nápoje a užíval drogy. Spolehlivým důkazem, že vinu nesou obvinění, zejména matka poškozeného, je příznivá změna v chování poškozeného po té, co byl svěřen do výchovy babičky, jak je patrno ze zprávy odborného učiliště, které poškozený navštěvuje.
Nejvyšší soud má však za to, že lze plně souhlasit se státním zástupcem, že tyto závěry jsou přinejmenším předčasné. Obviněná zcela nepochybně poškozeného po dlouhou dobu i v návaznosti na výchovné problémy s ním nepřiměřeně trestala. V důsledku takových postupů narušila základní potřeby poškozeného a zapříčinila u něj vznik syndromu týraného dítěte. Dále je zřejmé, že nyní, v důsledku jiného výchovného přístupu k poškozenému, se jeho jednání zlepšilo. Avšak ke způsobu života, ze kterého byly dovozovány závěry rozhodné pro závěr o naplnění znaků tohoto trestného činu nejsou dosud shromážděné důkazy přesvědčivé. Jak důvodně připomíná státní zástupce ke způsobu života poškozeného toliko obviněný E. P. uvedl, že s ním byly problémy, neboť se údajně v 6. třídě chytil party, s níž kouřil a konzumoval alkohol a marihuanu – k tomu je ovšem nutné doplnit, že výpověď obviněného byla v zásadě vyhodnocena jako nevěrohodná a navíc tato skutečnost nebyla nijak dále ověřována. O užívání marihuany poškozeným se zmínila i svědkyně Mgr. M. K., avšak s tím, že to toliko zaslechla. Naopak bylo mimo jiné zjištěno, že byla-li obviněná volána do školy pro kázeňské problémy poškozeného, dostavovala se, současně nebylo zjištěno ani materiální zanedbávání poškozeného (svědkyně Mgr. I. K. a Mgr. M. K.).
Soudy činné ve věci, zejména soud prvního stupně, se dostatečně nezaobíraly tím, zda byl poškozený vystaven nebezpečí zpustnutí, popř. v jaké konkrétní formě. Pouze Krajský soud v Praze k tomu stručně odkázal na citované vyjádření obviněného E. P., které ovšem nebylo, jak bylo výše uvedeno ověřeno a navíc, pokud by takový závěr byl potvrzen, není zde zřejmá příčinná souvislost s jednáním obviněné. Z toho nelze bez dalšího dovodit i jeho vystavení nebezpečí zpustnutí ve smyslu §217 odst. 1 tr. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu je v případech, kdy ohrožení výchovy poškozeného má být vyvoláno jeho nepřiměřeným trestáním a nedostatkem vytvoření správných citových vazeb je problematické i prokázání naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy mládeže. Přestože u tohoto trestného činu postačí k zavinění nedbalost, může být pro pachatele obtížné pochopit, že posuzované jednání, zvláště když bylo vedeno záměrem poškozeného trestat za nevhodné chování, aby jej neopakoval a tedy jej vlastně „vychovávat“ může naopak vzhledem k psychologii mladého člověka vést právě k ohrožení jeho výchovy. V takových případech je nutné zvlášť pečlivě zvažovat, zde pachatel mohl vědět, že svým jednáním může takové ohrožení způsobit /§5 písm. b) tr. zák./. Z tohoto hlediska se soudy posouzením činu také jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže nezabývaly.
Po těchto závěrech nezbylo Nejvyššímu soudu než vyhovět dovolání obviněné a napadené rozhodnutí v části, která se jí týkala podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit. Jelikož se měla obou posuzovaných trestných činů dopustit jedním skutkem, nezbylo, než tu část napadených rozhodnutí týkajících se této obviněné zrušit v celém rozsahu, byť se skutkovými závěry významnými pro posouzení trestného činu týrání svěřené osoby i s jeho kvalifikací plně ztotožnil, a okresnímu soudu přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud jde o dovolání obviněného E. P., ten své jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně bagatelizuje a zužuje pouze na incident ze dne 20. 8. 2009. Ten pak podle jeho názoru nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Odůvodnění soudních rozhodnutí je podle něj v tomto směru nekonkrétní. Odhlédneme-li od toho, že obviněný rovněž z části vznáší námitky nevyhovující uplatněnému dovolacímu důvodu (popírá svou účast na týrání poškozeného), nelze ani po té s jeho námitkami souhlasit. Z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně totiž naplnění znaků daného trestného činu zřetelně vyplývá, tento popis je zároveň i dostatečně konkrétní s uvedením doby i způsobů, kterými se obviněný na týrání poškozeného podílel. Popis incidentu ze dne 20. 8. 2009 je pak spíše jakýmsi dokreslením, vyvrcholením dlouhodobého jednání vůči poškozenému. Charakteristickým pro trestný čin týrání je právě to, že se zpravidla jedná o mnoho projevů fyzického a psychického násilí nižší intenzity, než se vyžaduje např. u trestného činu ublížení na zdraví, za to však jsou tyto projevy opakované až soustavné, přičemž ve svém souhrnu působí na psychickou a fyzickou integritu poškozené osoby výraznou měrou. Vzhledem k době trvání a charakteru takového jednání není zpravidla ani možné popsat ve výroku rozsudku konkrétně veškeré jeho projevy s uvedením, kdy k nim došlo, stejně jako není možné vyjmenovat veškeré následky. Není to zároveň ani žádoucí, neboť nebezpečnost tohoto jednání spočívá právě v souhrnu takových projevů a jedná se o trestný čin trvající. Námitka obviněného je tak zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o jeho tvrzení, že soud prvního stupně aplikaci kvalifikované skutkové podstaty nijak neodůvodnil, tato neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, a nad rámec dovolacího řízení s ní rovněž nelze souhlasit. Byť soudy věnovaly pozornost především obviněné, na mnoha místech odůvodnění svých rozhodnutí se vyjadřují k oběma obviněným s tím, že na jednání obviněné je kladen důraz. Podíl obviněného na týrání poškozeného však z odůvodnění obou soudních rozhodnutí také zřetelně vyplývá. Naplnění kvalifikované skutkové podstaty je zřejmé již ze samotného výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož se popsaného jednání obviněný s narůstající intenzitou dopouštěl v průběhu přibližně čtyř let, což je možno nepochybně považovat za delší dobu, neboť pro naplnění tohoto znaku se (s přihlédnutím k intenzitě jednání) vyžaduje doba řádově v měsících. Doba čtyř let by tedy postačovala pro naplnění tohoto znaku i v případě nízké intenzity. Z popisu skutkových okolností pak zřetelně vyplývá i subjektivní stránka, neboť šlo o aktivní jednání, jež si lze sotva představit v nedbalostní formě.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. došlo pouze v případě obviněné R. P. Dovolání obviněného E. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Okresní soud v novém řízení se zaměří na odstranění vytýkaných vad, tedy zejména na objasnění skutečností naznačených shora, důležitých pro závěr, že ohrožení výchovy poškozeného bylo reálné a pokud bylo, zda se tak stalo ze strany obviněné R. P. zaviněně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch