ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.841.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 841/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání obviněného V. F. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 4 To 601/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 22/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. F. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 1 T 22/2011, byl obviněný V. F. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a byl mu za to podle §143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 2. 7. 2010 kolem 16.45 hod. u N. V. n. L., okr. J. H., jako řidič osobního automobilu zn. Mazda 626, r. z. ............, na silnici druhé třídy č. .. ve směru od Č. V. na T., na rovném a přehledném úseku komunikace, před zamýšleným odbočením ze silnice doleva k drážnímu domku, u něhož chtěl zastavit, tedy na místo ležící mimo vozovku, po zapnutí levého ukazatele změny směru jízdy přestal zcela sledovat situaci za vozidlem, nepostřehl, že ho dojela trojice motocyklistů, před místem odbočení prudce zabrzdil a náhle vybočil vlevo, a tak po najetí do levého jízdního pruhu do levé zadní části jeho vozidla narazil řidič motocyklu zn. Yamaha XV 1700, r. z. ......... R. H., který ho v tu chvíli hodlal nedovolenou rychlostí až okolo 114 km/hod. předjet vlevo a na vybočení vozidla obžalovaného zareagoval intenzivním bržděním, při němž řízení motocyklu nezvládl a ještě před nárazem do osobního automobilu upadl na vozovku, a při tomto střetu utrpěl těžká zranění těla i vnitřních orgánů a v důsledku zakrvácení dutiny hrudní na místě dopravní nehody zemřel.
O odvolání obviněného V. F. rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 4 To 601/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný V. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že v řízení před soudem prvého stupně nebylo prokázáno, že se u něj jednalo o nedbalostní jednání nebo o porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem ve smyslu ustanovení §143 tr. zákoníku. V rámci své argumentace rovněž konstatoval, že nalézací soud nezjistil objektivně pravý stav věci a tuto nesprávnou skutkovou a právní konstrukci přejal do svého rozhodnutí i odvolací soud. Tvrzení, že měl před zamýšleným odbočením vlevo mimo vozovku, po zapnutí ukazatele změny směru jízdy přestat sledovat situaci za vozidlem, a proto nepostřehl, že jej dojela trojice motocyklistů, označil za pouhou fikci. V této souvislosti odkázal na závěry doplňku znaleckého posudku vypracovaného Ing. Janem Macků ze dne 7. 12. 2010, z něhož vyplývá, že rychlost vzadu jedoucího vozidla se ve zpětném zrcátku odhaduje obtížněji a dovodil, že obviněný nemohl z kontrolního pohledu do zpětného zrcátka vzad objektivně vyhodnotit, že se řidič motocyklu chystá k bezprostřednímu předjetí vlevo. Za zásadní označil konstatování znalce, že není možné požadovat po řidiči, když je jeho prioritou sledování provozu před sebou, sledování provozu za ním, ale pouze jeho občasnou kontrolu. Rovněž odkázal na závěr znaleckého posudku téhož znalce ze dne 17. 10. 2010, týkající se bezpečné vzdálenosti, podle něhož, pokud by řidič motocyklu dodržel bezpečnou vzdálenost od vpředu jedoucího vozidla MAZDA, mohl by včas reagovat na jeho brždění a k nebezpečné situaci by vůbec nedošlo, neboť by za vozidlem vyjíždějícím vlevo mimo vozovku buď bezpečně zastavil, nebo ho předjel vlevo. Na nedodržení bezpečné vzdálenosti měla podstatný vliv vyšší rychlost motocyklisty než vozidla Mazda, než začalo podstatněji zpomalovat. V této souvislosti obviněný připomněl znění ust. §5 a §19 zák. č. 361/2000 Sb. a vyjádřil přesvědčení, že k dopravní nehodě došlo v příčinné souvislosti s porušením povinnosti řidiče motocyklu spočívající v nesledování situace v provozu za vozidlem a nikoli jeho zaviněním. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích i předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že oba soudy vycházely ze skutkových zjištění, která byla učiněna jednak na místě dopravní nehody, jednak z výpovědí svědků a znaleckých posudků. Z těchto důkazů byl zjištěn průběh nehodového děje, podle něhož obviněný odbočoval na místo ležící mimo vozovku na dlouhém a přehledném úseku silnice (nejednalo se ani o křižovatku ani o vyústění polní či lesní cesty na silnici). Z dřecích stop bylo zjištěno, že v okamžiku střetu se motocykl sunul po vozovce, tělo řidiče se sunulo napravo od motocyklu. Rychlost motocyklu na počátku brždění činila okolo 114 km/h, nárazová rychlost činila 85-95 km/h. Při uvažované reakční době poškozeného 0,8 s soud uzavřel, že poškozený H. reagoval intenzivním bržděním na fakt, že obviněný se s vozidlem Mazda začal pohybovat z pravého jízdního pruhu přes střed vozovky do jízdního pruhu levého. Počátek blokovací stopy a její průběh v oblouku doleva ukazuje na to, že v okamžiku reakce se již poškozený motocyklista přemisťoval ke středové čáře (což potvrdili i další dva svědci – motocyklisté jedoucí za poškozeným). Státní zástupkyně též poukázala na závěry soudu, že jiná reakce motocyklisty na pohyb osobního automobilu již v daném okamžiku nepřicházela v úvahu a dodala, že vycházel i z přiznání obviněného, že situaci za svým vozidlem po zapnutí směrového ukazatele na delším úseku silnice vůbec nesledoval a o pohybu motocyklistů za ním nevěděl, byť to v dovolání následně popírá. V opačném případě by totiž musel i při letmém nahlédnutí do zpětných zrcátek bezprostředně před zamýšleným odbočovacím manévrem motocyklisty zaregistrovat a musel by tak vidět, že poškozený se již s motocyklem pohybuje při středové čáře a mohl tak nehodě zabránit. Ztotožnila se tak se závěry obou soudů, že nesledování dopravní situace v provozu za vozidlem je v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody. Současně zdůraznila, že na tento právní závěr nemá vliv skutečnost, že poškozený vzniklý následek spoluzavinil překročením nejvyšší povolené rychlosti, neboť to obviněného nezbavuje povinnosti sledovat provoz za sebou, tím spíše, že odbočoval na místě, na němž nelze běžně takový manévr předpokládat. Přesto nedbal zvýšené opatrnosti a před započetím úkonů směřujících ke změně směru jízdy situaci za svým vozidlem nesledoval. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že obviněným namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože obviněný formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů (zejména znaleckých posudků z oboru doprava, odvětví silniční doprava ohledně průběhu nehodového děje a příčin posuzované dopravní nehody). Ve skutečnosti tedy napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování, čímž se v podstatě domáhá přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z provedeného dokazování pro něj výhodnějším způsobem, než učinily soudy obou stupňů. Námitky, které obviněný v rámci dovolání uplatnil, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom z výpovědí nejen obviněného, ale rovněž ze svědeckých výpovědí motocyklistů P. K. a L. H., kteří se jako očití svědkové vyjádřili k průběhu dopravní nehody. Rovněž vycházely ze závěrů jednak znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Josefa Gottwalda, ale zejména ze znaleckých posudků z oboru dopravy, odvětví doprava městská, doprava silniční se specializací na příčiny dopravních nehod znalce Ing. Jana Macků ze dne 17. 10. 2010 a jeho doplňku ze dne 7. 12. 2010 (na který v podaném dovolání poukazoval i obviněný, soud jej ovšem hodnotil způsobem odlišným, zjevně neodpovídajícím představám obviněného), jednak ze znaleckého posudku z téhož oboru Ing. Zdeňka Mrázka, Ph. D. ze dne 15. 3. 2011, vypracovaného z podnětu zmocněnce poškozených, včetně výpovědi obou jejich zpracovatelů u hlavního líčení. V tomto směru soud prvního stupně dodal, že oba znalci, byť dospěli k odlišným závěrům o počínání účastníků dopravní nehody z hlediska dodržení pravidel silničního provozu, jejich závěry ohledně technických záležitostí, jako je výpočet rychlosti jízdy, směr pohybu apod., jsou obdobné a lze z těchto závěrů, které mají podklad v listinách objasňujících místo dopravní nehody, vycházet. Skutková zjištění vyplynula dále z celé řady listinných důkazů, které na svědecké výpovědi navazují a jsou s nimi v souladu (např. protokol o nehodě v silničním provozu, situační plánek, fotodokumentace místa dopravní nehody, protokol o dechové zkoušce na alkohol, pitevní protokol, potvrzení o výši škody, lékařské zprávy aj.). V daném kontextu lze též poukázat na výpis z evidenční karty řidiče ohledně osoby obviněného, z něhož je patrno, že se v minulosti dopustil dopravního přestupku. Lze dodat, a rovněž není nijak zpochybňováno, že vzniklý následek spoluzavinil poškozený překročením nejvyšší povolené rychlosti jízdy, která na počátku brždění motocyklu měla činit přibližně 114 km/h, čímž mohl také porušit ust. §17 odst. 5 písm. e) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, o zákazu předjíždění vlevo vozidla, které dává znamení o změně směru jízdy a hodlá odbočit vlevo. Zásadní problém spoluzavinění na vzniklém následku však nebyl ten, že se poškozený přiblížil k vozidlu obviněného v o něco kratším časovém úseku, než kdyby jel povolenou rychlostí 90 km/h, ale ten, že obviněný bezprostředně před a v průběhu odbočovacího manévru přestal zcela sledovat situaci za vozidlem, což též částečně připustil.
Tyto důkazy si plně korespondují a společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že obviněný V. F. jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, když způsobem své jízdy porušil zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a to ust. §5 odst. 1 písm. b) cit. zákona, podle něhož je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a ust. §21 odst. 1 cit. zákona, spočívající v tom, že při odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy, při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Měl-li tedy povinnost směřující k vyloučení ohrožení řidičů jedoucích za ním, měl si počínat takto tím spíše, že odbočoval nikoliv na křižovatce dvou komunikací, ale hodlal odbočit na místo ležící mimo vozovku. Odbočovací manévr byl z tohoto pohledu pro ostatní řidiče těžko předvídatelný. Porušením důležité povinnosti uložené mu podle zákona obviněný z nedbalosti jinému způsobil smrt. Popsaným jednáním tak naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Je zjevné, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze bezvýhradně akceptovat.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.
Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se v posuzované věci ze strany obou soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto směru nemalou pozornost věnoval především závěrům vyplývajícím z obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků z oboru silniční dopravy a z výslechů příslušných znalců ohledně příčin předmětné dopravní nehody, přičemž logicky zdůvodnil nadbytečnost navrhovaného revizního znaleckého posudku. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík