ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.875.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 875/2012 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných A. P., Ing. V. Š. , n a J. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 9 To 403/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 76/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 9 To 403/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 16 T 76/2006, byla obviněná A. P. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. a obvinění Ing. V. Š. a J. T. pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. Za toto jednání byla obviněná A. P. podle §250b odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Ohledně obviněného Ing. V. Š. bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 3 T 107/2006 ze dne 30. 4. 2008 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 26/2011. Obviněný J. T. byl podle §250b odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněná A. P. v přesně nezjištěnou dobu pravděpodobně dne 10. 12. 2001 odevzdala buď osobně nebo prostřednictvím jiné, dosud nezjištěné osoby na adrese H., P. v kanceláři P. K., prodejce makléřské agentury FIPO, se sídlem nám. ČSA 30, Mimoň vyplněnou žádost o překlenovací úvěr ke stavebnímu spoření, ke které přiložila úmyslně nepravdivě vyplněné potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu svého a výši příjmu dvou ručitelů, dále pak v žádosti lživě deklarovala úmysl financovat překlenovacím úvěrem stavební práce na svém bytě, tento svůj údajný úmysl doložila fakturou, údajně vydanou společností TRUMF, s. r. o., se sídlem Bazovského 1230, Praha 6, na provedené stavební práce ve výši 510.079,79 Kč a dvěma příjmovými doklady, dokladujícími zaplacení této částky A. P., přestože ve skutečnosti společnost TRUMF pro A. P. deklarované práce neprovedla, na základě těchto skutečností získala u společnosti Všeobecná stavební spořitelna Komerční banky, a. s., se sídlem Bělehradská 128, Praha 2, IČ 601 92 852, překlenovací úvěr ve výši 500.000,- Kč ke stavebnímu spoření číslo smlouvy ....., č. ú. ......, který však neměla v úmyslu řádně splácet, Ing. V. Š. a J. T. pomáhali A. P. při vyplňování a obstarávání tiskopisů a dokumentů potřebných k žádosti o úvěr, zajistili součinnost Ing. P. K., který A. P. zapůjčil částku 200.000,- Kč jako jistinu potřebnou pro přidělení překlenovacího úvěru a zajistil přístup k bankovnímu účtu č. ... v Komerční bance, na který pak dne 22. 1. 2002 byla stavební spořitelnou převedena částka 491.325,- Kč, Ing. V. Š. za pomoci Ing. P. K. peníze z účtu vybral a částku rozdělil mezi sebe, J. T. a A. P. v dosud nezjištěném poměru, čímž poškozené Všeobecné stavební spořitelně Komerční banky, způsobili škodu ve výši 291.000,- Kč.
O odvolání obviněných A. P., Ing. V. Š. a J. T. rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 9 To 403/2011, tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných pro shora popsaný skutek, v němž byl spatřován u obviněné A. P. trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., a u obviněných Ing. V. Š. a J. T. pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že v zákoně č. 40/2009 Sb. (tr. zákoník) došlo k nové úpravě zániku trestní odpovědnosti jejím promlčením, kdy institut přerušení promlčecí doby byl nově upraven tak, že promlčecí doba je v řízení před soudem přerušena pouze taxativně uvedenými úkony trestního řízení a pokud soud po dobu běhu promlčecí doby činí jiné úkony, než jsou uvedeny v §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, dojde k zániku trestní odpovědnosti pachatele marným uplynutím promlčecí doby. Obvinění A. P., Ing. V. Š. a J. T. jsou stíháni pro trestný čin úvěrového podvodu (respektive pro účastenství na tomto trestném činu) podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. účinného v době spáchání skutku, protože zákon, který je účinný v době vyhlášení rozsudku není pro ně z hlediska trestnosti příznivější. Za výše uvedený trestný čin jsou obvinění, podle právní úpravy účinné v době spáchání skutku, ohroženi trestem odnětí svobody od šesti měsíců do tří let, promlčecí doba podle §34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je proto pětiletá. Podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se promlčecí doba přerušuje zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému. V případě obviněných došlo k přerušení promlčecí doby zahájením trestního stíhání, k dalšímu přerušení promlčecí doby došlo podáním obžaloby. Mezi spácháním trestného činu a těmito úkony trestního řízení pětiletá promlčecí doba neuplynula. Obžaloba byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 15. 5. 2006, napadený odsuzující rozsudek byl pak vyhlášen dne 17. 5. 2011. Ze skutečnosti, že mezi těmito dvěma úkony trestního řízení uplynula doba pěti let a dvou dnů odvolací soud dovodil, že trestní stíhání obviněných je promlčeno. Ačkoli bylo v mezidobí nařízeno celkem 22 hlavních líčení, nařízení hlavního líčení nebo jeho konání podle odvolacího soudu není institutem, který by běh promlčecí doby přerušoval. Rovněž nedošlo k přerušení běhu promlčecí doby ani s ohledem na zjištění, že by obvinění v jejím průběhu, resp. od 15. 5. 2006, spáchali nový trestný čin, na který zákon stanoví trest stejný nebo přísnější /§34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku/. V projednávané věci tak došlo k zániku trestní odpovědnosti marným uplynutím promlčecí doby podle §34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku účinného v době vyhlášení rozsudku, který je pro obviněné příznivější vzhledem k nové úpravě přerušení promlčecí doby podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
Proti tomuto usnesení podal nejvyšší státní zástupce (dále jen „dovolatel“) v neprospěch obviněných dovolání, kterým napadl výrokovou část usnesení soudu druhého stupně. K důvodům dovolání uvedl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, čímž byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Naplnění těchto dovolacích důvodů odůvodnil dovolatel tím, že pokud odvolací soud s ohledem na §34 odst. 4 tr. zákoníku, jenž obsahuje oproti §67 odst. 3 tr. zák. zúžený výčet úkonů, kterými se přerušuje promlčecí doba, nesprávně přehodnotil podle nyní účinné právní úpravy běh promlčecí doby za právní úpravy předchozí, když za poslední úkon, jenž běh promlčecí doby přerušil, považoval podání obžaloby dne 15. 5. 2006, a za situace, kdy byl prvostupňovým soudem vydán dne 17. 5. 2011 rozsudek, dovodil, že trestní stíhání obviněných je promlčeno, je tento právní názor nesprávný. Konstatoval, že jestliže v §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. bylo stanoveno, že promlčecí doba se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, pak takovými úkony v projednávané věci bylo nejen podání obžaloby, ale také nařízení hlavního líčení dne 14. 10. 2009, kterým podle tehdy platné právní úpravy, byla promlčecí doba přerušena, neboť jde o úkon směřující k trestnímu stíhání ve smyslu §63 odst. 3 písm. a) tr. zák. Podle §67 odst. 4 tr. zák. pak začala běžet promlčecí doba nová. Dovolatel zdůraznil, že na tyto hmotně právní podmínky navazuje procesní ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Promlčecí dobu podle nynější právní úpravy lze proto aplikovat až od posledního přerušení, tedy od nařízení uvedeného hlavního líčení. Na podporu tohoto názoru poukázal na obdobné právní názory Nejvyššího soudu, které zaujal v případech, kdy nová právní úprava stanovila promlčecí dobu kratší než je úprava předchozí (srov. č. 59/2009 Sb. rozh. tr.) a nezměnil jej ani za účinnosti tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 797/2010). Z uvedených důvodů shledal dovolatel závěry odvolacího soudu nesprávnými pro chybnou interpretaci otázky časové působnosti tr. zákoníku v souvislosti s problematikou promlčení trestní odpovědnosti. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 9 To 403/2011, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby Městský soud v Praze věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, neboť jejich existence je zároveň nezbytnou podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
f) bylo rozhodnuto mimo jiné o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí ,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze vytýkat nesprávnost rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu nebo nesprávnost rozhodnutí spojeného se zastavením trestního stíhání, a to obligatorním zastavením trestního stíhání pro nepřípustnost z důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., fakultativním zastavením trestního stíhání pro neúčelnost s odkazem na důvody podle §172 odst. 2 tr. ř., podmíněným zastavením trestního stíhání podle §307 tr. ř. nebo schválením narovnání spojeným se zastavením trestního stíhání podle §309 tr. ř. V případě rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je dovolací důvod naplněn, pokud nebyly vůbec splněny zákonné podmínky pro vydání takového rozhodnutí, tzn. že ve věci např. neexistoval žádný z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který musí být trestní stíhání zastaveno.
Ohledně dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Důvody dovolání jsou totiž koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
V kontextu s citovanými dovolacími důvody nejvyšší státní zástupce v mimořádném opravném prostředku brojí proti tomu, že odvolací soud vycházel z nesprávného hmotně právního posouzení podmínek promlčení a trestní stíhání zastavil, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Tyto výhrady lze pod zmíněné dovolací důvody podřadit, a proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného usnesení, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Právním problémem v posuzované věci je, zda se posuzuje promlčecí doba od počátku jejího běhu podle nové právní úpravy vycházející z ustanovení §34 tr. zákoníku, což by znamenalo, že by se posuzovala i zpětně celá podle této nové právní úpravy, včetně úkonů majících vliv na její stavení či přerušení (což je varianta, kterou zvolil odvolací soud), anebo zda toto nové ustanovení lze aplikovat až od 1. 1. 2010, kdy nastala účinnost tohoto nového trestněprávního předpisu s tím, že se na běh promlčecí doby uplynulé do 31. 12. 2009 užijí podmínky promlčení, jak byly upraveny v §67 tr. zák. (jak vyžaduje v dovolání nejvyšší státní zástupce).
Lze připomenout, že promlčení trestního stíhání, jako případ zániku trestnosti, je předně institutem hmotného práva (§67 tr. zák., §34 tr. zákoníku), nikoli jen procesní formou nestíhatelnosti. Uplynutím času totiž postupně slábne a nakonec zaniká nebezpečnost činu pro společnost (škodlivost činu), a tím i trestní odpovědnost pachatele za takový čin. K těmto skutečnostem přistupují podpůrně důvody procesní, kdy se uplynutím času oslabuje síla důkazních prostředků nebo je nelze vůbec opatřit. Jedinou podmínkou zániku trestnosti činu je z tohoto pohledu uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v §67 odst. 1 tr. zák. (§34 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž ustanovení o promlčení trestního stíhání se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v §67a tr. zák. (§35 tr. zákoníku).
Na tyto hmotně právní podmínky navazuje procesní ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§223 odst. 1, 2 tr. ř.).
Ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009) se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (zcela stejně zní ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku – zákona č. 40/2009 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010). V této souvislosti lze stručně uvést, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba vždy užít jako celku, přičemž otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je nutno posuzovat na základě komplexního porovnání všech v úvahu přicházejících trestních zákonů. Zásada vyplývající ze zmíněného ustanovení, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího pro obviněného příznivějšího zákona, se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není trestní stíhání podle §67 odst. 1 písm. a) až d) tr. zák. promlčeno, neboť se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace skutku podle citované zásady připadá v úvahu. Vždy ovšem při uvážení, zda nenastala okolnost podmiňující stavení nebo přerušení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §67 odst. 2, 3 tr. zák.
Okolnosti, které mají vliv na běh promlčecí doby, uváděl trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb. v §67 odst. 2 až 4 tr. zák. Podle §67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje a začíná proto běžet nová promlčecí doba: a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.
Trestní zákoník – zákon č. 40/2009 Sb. upravuje promlčení v ustanovení §34 tr. zákoníku, kde v odstavci 1 písmeno a) až e) stanoví délku promlčecí doby s ohledem na horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem. Podle §34 odst. 2 tr. zákoníku promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Účastníkovi počíná běžet promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele. Promlčecí doba se podle §34 odst. 4 tr. zákoníku přerušuje: a) zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. V §34 odst. 5 tr. zákoníku, je uvedeno, že přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová.
Oba soudy rozhodovaly za účinnosti tr. zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010) o skutku spáchaném za účinnosti tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009). Podle zákona účinného v době jeho spáchání soudy skutek obviněnými spáchaný právně posoudily jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., resp. pomoc k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. Podle tr. zákoníku by byl skutek právně posouzen jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku resp. pomoc k tomuto přečinu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Podle obou těchto trestních zákonů činí v posuzované věci promlčecí doba shodně pět let.
Nesprávná však byla další úvaha odvolacího soudu, který s ohledem na §34 odst. 4 tr. zákoníku, jenž obsahuje oproti §67 odst. 3 tr. zák. zúžený výčet úkonů, kterými se přerušuje promlčecí doba, přehodnotil podle nyní účinné právní úpravy běh promlčecí doby za právní úpravy předchozí a za poslední úkon, jenž běh promlčecí doby přerušil, považoval podání obžaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 15. 5. 2006. Za situace, kdy ve věci byl soudem prvního stupně vyhlášen dne 17. 5. 2011 rozsudek, dovodil, že trestní stíhání obviněných je promlčeno, neboť mezi těmito úkony trestního řízení uplynula doba pěti let a dvou dnů.
Otázky přerušení běhu promlčecí doby bylo v době před 1. 1. 2010 namístě posuzovat podle ust. §67 odst. 3 tr. zák. č. 140/1961 Sb. Došlo-li tedy v době do 31. 12. 2009 k přerušení promlčecí doby podle výše citovaného ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., a to úkony směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, které již nejsou v §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku uvedeny, např. bylo-li nařízeno hlavní líčení, pak nová právní úprava nemění nic na tom, že v důsledku provedení takového úkonu došlo k přerušení promlčení a k započetí jejího nového běhu ve smyslu §67 odst. 4 tr. zák.
Pokud jde o posouzení důvodnosti podaného dovolání, je třeba poukázat na zjištění, která vyplývají jednak z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze a jednak z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 76/2006. V tomto směru je potřebné uvést, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl skutek spáchán zřejmě dne 10. 12. 2001 . Poprvé byl běh promlčecí doby podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. přerušen usnesením o zahájení trestního stíhání obviněných podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 30. 4. 2004 (resp. převzetím sdělení obvinění), a od tohoto dne začala běžet nová promlčecí doba (č. l. 26 - 28 spisu). K dalšímu přerušení promlčecí lhůty, a tedy k počátku běhu nové promlčecí doby došlo dne 15. 5. 2006 podáním obžaloby u Obvodního soudu pro Prahu 6 (č. l. 327 - 333 spisu), přičemž mezi spácháním trestného činu a těmito úkony trestního řízení pětiletá promlčecí doba neuplynula. Následně byla ve věci opakovaně nařizována hlavní líčení (celkem 22), když trestní řízení, a to až do doby, kdy bylo hlavní líčení konané dne 22. 7. 2009 odročeno na den 14. 10. 2009 a téhož dne opětovně odročeno na den 5. 1. 2010 (viz protokoly o hlavním líčení ze dne 22. 7. 2009 a 14. 10. 2009 na č. l. 538 a 552 spisu), se vedlo za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. (do 31. 12. 2009). Proto konání či nařízení hlavního líčení (např. ve dnech 22. 7. 2009 a 14. 10. 2009) byly úkony směřující k trestnímu stíhání pachatelů a podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009 přerušovaly promlčecí dobu [§67 odst. 3 písm. a) tr. zák.], přičemž přerušením promlčení počínala běžet nová (v daném případě pětiletá) promlčecí doba (§67 odst. 4 tr. zák.). Přerušení běhu promlčecí doby, k níž došlo podle právní úpravy platné do 31. 12. 2009, nemůže být změnou právní úpravy nastalou s účinností od 1. 1. 2010 zpětně anulováno. K nové právní úpravě by bylo nutno přihlédnout pouze při posuzování délky nově běžící promlčecí doby, pokud by nová právní úprava byla v tomto směru pro pachatele příznivější. Změnou trestního zákona se zpětně neruší účinky úkonů, které byly učiněny podle dřívější právní úpravy a jež způsobily přerušení promlčecí doby (srov. rozhodnutí č. 59/2009 a č. 53/2011-I. Sb. rozh. tr.). Obsahově shodný názor byl vysloven i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 To 997/2010; ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 6 Tdo 584/2004; ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 3 Tdo 848/2011 a ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1345/2010). Je tudíž zcela očividné, že v přezkoumávané trestní věci neuplynula zákonem stanovená promlčecí doba, a proto trestnost činů obviněných A. P., Ing. V. Š. a J. T., nemohla zaniknout promlčením.
Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní, výše citovanou judikaturou, s níž se plně ztotožnil, posuzoval otázku promlčení i v této projednávané věci, a tak shledal, že závěr odvolacího soudu se s rozvedenými hledisky a kritérii neshoduje. Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že mimořádný opravný prostředek byl nejvyšším státním zástupcem podán důvodně. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných A. P., Ing. V. Š. a J. T.) zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 9 To 403/2011. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby k odvolání obviněných A. P., Ing. V. Š. a J. T. mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to podle skutkového a právního stavu v době jeho nového rozhodování. Zároveň lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil, že z důvodů shora popsaných nelze považovat trestní stíhání obviněných za promlčené. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík