ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.928.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 928/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 15. listopadu 2012, dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 7 To 33/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 208/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 1 T 208/2011, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §145 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený V. M. odkázán s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občansko-právních.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se trestné činnosti dopustil tím, že dne 28. 4. 2011 v době kolem 19,45 v P., na chodbě ve třetím patře místní ubytovny, po předchozí slovní rozepři a drobném vzájemném požduchování mezi V. M., a otcem obviněného L. K., z chodby ubytovny ve třetím patře si odběhl do bytu své matky na třetím patře, vzal si kuchyňský nůž a vyběhl na chodbu, kde neočekávaně a zezadu bodl střední razancí kuchyňským nožem s délkou čepele 13 cm do zad do oblasti pod pravou lopatkou v 5. mezižeberním prostoru V. M., kterému tím způsobil bodnořeznou ránu pronikající do dutiny hrudní do hloubky cca 2 cm, jenž byla příčinou následného částečného kolapsu pravé plíce, krvácení do dutiny hrudní se ztrátou krve do 0,5 l a ohrožení dutiny hrudní závažným zánětem v důsledku vnesení nečistot čepelí nože, tedy zranění, které si vyžádalo akutní chirurgický zákrok a následnou hospitalizaci do 2. 5. 2011 a rekonvalescenci spojenou s citelným omezením v běžném způsobu života po dobu cca jednoho týdne, když proniknutím nože do hrudní dutiny pouze vlivem náhody nedošlo k závažnějšímu poranění zejména pravé plíce, které mohlo poškozeného bezprostředně ohrožovat na životě.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směřoval proti výroku o vině a trestu, vyjma výroku o náhradě škody. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 7 To 33/2012, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2012, sp. zn 7 To 33/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Kvíčaly dovolání. Dovoláním napadl výrok o vině a výrok o trestu. Uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítá, odvolávajíc se na znalecký posudek MUDr. Igora Farkaše ze dne 14. 9. 2011, že čepel nože pronikla do dutiny hrudní poškozeného jen nepatrně a poškozenému tak vzniklo jen nepříliš závažné poranění. Tvrdí, že dutina hrudní není žádným orgánem ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a vzhledem k tomu se jeví právní kvalifikace podle §145 odst. 1 trestního zákoníku jako nepřiměřená. Má za to, že jednání obviněného je nutno posuzovat podle §146 odst. 1 případně podle §146a odst. 1 trestního zákoníku. Podle něho z provedeného dokazování nelze dovodit, že obviněný jednal v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, že by tedy měl v úmyslu zasáhnout důležitý orgán v těle poškozeného. Dále uvádí, že pokud nalézací soud učinil závěr, že bodnutím mohlo dojít k propíchnutí plíce, je tento závěr nesprávný a domnívá se, že v konečném důsledku by taková úvaha vedla k tomu, že prakticky každé bodnutí do kůže či svalu mohlo mít za následek těžkou újmu na zdraví, neboť takové bodnutí vždy ve své prodloužené ose směřuje k nějakému důležitému orgánu v těle, byť je tento vzdálen od bodnutí několik centimetrů. Připomíná, že v tomto případě ke zranění důležitého orgánu v těle nedošlo, pro což svědčí i délka léčení a vztah ke zranění poškozeným, který se nedostavil ani na kontrolu zdravotního stavu po rekonvalescenci.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí obsahu dovolání k jeho důvodům uvedl, že námitky obviněného jsou shodné s jeho obhajobou, uplatněnou již v předchozích stadiích trestního stíhání. Připomněl, že nalézací soud učinil skutková zjištění, že obviněný bodnul poškozeného zákeřně zezadu a nikoliv ve snaze ho zpacifikovat, jak líčí incident obviněný. Je věcí náhody, že bodnutí neproniklo hlouběji a nezpůsobilo poranění plíce. Stejně je věcí náhody, že do dutiny hrudní nepronikla masivní infekce, ačkoliv i nevelký průnik byl způsobilý infekci do dutiny hrudní zanést. Podle státního zástupce faktická nezávažnost utrpěných zranění však ve skutečnosti není významná, neboť obviněný byl uznán vinným toliko pokusem zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 trestního zákoníku. K poranění plíce reálně mohlo dojít, neboť intenzitu bodnutí nelze ovlivnit s takovou přesností, aby se bodnutí před plíci zastavilo. O tom, že v případu napadeném dovoláním byla intenzita bodnutí dostatečná, svědčí skutečnost, že došlo k průniku nože až do dutiny hrudní. Státní zástupce odmítl spekulace obviněného o tom, že by každé bodnutí do kůže či svalu mohlo mít za následek těžkou újmu na zdraví. Tyto spekulace podle státního zástupce opomíjejí, že při posuzování této otázky nejde jen o bodnutí do kůže či svalu, ale (a to zejména) i o reálnost možného vzniku těžké újmy na zdraví.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (ev. modifikovaného soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení přípustný jen v případě, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
Námitky obviněného týkající se způsobu dokazování a hodnocení provedených důkazů, zejména ve věci provedeného znaleckého posudku, vybočují z rámce oprávnění Nejvyššího soudu v dovolacím řízení přezkoumat, zdali dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují. Za námitky skutkového charakteru je nutno považovat i tvrzení, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví podle §146a odst. 1 trestního zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se v této části svého dovolání pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný ve svém dovolání namítá, že jeho jednání směřovalo k pacifikaci poškozeného bez úmyslu ho vážně zranit. Obviněného ze spáchání skutku tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě, usvědčují ale svědecké výpovědi poškozeného V. M., dále výpovědi jeho přítelkyně P. M., která byla po celou dobu na místě činu, ale i výpovědi přítele sestry obviněného L. H., který téměř shodně jako poškozený a J. K. popsal způsob, jakým se obviněný na místě pohyboval, v jakém okamžiku a za jakých okolností bodl nebo mohl bodnout poškozeného do zad, byť samotný útok nožem L. H. nezpozoroval. Podle soudu prvního stupně se ukázali jako nevěrohodné svědecké výpovědi rodičů obviněného, kteří vypovídali nejen v rozporu s výpovědí poškozeného a jeho přítelkyně P. M., ale zcela jednoznačně v rozporu s výpovědí L. H., jak je podrobně rozvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud souhlasí se závěrem soudu, že obviněný musel vědět, co dělá a ovládat své jednání. Přisvědčuje také hodnocení jednání obviněného oběma soudy, jako jednání lstivého a zákeřného, neboť obviněný neměl důvod bránit nebo spěchat pomoci svému otci, protože konflikt - rozepře již byl urovnán.
Pod citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné ale podřadit obviněným namítanou absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ve formě úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví na základě čeho se dovolatel domáhá posouzení jeho jednání jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný popírá, že jednání směřovalo k úmyslnému způsobení těžké ujmy na zdraví, jeho jednání směřovalo naopak jenom k pacifikaci poškozeného. V této části bylo dovolání uplatněno relevantně.
Nejvyšší soud po posouzení uvedených námitek však dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že zločin ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku spáchá ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle §15 trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Za uvedený trestný čin bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let. Způsobení těžké ujmy na zdraví je přitom jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká ujma na zdraví. Je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Podle §122 odst. 2 trestního zákoníku se pod těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví v uvedeném ustanovení pod písm. e) uvedeno poškození důležitého orgánu. Za poškození důležitého orgánu se jednoznačně považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek (srov. Trestní zákoník I, Komentář, prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D. a kol., 2. vydání 2012).
V projednávaném případě nůž obviněného při jeho útoku na poškozeného způsobil bodnořeznou ránu pronikající do dutiny hrudní do hloubky cca 2cm, jenž byla příčinou následného částečného kolapsu pravé plíce, krvácení do dutiny hrudní se ztrátou krve do půl litru a ohrožení dutiny hrudní závažným zánětem v důsledku vnesení nečistot nožem, tedy zranění, které si vyžádalo akutní chirurgický zákrok a následnou hospitalizaci, a rekonvalescenci spojenou s citelným omezením v běžném způsobu života po dobu cca jednoho týdne, když proniknutím nože do dutiny hrudní pouze vlivem náhody nedošlo k závažnějšímu poranění zejména pravé plíce, které mohlo poškozeného bezprostředně ohrožovat na životě. Soudní znalec MUDr. Igor Fargaš v souladu s poznatky soudní medicíny označil dutinu hrudní, ve které jsou umístěny životně důležité orgány jako je plíce za důležitý orgán. Z hlediska právní kvalifikace samotná dutina hrudní nemůže být důležitým orgánem ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Životně důležitým orgánem je plíce. Pokud ale obviněný zcela jednoznačně a úmyslně bodnul poškozeného nožem, jehož čepel byla třinácticentimetrová, do prostoru, kde mohl poškodit tuto plíci, neboť čepel jeho nože se zastavila těsně mezi pohrudnicí a poplicnicí a jen díky náhodě nedošlo k úplnému propíchnutí pravé plíce poškozeného, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu, je zřejmé, že obviněný se dopustil úmyslného jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, jehož se dopustil v úmyslu jinému úmyslně způsobit těžkou újmu na zdraví, přičemž k jeho dokonání nedošlo. Závěr o subjektivní stránce plyne již ze samotného faktu, že obviněný nožem útočil na část těla poškozeného, ve které se nacházejí životně důležité orgány.
Pro posouzení, zda obviněný spáchal zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, či nikoliv, je rozhodující popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedený v odůvodnění jeho rozhodnutí.
Námitku obviněného - spekulaci, že by každé bodnutí do kůže či svalu mohlo mít za následek těžkou újmu na zdraví, ve shodě se státním zástupcem Nejvyšší soud odmítá. Při posuzování této otázky nejde jen o bodnutí do kůže či svalu, ale (a to zejména) i o reálnost možného vzniku těžké újmy na zdraví, což je právě projednávaný případ.
Z uvedeného je zřejmé, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kriteriím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman