ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.975.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 975/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 dovolání podané obviněným K. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 7 To 464/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 29/2011 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. P.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 2 T 29/2011, byl obviněný K. P. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (140/1961 Sb.) a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za které byl podle §185 odst. 2 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 3 T 173/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
I. dne 22. 11. 2009 kolem 16.00 hod. pod záminkou pojištění bytu a focení reklamy na krmivo pro psy vylákal poškozenou G. D., , do svého bytu č. ... v P., kde jí podal kávu, do níž rozpustil přesně nezjištěnou látku s hypnotickým účinkem, po vypití této kávy se poškozená cítila omámená, nebyla schopna se hýbat, načež obviněný zneužil tohoto jejího stavu a po obnažení poškozené na ní proti její vůli vykonal soulož, přičemž poškozená dávala verbálně najevo svůj nesouhlas s pohlavním stykem, vzhledem ke svému omámení však nebyla schopna se jednání obviněného aktivně fyzicky bránit,
II.
a. dne 28. 5. 2010 kolem 0.30 hod. pod záminkou focení reklamy na krmivo pro psy a současné prohlídky bytu za účelem jeho možného pronájmu vylákal poškozenou J. T., do svého bytu č. .. v P., kde jí podal čaj, do něhož rozpustil přesně nezjištěnou látku s hypnotickým účinkem, po vypití tohoto čaje se poškozená cítila omámená, točila se jí hlava, načež obviněný zneužil tohoto jejího stavu, nabídl jí masáž, s níž poškozená souhlasila, poté ji však celou obnažil a vykonal na ní soulož, čemuž se poškozená nemohla bránit, neboť v důsledku svého omámení nebyla schopna ovládat své jednání,
b. dne 5. 6. 2010 kolem 19.00 hod. pod záminkou focení reklamy na krmivo pro psy vylákal poškozenou J. T., do svého bytu č. ... v P., kde jí podal čaj, do něhož rozpustil přesně nezjištěnou látku s hypnotickým účinkem, po vypití tohoto čaje se poškozená cítila omámená, motala se jí hlava a měla rozdvojené vidění, načež obviněný zneužil tohoto jejího stavu a přesvědčil ji, že před focením ji musí namazat krémem, aby se fotky neleskly, sundal jí kalhoty a mazal jí nohy krémem, pak jí sundal kalhotky, s čímž poškozená nesouhlasila a oblékla se, poté jí obviněný udělal další čaj, do něhož opět rozpustil přesně nezjištěnou látku s hypnotickým účinkem, po vypití tohoto čaje se poškozená cítila ještě více omámená, nadále měla rozdvojené vidění a bolela ji hlava, poté ji obviněný znovu přesvědčil, že ji musí namazat, svlékl jí kalhoty i kalhotky a začal jí mazat nohy, pak jí sahal do rozkroku, přestože proti tomu protestovala a odstrkovala jej, následně jí po těle pokládal reklamní leták a fotil ji mobilním telefonem, a nakonec na ní proti její vůli vykonal soulož, přičemž poškozená dávala verbálně najevo svůj nesouhlas s pohlavním stykem, a s tímto jednáním přestal, až když se poškozené podařilo obviněného od sebe odstrčit a odkulit se na stranu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 7 To 464/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému uložil shodný trest jako soud prvního stupně, přičemž však zrušil nejen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 3 T 173/2009, ale také z trestního příkazu Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 32 T 130/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Adama Sigmunda, kterým je napadl v celém rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle obviněného odvolací soud nesprávně posoudil skutky popsané v rozhodnutí soudu prvního stupně v tom směru, že nesprávně vyhodnotil, že se na poškozených dopustil násilí, v rozporu se skutkovými větami uzavřel, že poškozené uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem, a nesprávně posoudil jednání poškozených uvedené ve skutkových větách jako stav bezbrannosti.
Obviněný konstatoval, že násilí má podle odůvodnění napadeného rozhodnutí spočívat v tom, že odsouzený uvedl poškozené do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným obdobným způsobem. Ve skutkové větě v bodě I rozsudku je uvedeno „po vypití této kávy se poškozená cítila omámená, nebyla schopna se hýbat, načež obviněný zneužil tohoto jejího stavu a po obnažení poškozené na ní proti její vůli vykonal soulož, přičemž poškozená dávala verbálně najevo svůj nesouhlas s pohlavním stykem, vzhledem ke svému omámení však nebyla schopna se jednání obviněného aktivně fyzicky bránit“. Skutečnost, že poškozená se po vypití kávy cítila omámená, nezakládá příčinnou souvislost mezi údajným jednáním obviněného a stavem poškozené, ale časově definuje, kdy se poškozená měla cítit omámená. To, že se poškozená cítila omámená, nezakládá podle obviněného její bezbrannost ve smyslu §119 tr. zákoníku. K pojmu bezbrannost obviněný odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikované pod č. 43/1994 Sb. rozh. tr., ze kterého citoval následovně: „za bezbrannost ženy lze považovat jen takový její stav, ve kterém není schopna projevit svou vůli, a ve kterém není v důsledku toho ani schopna klást odpor jednání pachatele“. V posuzovaném případě projevily poškozené svou vůli tím, že pohlavní styk s obviněným odmítaly. Jeho jednání tak nebylo možno kvalifikovat jako pokus trestného činu znásilnění ani s ohledem na formu spočívající ve zneužití bezbrannosti.
K posledně popsanému skutku pak obviněný ještě doplnil, že závěr, že poškozenou uvedl do stavu bezbrannosti, nemá oporu ve skutkové větě, neboť poškozená v tomto případě proti jeho jednání podle skutkové věty protestovala, odstrkovala jej a dávala verbálně najevo svůj nesouhlas s pohlavním stykem, až se jí podařilo jej od sebe odstrčit. Nemohla se tak s ohledem na výklad přijímaný soudní judikaturou nacházet ve stavu bezbrannosti, neboť projevovala svou vůli a byla schopna i klást odpor. Tento odpor však obviněný s ohledem na její další jednání a spolupráci nepovažoval za vážně míněný.
Nad rámec uvedeného pak obviněný ještě konstatoval, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka T. H., čímž zkrátil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a aby věc přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedla, že zásah do skutkových zjištění, který by v dovolacím řízení mohl výjimečně přicházet v úvahu, není v tomto případě opodstatněný. Skutková zjištění soudů patřičně korelují s provedeným dokazováním. Nebyly zjištěny žádné výrazné rozpornosti, a to již vůbec ne křiklavého či extrémního rázu, ani existence opomenutého důkazu, který by učiněné závěry soudů mohl významně zvrátit, jak se domnívá dovolatel ve vztahu k výpovědi T. H. Odvolací soud se jeho návrhem na provedení důkazu výslechem tohoto svědka zabýval a dostatečně zdůvodnil, proč k provedení tohoto důkazu nepřistoupil, včetně zhodnocení nízké vypovídací hodnoty dané výpovědi ve vazbě na projednávané skutky.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze podle státní zástupkyně subsumovat námitky obviněného týkající se objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a také podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, které zpochybňují znak užití násilí ve vazbě na výhrady vůči posouzení stavu bezbrannosti u poškozených. Výklad pojmu stav bezbrannosti je podle státní zástupkyně klíčovým pro posouzení důvodnosti námitek dovolatele. Uvedení do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným obdobným způsobem je standardně považováno za jednu z forem násilného jednání (srov. zejména §119 tr. zákoníku nebo §89 odst. 6 tr. zák.), které je u trestného činu znásilnění vyžadováno. Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo
k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li tento čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Lest, kterou je poškozená osoba uváděna do stavu bezbrannosti, může spočívat v podání alkoholických nápojů, omamných prostředků či psychotropních látek, v kombinacích alkoholu s uspávacími prostředky apod. Samotný stav bezbrannosti lze vymezovat jako stav, kdy osoba není schopna účinné obrany proti jednání pachatele v důsledku silné opilosti, silného omámení narkotikem nebo jinou návykovou látkou apod. (viz podrobněji Šámal P. a kol. Trestní zákoník I., Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, str. 1161-1163). Ze smyslu a účelu právní úpravy je podle státní zástupkyně zřejmá snaha zákonodárce ochránit osoby, které nejsou v konkrétní situaci schopny rozhodovat svobodně o svém pohlavním a sexuálním životě. Ochrana přitom dopadá nejen na osoby, které nejsou takto schopny rozhodovat vůbec v důsledku bezvědomí, hlubokého spánku apod., ale také na osoby, jejichž schopnost rozhodování je významnou měrou snížena. Dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že stav bezbrannosti u poškozené musí být vždy bezpodmínečný, absolutní, kdy např. ústní projev nesouhlasu by měl automaticky stav bezbrannosti vylučovat.
Odkázat lze podle státní zástupkyně v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, konkrétně na usnesení ze dne 24. 8. 2011 sp. zn. 3 Tdo 929/2011, kde je pojmově stav bezbrannosti podrobně rozebírán. Podle něj: „stav bezbrannosti nemusí spočívat pouze v bezbrannosti absolutní, jak naznačuje v podaném dovolání obviněný, tedy v situaci, kdy je poškozený jedinec zcela prost jakékoli možnosti klást odpor (obviněný namítal, že poškozená nebyla v bezvědomí ani v mdlobách či jiném obdobném poblouzení způsobeném alkoholem nebo omamnými či jinými látkami, ani nebyla na gynekologickém křesle nijak připoutána a mohla se svobodně pohybovat), ale může spočívat jednoduše ve využití obdobné situace, kdy je obranyschopnost poškozeného jedince, a tím možnost realizovat své rozhodnutí o pohlavním životě, omezena či snížena.“.
K tomu státní zástupkyně uvádí, že omámenost obou poškozených popsaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, výrazně zasáhla do jejich schopnosti svobodně rozhodovat o svém pohlavním životě a lze ji nepochybně podřadit pod stav bezbrannosti ve shora uvedeném smyslu. Popis skutkových okolností jednoznačně dává podklad pro závěr, že to byl právě obviněný K. P., který obě poškozené do stavu bezbrannosti uvedl svým lstivým jednáním, ačkoliv sám dovolatel příčinnou souvislost mezi svým jednáním a omámením poškozených nespatřuje. V citaci skutkové věty, která podle něj pouze časově definuje, kdy se poškozená cítila omámená, opomenul zmínit podstatnou část, a to své jednání spočívající v podání nápoje, do kterého předtím rozpustil přesně nezjištěnou látku s hypnotickým účinkem. Tím se dopustil násilí, neboť poškozené uvedl do stavu bezbrannosti lstí. Obviněný K. P. tak podle státní zástupkyně svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného dvěma dílčími útoky ve smyslu §116 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud jej uznaly těmito trestnými činy vinným a uložily mu za spáchanou trestnou činnost trest. Dovolání obviněného shledává státní zástupkyně zjevně neopodstatněným, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z tohoto výkladu je patrné, že dovolacímu důvodu neodpovídá námitka obviněného ohledně neprovedení výslechu svědka T. H. Nad rámec dovolacího řízení lze podotknout, že odvolací soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval tento důkaz za nadbytečný. Ostatně vzhledem k průběhu popsaného skutkového děje je zcela zřejmé, že tento svědek, který měl poškozenou vidět po návratu do restaurace, by nemohl obviněného vyvinit, jak se obviněný domnívá.
Stejně tak nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit tvrzení obviněného, že odpor poškozené J. T. nepovažoval za vážně míněný. Nad rámec dovolacího řízení k tomu Nejvyšší soud dodává, že za situace, kdy obviněný podal poškozené látku s hypnotickým účinkem, aby na ní mohl vykonat soulož, se sotva mohl domnívat, že poškozená je s takovým jednáním ztotožněná a její odpor není míněn vážně. Právě předpokládaný odpor poškozené se totiž snažil obviněný podáním látky překonat.
Pod uplatněný dovolací důvod je možné podřadit námitky obviněného spočívající v tom, že neuvedl poškozené do stavu bezbrannosti, neboť byly schopné vyjádřit svou vůli, a poškozená J. T. se ve druhém případě dokonce byla schopna bránit a nakonec jej odstrčila. Tuto svou námitku obviněný opírá o nesprávnou citaci rozhodnutí publikovaného pod č. 43/1994 Sb. rozh. tr. Obviněný cituje větu vytrženou z kontextu odůvodnění, z níž vyvozuje, že za stav bezbrannosti lze považovat jen absolutní stav, kdy poškozený není schopen projevit svou vůli ani se aktivně bránit. To je ovšem v rozporu s aktuální judikaturou i právní větou samotného citovaného rozhodnutí, která pod bodem II zní: „Za bezbrannost ženy ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. lze považovat jen takový její stav, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. O takový stav nejde u poškozené, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo“. Již z této samotné citace je patrná zjevná neopodstatněnost námitek obviněného, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že poškozené v důsledku omámení nebyly schopny se jednání obviněného aktivně fyzicky bránit.
Pokud jde o posledně popsaný skutek, kde obviněný argumentuje, že se poškozená fyzicky bránila a nakonec se i ubránila, opomíjí, že poškozené se podařilo jej odstrčit a odkulit se na stranu až po té, kdy již na ní soulož vykonal. Z toho je patrné, že ač se poškozená snažila bránit, v důsledku omámení byla její schopnost obrany natolik snížena, že se jednání obviněného ubránit nemohla. Pokud jde o právní posouzení, soudy shledaly v jednání obviněného naplnění skutkové podstaty ve variantě „jiného násilím donutil k pohlavnímu styku“, nejde tedy o variantu zneužití bezbrannosti, a to z toho důvodu, že obviněný poškozené do stavu bezbrannosti lstí sám přivedl ve smyslu §119 tr. zákoníku (§89 odst. 6 tr. zák.) již s úmyslem na nich vykonat soulož. Za stav bezbrannosti je přitom třeba považovat nejen situaci, kdy oběť zcela nevnímá svět kolem sebe nebo není schopna chápat význam pachatelova jednání, ale i případy, kdy ač ví, co se děje, není schopna se buď vůbec, nebo účinně bránit např. proto, že je spoutaná, v důsledku fyzické vady omezující její hybnost, pro nedostatek tělesných sil a schopností (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1839). Nejedná se tedy jen o situace, kdy oběť není schopna se vůbec hýbat, resp. není schopna fyzického odporu. V daném případě je rozhodující, že poškozená nebyla schopna se bránit účinně, přičemž k dokonání trestného činu došlo. Navíc jde o situaci, kdy obviněný spáchal čin násilím ve formě uvedení do stavu bezbrannosti, přičemž tento znak lze mít za naplněný i tím, že obviněný podáním látky s hypnotickým účinkem podstatným způsobem omezil schopnost poškozené se fyzicky bránit a zbylý odpor pak překonával fyzickým násilím tak, že překonával její odstrkování.
K námitce obviněného ke skutku pod bodem I, že ze skutkové věty nevyplývá příčinná souvislost mezi jeho jednáním a stavem poškozené, lze odkázat na to, co uvedla státní zástupkyně. Obviněný z citace skutkové věty vynechává podstatnou část a dochází tak k absurdnímu výkladu, že jde pouze o „časovou definici“, kdy se poškozená cítila omámená. Podle názoru Nejvyššího soudu ze skutkové věty jasně vyplývá, že obviněný podal poškozené látku s hypnotickým účinkem a v důsledku tohoto jeho jednání byla omámená, neschopná se hýbat, a tedy ve stavu bezbrannosti.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného K. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch