ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1137.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1137/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 4, Orlická 4/2020, Krajské pobočky pro Královéhradecký kraj, Územní pracoviště Hradec Králové, Hořická 1710/19a, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinné „ABCKAZETOŠTUKA“ společnosti s ručením omezeným, se sídlem v Hradci Králové, Slezská 509, identifikační číslo osoby 49815733, zastoupené JUDr. Miroslavem Matoušem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Opletalova 690, pro částku 390.968,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 E 2069/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 8. 12. 2010, č. j. 25 Co 250/2010-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18. 5. 2010, č. j. 0 E 2069/2004-129, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., odůvodněný tvrzením o promlčení práva. Odvolací soud s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu z 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, uzavřel, že posouzení otázky promlčení práva vymáhat pojistné a penále na všeobecné zdravotní pojištění se řídilo ustanovením §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, podle něhož se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Právní úprava promlčení práva vymáhat penále byla ve smyslu ustanovení §19 citovaného zákona identická. Při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení §16 citovaného zákona bylo třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení §100 – 114, a tedy i ustanovení §112 občanského zákoníku jakožto obecného předpisu; podle tohoto posléze uvedeného ustanovení uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádné pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Legislativa pak uvedený judikatorní závěr bezezbytku převzala do novely zákona č. 592/1992 Sb. provedené zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (část 41. č. l. LXVI bod 13).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že v něm týž krajský soud vyslovil právní názor opačný oproti názoru projevenému v usnesení z 10. 5. 2005 č. j. 21 Co 367/2005-20 /posléze ovšem zrušeném usnesením Nejvyššího soudu ČR z 25. 5. 2006, č. j. 20 Cdo 47/2006-46/, jimž změnil usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí tak, že návrh na jeho nařízení právě s poukazem na promlčení práva zamítl. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že právo vymáhat pojistné a penále v důsledku stavení promlčecí lhůty po dobu trvání předchozích vykonávacích řízení sp. zn. E 675/97, E 676/97, E 3654/99 a 25 E 5/2005 promlčeno není, a vyjadřuje přesvědčení, že „věc měla být posouzena podle zákonných ustanovení a judikatury platné v době rozhodování soudů v této věci a v době podání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu promlčení“ (podle jejího názoru se totiž nabízí otázka, zda odvolacímu soudu v době jeho rozhodování byl citovaný judikát ze 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, znám).
Oprávněná navrhla – posuzováno podle obsahu jejího vyjádření – odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinná napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky (příp. otázky řešené rozdílně) totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V usnesení ze 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, Nejvyšší soud vyložil, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení §16 zákona č. 592/1992 Sb. ve znění před 1. 1. 2008 (právní moci nabyly zde vykonávané platební výměry v letech 1996 a 1997 a jejich výkon byl nařízen 11 .6. 2004, pravomocně 12.5.2006) je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení §100 až 114 občanského zákoníku jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení. To platí i ohledně běhu promlčecí lhůty; protože ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. v rozhodném znění neobsahuje v tomto směru (na rozdíl od odstavce 1 u promlčení práva předepsat dlužné pojistné) zvláštní úpravu, je třeba použít ustanovení §112 větu druhou občanského zákoníku (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005).
Poněvadž vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. (oprávněné, jež by jinak měla na jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu