ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1244.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1244/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce Celního úřadu Praha D 1, se sídlem v Říčanech u Prahy, Logistický terminál – Nupaky č. 148, proti žalovanému Hájek – GPH, akciové společnosti, se sídlem v Praze 2, Mánesova 917/28, identifikační číslo osoby 25702742, zastoupené JUDr. Jaromírem Mlejnským, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Svahem 1791/6A, o 1.127.273,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 69/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18.11.2009, č.j. 62 Co 273/2009-232, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek z 5. 12. 2008, č.j. 20 C 69/2007-180, jímž obvodní soud vyhověl poddlužnické žalobě podle §315 o. s. ř. S námitkou promlčení se s odkazem na správnost posouzení věci obvodním soudem vypořádal závěrem, že nárok žalobce (v celním exekučním řízení oprávněného) z tzv. úkojného práva ve vztahu k žalovanému poddlužníku (v celním exekučním řízení dlužníku povinné společnosti BENA a.s. – celního dlužníka) promlčeno není. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně vysvětlil, že promlčení pohledávky je nutno vázat k okamžiku vzniku úkojného práva, jímž je den doručení rozhodnutí o nařízení exekuce, „tj. v daném případě exekučního příkazu“; je proto rozhodné, zda žalobcovo právo bylo promlčeno právě k datu doručení exekučního příkazu, tj. k 1. 10. 2003. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že pohledávka tehdejší společnosti BENA, a.s., vůči žalovanému se stala splatnou v roce 2002. Protože pohledávka vznikla z obchodního vztahu mezi celním dlužníkem (povinnou) a poddlužníkem (žalovaným), je třeba délku promlčecí doby posoudit podle §397 obchodního zákoníku, z čehož je zřejmé, že k 1. 10. 2003 žalobcovo právo promlčeno nebylo. Podle odvolacího soudu počala čtyřletá promlčecí doba běžet dnem 2. 10. 2003, kdy žalobce získal procesní legitimaci k podání (poddlužnické) žaloby, byla-li tedy podána 7. 5. 2007, stalo se tak včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda exekuční příkaz na přikázání jiné peněžité pohledávky daňového dlužníka vydaný žalobcem v řízení vedeném podle celního zákona má za následek stavení běhu promlčecí lhůty podle §402 obchodního zákoníku, a to ve vztahu k pohledávce vzniklé z obchodněprávního vztahu (tedy plynoucí z práva soukromého), tj. v daném případě k pohledávce společnosti BENA a.s. vůči žalovanému, vzniklé z titulu neuhrazení kupních cen za dodané pohonné hmoty vyúčtovaných fakturami splatnými v měsících záři a říjnu 2002. Za zásadně právně významnou považuje dovolatel také otázku, zda dnem doručení shora uvedeného exekučního příkazu na přikázání jiné peněžité pohledávky daňového dlužníka tento dosavadní dlužník pozbyl svou procesní legitimaci k podání žaloby proti žalovanému (poddlužníku celního úřadu).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel spatřuje v závěru soudů obou stupňů „o nepromlčení žalované pohledávky“; nesouhlasí se závěrem, že exekuční příkaz vydaný ve správním (celním) řízení – tedy v řízení vedeném žalobcem jako správním orgánem, nikoli jako soudní instancí, tudíž v řízení podléhajícím principům veřejného práva, v němž správní orgán nezkoumá ani není oprávněn zkoumat existenci pohledávky daňového dlužníka vůči poddlužníku a rozhodovat o ní (což přísluší výlučně soudu), tedy pohledávky, jejíž existence není v okamžiku vydání exekučního příkazu zjištěna v nalézacím soudním řízení – má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Exekuční příkaz podle názoru dovolatele nemá a nemůže mít účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle o. s. ř., jelikož je vydáván podle jiných procesních pravidel a v jiném, totiž správním, nikoli soudním řízení. Občanský soudní řád se podle jeho názoru neaplikuje, a to ani přiměřeně, na vydání exekučního příkazu, ale až na samotnou realizaci výkonu rozhodnutí. Podle dovolatele vydání exekučního příkazu z hlediska běhu promlčecí doby předmětných pohledávek nehraje žádnou roli, ale právní důsledky má až podání poddlužnické žaloby; až v nalézacím řízení se posuzuje důvodnost námitky promlčení, a to ve vztahu k okamžiku podání poddlužnické žaloby; žalovaný tedy má zato, že jeho námitka promlčení je oprávněná, „jelikož dosud neběželo žádné nalézací řízení o předmětné pohledávce, v němž by žalovaný měl možnost uplatnit jakoukoli námitku proti pohledávce, včetně námitky promlčení.“
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že dnem doručení exekučního příkazu pozbyl dosavadní dlužník BENA a.s. svou procesní legitimaci k podání žaloby proti němu jako poddlužníku; tento názor soudu je nesprávný, jelikož povinný sice ztrácí právo s pohledávkou nakládat, tj. převést ji či zatížit nebo inkasovat plnění z ní, nikoli však právo pohledávku uplatnit žalobou u soudu. Podáním žaloby povinný s pohledávkou nenakládá, „pouze ji právně ošetřuje např. z hlediska případného běhu promlčení.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán tím, že otázka /odlišného posouzení/ promlčení pohledávky povinného za poddlužníkem a pohledávky oprávněného z tzv. úkojného práva v řízení o poddlužnické žalobě dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebyla) není – ač jsou některé dílčí závěry odvolacího soudu (a jiné dílčí závěry soudu prvního stupně)nesprávné – důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci není.
Dovolatel předně – namítá-li (a to i při formulaci otázky zásadního právního významu, tedy pro účely posouzení přípustnosti dovolání) nesprávnost závěru, že „exekuční příkaz ... má za následek stavení běhu promlčecí lhůty podle §402 obchodního zákoníku“ – napadá právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nespočívá.
Jestliže se totiž odvolací soud – jak dovolatel opakovaně zdůrazňuje – „ztotožnil s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s námitkou promlčení“, učinil tak pouze zcela obecně, tedy jen v konečném závěru, že žalobcovo právo skutečně promlčeno není, aniž však svůj názor odůvodnil argumenty stejnými (zejména stavením běhu promlčecí doby podle §402 obchodního zákoníku v důsledku vydání exekučního příkazu) jako soud obvodní. Tomu svědčí i doslovné znění posledního odstavce páté a prvního odstavce šesté strany (č.l. 234, 234 versa) napadeného rozsudku, v nichž (jedině) se odvolací soud zabýval problematikou promlčení, a ve kterých své rozhodnutí – aniž použil termínu „stavení promlčecí doby“ nebo odkazu na ustanovení §402 obchodního zákoníku či jeho citaci – odůvodnil prostě závěrem, že k datu vzniku úkojného práva – 2. 10. 2003 – tedy dne následujícího po dni doručení exekučního příkazu poddlužníkovi, pohledávka povinné (společnosti BENA, a. s. jako celního dlužníka) za poddlužníkem (žalovaným), splatná nejpozději v říjnu 2002, promlčena ve čtyřleté lhůtě podle §397 obchodního zákoníku nebyla. Na závěr o nepromlčení pohledávky vyvozený z pouhé skutečnosti, že promlčecí doba běžící od splatnosti pohledávky (měsíce října 2002) ke dni vzniku úkojného práva neuplynula – aniž bylo třeba řešit otázku stavení promlčecí doby – pak navazuje (ovšem již nesprávný, viz níže) závěr, že „žalobci počala čtyřletá promlčecí doba běžet od 2. 10. 2003, kdy získal procesní legitimaci k podání poddlužnické žaloby.“
Žalovaný, nesouhlasící s názorem, že doručením celního exekučního příkazu se podle §402 obchodního zákoníku staví běh promlčecí doby (zcela zjevně čtyřleté doby podle §397 obchodního zákoníku), ani odvolací soud, podle nějž 2. 10. 2003 počala běžet čtyřletá lhůta k podání poddlužnické žaloby, totiž – chybně – nerozlišují, že poddlužníku zůstávají v poddlužnickém sporu zachovány všechny námitky založené na hmotněprávním vztahu mezi ním (poddlužníkem) a povinným, tedy včetně námitky promlčení pohledávky povinného za poddlužníkem (srov. např. Macur, J., Kurs občanského práva procesního, C.H.Beck, Praha 1998 s. 128), a že kromě toho může žalovaný v poddlužnickém sporu uplatnit proti žalobci (v exekuci oprávněnému) i námitky vyplývající z jejich exekučněprávního poměru (tedy mezi žalobcem a žalovaným poddlužníkem), k nimž patří – kromě např. námitky, že žalovanou pohledávku žalobci (oprávněnému) již podle nařízení exekuce zaplatil (viz Fiala J.; Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí /exekuční spory/. AUC – Iuridica. Praha 1972. Monographia XVI, s. 88, 89) – i námitka promlčení nároku oprávněného z úkojného práva (srov. Kurka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, s 459, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s 2406).
Zatímco pohledávka z hmotněprávního vztahu mezi poddlužníkem a povinným (BENA, a. s.) se řídí ustanoveními práva soukromého , a promlčuje se tedy (v souzené věci, kdy jde o vztah obchodněprávní) podle §397 obchodního zákoníku ve čtyřleté lhůtě počínající splatností pohledávky povinného, tj. měsícem říjnem 2002 (z čehož jasně plyne, že ke dni vzniku úkojného práva, tj. 2. 10. 2003 tato pohledávka promlčena nebyla), pohledávka z exekučněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným se řídí ustanoveními práva veřejného , v daném případě zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona.
Podle ustanovení §282 odst. 1 (nadepsaného rubrikou „promlčení práva vymáhat nedoplatek cla“) tohoto zákona ve znění účinném do 30. 9. 2003 (exekuční příkaz byl vydán 26. 9. 2003), právo vybrat a vymáhat nedoplatek cla se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal splatným.
Podle první věty následujícího odstavce téhož ustanovení bylo-li před uplynutím lhůty podle odstavce 1 celními orgány nebo dlužníkem zahájeno řízení nebo učiněn úkon, které směřují k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, běží lhůta podle odstavce 1 znovu od konce kalendářního roku, v němž bylo zahájeno řízení, nebo učiněn úkon.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil ve svém usnesení z 24. 7. 2008, sp. zn. 3511/2006, úkonem směřujícím k vybrání nebo vymožení nedoplatku ve smyslu ustanovení §282 odst. 2 celního zákona je (kromě jiného) i vydání exekučního příkazu. Z uvedeného plyne, že byl-li exekuční příkaz, vydaný na základě rozhodnutí – platebního výměru č. 44/2003, č.j. 1498/03-08 z 30. 7. 2003 (exekučního titulu), vydán dne 26. 9. 2003 a doručen 1. 10. téhož roku (vykonatelnosti nabyl 6. 4. 2007), je poddlužnická žaloba podaná dne 7. 5. 2007 včasná, a žalobcův nárok z úkojného práva tak ve smyslu ustanovení §282 odst. 1, 2 celního zákona promlčen není.
K otázce nabídnuté dovolacímu přezkumu jako v pořadí druhé Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění svého rozsudku z 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 6/2003, v němž na str. 25/57 vysvětlil, že podstata daňové (a tedy i celní, viz §320 odst. 1 písm. c/ celního zákona) exekuce vydáním exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky (zde podle §73 odst. 6 písm. a/ zákona č. 337/1992 Sb.) spočívá v tom, že správní orgán zakáže poddlužníkovi, aby po doručení exekučního příkazu svému věřiteli (daňovému dlužníkovi) platil (arrestatorium), a zároveň nařídí daňovému dlužníku, že nesmí svou pohledávkou nijak nakládat, zejména ji vybrat (inhibitorium). Daňový (celní) dlužník, zdůrazňuje Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku, tak ztrácí právo na vyplacení pohledávky dnem, kdy byl poddlužníkovi doručen exekuční příkaz.
K dovolatelově námitce, že „exekuční příkaz nemá a nemůže mít účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle o. s. ř., jelikož je vydáván podle jiných procesních pravidel a v jiném, totiž správním, nikoli soudním řízení,“ Nejvyšší soud dodává, že vydáním exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky se daňová (celní) exekuce nejen ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. provádí , nýbrž také nařizuje (viz. doslovné znění exekučního příkazu z 26. 9. 2003, č. j. E/68-8738/2003/56 B 33/03, vydaného v předmětné věci, jímž celní úřad výslovně nařídil exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky).
K závěru, že pro posouzení případného promlčení exekucí postižené pohledávky celního (daňového) dlužníka, tedy povinného, za poddlužníkem, je relevantní okamžik vzniku úkojného práva, srov. odůvodnění usnesení z 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2006, v němž Nejvyšší soud na str. 361/539 zdůraznil, že z titulu úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by podle práva takovou povinnost měl vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce.
Z uvedeného plyne, že dovolání (byť dílčímu závěru odvolacího soudu o včasnosti poddlužnické žaloby, byl-li odůvodněn neuplynutím čtyřleté promlčecí doby podle §397 obchodního zákoníku, přisvědčit nelze) důvodné není, jelikož – bylo-li v konečném důsledku poddlužnické žalobě vyhověno – je napadený rozsudek ve výroku správný; Nejvyšší soud tudíž dovolání podle §243b odst. 2 věty třetí před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání bylo zamítnuto, procesně úspěšnému žalobci, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu