ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1251.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1251/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 411 97 518, adresa pro doručování: Krajská pobočka pro Karlovarský kraj, Územní pracoviště VZP ČR Sokolov, Boženy Němcové 2065, proti povinnému B. H. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Šipkou, advokátem se sídlem v Sokolově, Jednoty 1628, pro 18.006,- Kč, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 17 Nc 4600/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2008, č. j. 12Co 268/2008 - 40, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 7. 4. 2008, č. j. 17 Nc 4600/2007 - 34, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 3. 5. 2007 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 18.006,- Kč podle platebních výměrů ze dne 11. 10. 2006, č. 2140601533, a č. 4240601534. Dospěl k závěru, že námitka promlčení vymáhaných pohledávek vznesená povinným není důvodná, neboť nabyly-li exekuční tituly právní moci dne 7. 12. 2006, neuplynula dne 25. 4. 2007, kdy oprávněná podala návrh na nařízení exekuce, pětiletá promlčecí lhůta uvedená v §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Tvrzení povinného, že pohledávka nemohla vůbec vzniknout, neboť „v předmětném období“ byl evidován u úřadu práce, směřuje proti „obsahu exekučního titulu“, takže mohlo být relevantní pouze v řízení, jež vydání exekučních titulů předcházelo; dále uvedl, že otázku vykonatelnosti obou titulů řešil odvolací soud již v řízení o nařízení exekuce.
K odvolání povinného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 7. 2008, č. j. 12Co 268/2008 - 40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitkám povinného, že vymáhaná pohledávka vůči němu nemohla vzniknout, protože od 28. 3. 2000 do současnosti je v evidenci Úřadu práce v Sokolově, že platební výměry mu nebyly doručeny a nenabyly tak právní moci a že je nemajetný a nezaměstnaný, uvedl, že otázka doručování exekučních titulů již byla řešena v řízení o nařízení exekuce, a to se závěrem, že jsou pravomocné a vykonatelné (oba dnem 7. 12. 2006). Uzavřel, že netvrdil-li povinný v odvolání žádný relevantní důvod pro zastavení exekuce podle §268 o. s. ř. a §55 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ani podle §290 o. s. ř., nejsou předpoklady pro zastavení exekuce splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání (doplněné prostřednictvím zástupce, který mu byl soudem ustanoven), jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na to, že oba exekuční tituly mu byly doručovány veřejnou vyhláškou, ačkoliv Nebylo tedy nutno doručovat mu vyvěšením na úřední desce, v důsledku čehož došlo k tomu, že se o vydání exekučních titulů nedozvěděl a nemohl se proti nim bránit; oprávněná tak „mohla se zdržoval na adrese Březová, Okružní 165, na níž byl kdykoliv k zastižení. obcházet ustanovení o doručování“. Dále uvedl, že o námitkách, které podal proti vyúčtování pojistného ze dne 29. 6. 2006 za dobu od 25. 9. 2001 do 22. 6. 2006 z důvodu promlčení, dosud nebylo rozhodnuto a že podle přehledu Úřadu práce v Sokolově ze dne 11. 10. 2009 byl v evidenci uchazečů o práci veden od 28. 3. 2000 do 16. 4. 2001 a od 28. 11. 2001 doposud. Jelikož o vyúčtování ze dne 29. 6. 2006 se dozvěděl dne 13. 7. 2006 a včas podal námitky, pak se podle §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za 5 let ode dne splatnosti , přičemž byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl. Z toho dovolatel dovozuje (aniž by dluh jakkoli uznával), že právo předepsat dlužné pojistné za období od 19. 1. 2000 do 12. 7. 2001 již bylo promlčeno, a neměl by tudíž dlužit 6.211,- Kč (z výměru není ani zřejmé, jak tato částka byla zjištěna), nýbrž dluh by mohl být jen za září až listopad 2001. Stejné argumenty se pak vztahují i na výměr č. 2140601533 na dlužné penále v částce 11.795,- Kč. Protože „ námitku promlčení dovolatel podal ve vztahu k právu dlužné pojistné předepsat, nikoli proti právu pojistné vymáhat “, má za to, že exekuce měla být podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil, a ani na základě námitek v něm uplatněných nelze k tomuto závěru dospět.
Namítá-li dovolatel, že oba exekuční tituly mu byly doručovány veřejnou vyhláškou, ačkoliv se zdržoval na adrese B., O. a že tedy nebylo nutno doručovat mu vyvěšením na úřední desce, je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která dovodila, že postup orgánu, který přistoupil k doručení veřejnou vyhláškou, není soud v rámci exekuce oprávněn přezkoumávat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 5397/2008).
Námitkami povinného o promlčení práva oprávněné dlužné pojistné předepsat a o tom, že o jeho námitkách podaných proti vyúčtování pojistného ze dne 29. 6. 2006 za dobu od 25. 9. 2001 do 22. 6. 2006 z důvodu promlčení, dosud nebylo rozhodnuto, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť je povinný uplatnil až v dovolacím řízení a z hlediska §241a odst. 4 o. s. ř. se tak jedná o nepřípustné novoty, nehledě již na to, že jimi zpochybňuje věcnou správnost exekučních titulů a postup oprávněné v řízení, jež jejich vydání předcházelo; exekuční soud je však obsahem exekučních titulů vázán a je povinen z nich vycházet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu