ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1292.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1292/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) K. S. a b) D. P. , proti povinnému J. R. , zastoupenému JUDr. Davidem Termerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 24, pro 24.322,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 Nc 6833/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 15. 6. 2009, č. j. 30 Co 261/2009-26, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu (ve znění do 31. 10. 2009) odmítl odvolání povinného proti usnesení z 9. 1. 2008, č. j. 34 Nc 6833/2007-7, jímž okresní soud nařídil exekuci. Odvolací soud uzavřel, že „povinný ve svém odvolání neuplatnil žádnou skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce,“ neboť při jejím nařízení soud nezkoumá aktuální poměry povinného či správnost exekučního titulu ohledně důvodnosti vymáhané částky. Povinný byl v nalézacím řízení z důvodu svého neznámého pobytu zastoupen opatrovnicí. Rozsudek nabyl právní moci 12. 7. 2006. „Okolnost, že povinný o rozsudku nic neví, je dána tím, že z důvodu neznámého pobytu (sám povinný uvedl, že byl do roku 2007 bezdomovcem) byl rozsudek doručován ustanovené opatrovnici“ a uplynutím lhůty k plnění podle §161 odst. 1 o. s. ř. se stal vykonatelným.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinný ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř., jež spatřuje v „neúplně a nesprávně“ zjištěném stavu věci, jelikož po celou dobu nalézacího řízení byl „kontaktní na adrese bydliště bývalé ženy,“ takže mu v tomto řízení nebylo třeba ustanovovat opatrovníka, který neznal veškeré okolnosti významné pro posouzení předmětného sporu. Povinný se domnívá, že při minimální snaze soudu o zjištění jeho kontaktní adresy by bylo možné mu příslušné rozhodnutí doručit. Z výše uvedených důvodů se exekuční titul nemohl stát vykonatelným, povinný proto navrhuje zrušení rozsudků (správně usnesení) obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (nebo usnesení o odmítnutí odvolání podle §44 odst. 10 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb. ve znění do 31. 10. 2009, jelikož z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí), jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitkou, že v soudním řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., ač se šetření o pobytu účastníka povinnému jeví jako neúplné, se totiž soud v exekučním řízení zabývat nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/ 2004).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, či v usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise č. 6, ročník 2002 pod poř. č. 105) také vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení předcházející vydání k exekuci navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již tzv. zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle §241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení exekučního. Jestliže tedy dovolatel namítá, že v řízení vedeném u nalézacího soudu mu byl ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky předepsané ustanovením §29 odst. 3 o. s. ř., (šetření pobytu zůstalo kusé), a že proto s ním soud nejednal (ani mu nedoručil rozsudek), namítá, že mu nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Uvedená námitka je však relevantní pouze v řízení o řádném opravném prostředku proti rozsudku, který však povinný nepodal.
Odtud plyne závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v (nalézacím) soudním řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se exekuční soud zabývat nemůže. Při posuzování vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatel nevznesl.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.) podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekučního řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2012
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu