ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1658.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1658/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce Mgr. M. P., správce konkursní podstaty úpadce AK – 2001 s. r. o., se sídlem v Brně, nám. 28. října 12, identifikační číslo osoby 25546511, zastoupeného JUDr. Petrem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, 28. října 12, proti žalované Tesco Stores ČR, a. s. se sídlem v Praze 10, Vršovická 1527/68b, identifikační číslo osoby 45308314, o zaplacení částky 1.339.549,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 59/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 13. 11. 2009, č.j. 8 Cno 111/2009-77, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze z 13. 11. 2009, č. j. 8 Cno 111/2009-77, a rozsudek Městského soudu v Praze z 10. 12. 2008, č. j. 4 Cm 59/2008-51, se ruší a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím vrchní soud potvrdil rozsudek z 10. 12. 2008, č. j. 4 Cm 59/2008-51, jímž městský soud zamítl žalobu na zaplacení částek 1.331.364,50 Kč s příslušenstvím a 8.184,70 Kč s příslušenstvím. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ustanovení §314b odst. 1 o. s. ř., z nějž vychází žaloba, upravuje pouze střet exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky s jejím postoupením k zajištění pohledávky (jiného) věřitele povinného (§554 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“), nikoli však již střet takové exekuce se zastavením pohledávky povinného podle §152 a následujících obč. zák. Protože v předmětné věci nebyla pohledávka povinného postoupena k zajištění pohledávky věřitele povinného podle §554 obč. zák., nýbrž zastavena podle §152 a následujících téhož předpisu, rozhodl podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně, jestliže dovodil, že platná právní úprava (§314b odst. 1 o. s. ř.) umožňuje „upřednostnění“ pouze (k zajištění) postoupené pohledávky, nikoli však již pohledávky zastavené , a uzavřel-li, že žalovaná (v daňové exekuci dlužník povinného a poddlužník oprávněného správce daně) plnila právem příslušnému finančnímu úřadu jako správci daně, nikoli žalobci jako zástavnímu věřiteli podle §167 obč. zák. S odvolací námitkou žalobce, že vzhledem k obdobné úpravě obsažené v ustanovení §309a o. s. ř. je třeba podle §314b o. s. ř. postupovat nejen při střetu exekuce přikázáním jiné peněžní pohledávky s jejím postoupením podle §554 obč. zák., ale také při střetu takové exekuce se zastavením pohledávky povinného podle §152 a následujících obč. zák., se vrchní soud vypořádal (kromě uvedeného) závěrem, že „ostatně analogie v právu procesním není přípustná.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešená), žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že ustanovení §314b o. s. ř. lze použít pouze při střetu exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky s jejím postoupením k zajištění pohledávky (jiného) věřitele povinného podle §554 obč. zák., nikoli však již při střetu takové exekuce se zastavením pohledávky povinného podle §152 a následujících obč. zák. Podle jeho názoru má zástavní právo zřízené k pohledávce povinného – má-li dřívější pořadí – přednost před vymáháním pohledávky v rámci exekuce, k níž se pak již nepřihlíží. Přesto, že ustanovení §314b odst. 1 o. s. ř. případ zastavené pohledávky výslovně nezmiňuje, má žalobce (s odkazem na jím uvedenou literaturu) zato, že zastavená pohledávka má být postavena naroveň pohledávce postoupené k zajištění, tedy shodně s úpravou provedenou ustanovením §309a odst. 1 o. s. ř. pro exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu.
Pokud jde o potvrzení výroku II. rozsudku městského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta (také) co do částky 8.184,70 Kč s příslušenstvím, zde soud podle dovolatele řízení zatížil vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neprovedl-li navržený důkaz písemným vyjádřením společnosti VINIUM EUROPA s.r.o. – v likvidaci (povinného).
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, a to zejména s odůvodněním, že nemohla postupovat ani podle §314b odst. 1 o. s. ř., jelikož toto ustanovení „zmiňuje pouze případ pohledávky postoupené k zajištění, výslovně však již neuvádí případ pohledávky zastavené,“ ani analogicky podle §309a odst. 1 o. s. ř., jelikož toto ustanovení se nevztahuje k institutu přikázání tzv. jiné pohledávky, nýbrž pouze k přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Má-li dovolatel zato, že jde o nedostatek v platné právní úpravě, ten je odstranitelný pouze změnou právního předpisu.
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. (napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou), je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že platná právní úprava (§314b odst. 1 o. s. ř.) umožňuje „upřednostnění“ pouze (k zajištění pohledávky jiného věřitele povinného) postoupené pohledávky, nikoli však již pohledávky zastavené , a z toho rezultující závěr, že žalovaná (v daňové exekuci dlužník povinného a poddlužník oprávněného správce daně) plnila právem příslušnému finančnímu úřadu jako správci daně, nikoli žalobci jako zástavnímu věřiteli podle §167 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak je tomu v předmětném případě.
V souzené věci jde o střet (souběh) daňové exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky na jedné straně a jiného práva k téže pohledávce, a to práva zástavního věřitele, na straně druhé. Účastníky exekučního řízení jsou finanční úřad (správce daně) jako oprávněný, společnost VINIUM EUROPA, s.r.o. – v likvidaci, jako povinný (daňový dlužník) a žalovaná jako dlužník povinného a poddlužník oprávněného. Účastníky vztahu vzniklého ze zástavní smlouvy jsou žalobce jako zástavní věřitel a společnost VINIUM EUROPA, s.r.o. – v likvidaci, jako zástavce. Podstatou věci je, zda žalovaná, jíž bylo dne 19. 1. 2004 doručeno oznámení o uzavření zástavní smlouvy z 15. 1. 2004, a dne 22. 1. téhož roku pak dva exekuční příkazy Finančního úřadu Ostrava II, zakazující jí vyplatit pohledávku povinnému, mohla a měla pohledávku uhradit finančnímu úřadu jako oprávněnému v daňové exekuci, či naopak žalobci jako zástavnímu věřiteli.
Soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaná měla (jako poddlužník) plnit oprávněnému finančnímu úřadu, a to s odůvodněním, že jde o exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky, upravenou ustanoveními §312 – 316 o. s. ř. ; z těchto ustanovení se souběhem zabývá ustanovení §314b o. s. ř., jež však pamatuje pouze na souběh exekuce s postoupením pohledávky povinného k zajištění pohledávky věřitele povinného podle §554 obč. zák. (viz poznámka 83). Z absence výslovného odkazu na jiné zajišťovací instituty (takový odkaz naopak obsahuje ustanovení §309a odst. 1 o. s. ř. – a to na zástavní právo podle §152-174 obč. zák. /poznámka 82/, a na zajišťovací převod práva podle §553 obč. zák. /poznámka 84/ – které ovšem upravuje exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle §303 – 311 o. s. ř., tedy odlišný typ exekuce, o nějž v souzené věci nejde), pak odvolací soud dovozuje, že zastavenou pohledávku – narozdíl od pohledávky postoupené k zajištění pohledávky jiného věřitele povinného – při jejím střetu s exekucí přikázáním jiné pohledávky (než pohledávky z účtu u peněžního ústavu) „upřednostnit“ nelze.
Takovýto restriktivní výklad ustanovení §314b o. s. ř. však není namístě. Odvolací soud jím totiž zcela mechanicky dovozuje, že zákonodárce absencí odkazu na zástavní právo mínil u exekuce přikázáním jiné pohledávky podle §312 – 316 o. s. ř. přiznat zástavnímu věřiteli horší postavení oproti jeho postavení v jiném typu exekuce, a to přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle §303 – 311 o. s. ř. Tak tomu ovšem – kromě toho, že k takovému rozlišování není žádného věcného důvodu – zcela zjevně není, jelikož pak by (zákonodárce) v důvodové zprávě nevysvětloval, že „ v novém §314b se řeší střet výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky se zastavením této pohledávky, s jejím postoupením k zajištění pohledávky jiného věřitele povinného nebo s jejím převedením k zajištění závazku povinného ve prospěch jiného věřitele, a to podle pořadí všech těchto práv “, a že „ jde o úpravu obdobnou jako je v §309a .“
Týž závěr zastává literatura (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376 Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s 2403-2404, Tripes, A: Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C H. Beck, 2001, s 282, Winterová A. a kol.: Civilní právo procesní, 4. vydání. Praha, 2006, s. 561)
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení, v němž bude nutno zabývat se také druhou dovolací námitkou, že totiž řízení bylo v části týkající se částky 8.184,70 Kč stiženo vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v neprovedení navrženého důkazu a tedy v neúplném zjištění skutkového stavu.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu