ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2151.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2151/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné DHfin s.r.o., se sídlem v Pardubicích, B. Němcové 2625, identifikační číslo osoby 25293044, zastoupené JUDr Danou Večerníkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, proti povinnému V. D., zastoupenému opatrovnicí L. D., právně JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, pro 18.366,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 2377/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 13.10.2009, č.j. 20 Co 885/2008-111, takto:
I. Dovolání proti výrokům II., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Brně z 13.10.2009, č.j. 20 Co 885/2008-111, se odmítá , jinak se dovolání zamítá.
II. Povinnému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Usnesením z 3. 7. 2008, č.j. 96 Nc 2377/2005-92, městský soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tvrzením, že exekuční titul mu nebyl řádně doručen, jelikož se v místě doručování v předmětné době nezdržoval.
K odvolání povinného krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavil (výrok I.) a oprávněnou zavázal k zaplacení nákladů exekuce (výrok II.), náhrady nákladů povinnému za řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a řízení odvolacího (výrok IV.). Krajský soud uzavřel, že poté, co provedl listinné důkazy lékařskými zprávami, dospěl k závěru, že zdravotní stav povinného byl v době doručování titulu natolik zhoršen, že ten nebyl schopen sám se o sebe postarat, a že tedy nutně vyžadoval péči dalších osob. Odvolací soud nepovažuje rozpory ve svědeckých výpovědích matky povinného D. D., jeho sestry a zároveň opatrovnice L. D. a výpovědi svědkyně D. H. za tak zásadní, že by svědkyně nebylo možno považovat za věrohodné. O povinného se zjevně starala buď jeho sestra v P. nebo jeho matka v D. D. Obě svědkyně se „prakticky“ shodují v tom, ve kterých obdobích povinný pobýval u každé z nich, že tedy bydlel do května 1996 u sestry a poté do konce roku 1996 u matky. Krajský soud považuje vzhledem k více než desetiletému odstupu mezi okolnostmi rozhodnými pro doručení a podáním svědeckých výpovědí, i vzhledem k věku svědkyň menší nepřesnosti za „zcela minimální a nijak významné.“ Pro posouzení řádnosti doručení exekučního titulu je rozhodné datum 30. 8. 1996 a následující dny. Tohoto dne byla zásilka povinnému doručována v P. na L. ul. a v B. na N. S. V žádném z těchto případů se však povinný, jak plyne z výpovědí svědkyň, v tomto období ani na jedné adrese nezdržoval, jelikož pobýval u své matky v D. D. Tento fakt lze dovodit i z toho, že veškeré lékařské zprávy o ošetřování povinného v P. končí měsícem březnem 1996, což nasvědčuje pravdivosti výpovědi svědkyně, že poté, co pobýval v D. D., již v osobní péči svého lékaře v P. nebyl, ale že mu léky dovážela sestra. Hodnotí-li tedy soud všechny provedené důkazy jak jednotlivě, tak zejména ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. v jejich vzájemných souvislostech, dochází k závěru, že povinný se v době doručování výzvy k vyzvednutí zásilky a poté jejího uložení v P. ani v B. nezdržoval, a že proto exekuční titul za řádně, účinně doručený považovat nelze.
Dalším důvodem zpochybňujícím správnost doručení vykonávaného rozsudku je zdravotní stav povinného. Jestliže ten totiž (byť tehdy ještě nezbavený způsobilosti k právním úkonům) podle lékařských zpráv nebyl náležitě orientován a jestliže trpěl ztrátou krátkodobé či dlouhodobé paměti v různých stádiích, lze mít vážné pochybnosti o tom, zda mohl v roce 1996 regulérně převzít exekuční titul. Odvolací soud uzavírá, že přinejmenším byla schopnost povinného k převzetí písemnosti značně omezena, a že tedy nebyl-li v řízení zastoupen opatrovníkem, nemohlo být doručení účinné. Kromě toho odvolací soud zdůrazňuje, že péčí o povinného plnily jeho matka a sestra svou občanskou a rodinnou povinnost, že však v žádném případě za něj nemohly přebírat zásilky, tedy dostavovat se na poštu a vyzvedávat písemnosti včetně exekučního titulu, a že stejně tak nebyly povinny povinného přivést na poštovní úřad a zde jej nějakým způsobem přimět k převzetí rozsudku.
V dovolání, aniž jakkoli specifikuje dovolací důvod, oprávněná vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že se povinný na adrese doručení nezdržoval; podle jejího názoru bylo zprávou bytového družstva spolehlivě prokázáno, že povinný se na adrese P., L., od ledna 1995 fakticky zdržoval; naopak povinný neprokázal svůj pobyt na jiné adrese, jelikož výpovědi svědkyň byly v tomto směru rozporné. Oprávněná nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že doručení exekučního titulu nemohlo být účinné pro nepříznivý zdravotní stav povinného. Jestliže ten totiž nebyl v době doručování rozsudku zbaven způsobilosti k právním úkonům ani v ní omezen a jestliže nebyl alespoň vypracován znalecký posudek, který by konstatoval duševní poruchu povinného existující již v záři 1996, nelze podle názoru oprávněné z lékařských zpráv, jež měl soud k dispozici, bez dalšího učinit závěr o neschopnosti povinného účinně převzít exekuční titul. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru o správnosti napadeného usnesení v jeho I. výroku, oprávněná výslovně namítá nesprávnost výroku o nákladech exekuce a o náhradě nákladů řízení, včetně řízení odvolacího.
Povinný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání s odůvodněním, že „odvolací soud správně zjistil skutkový stav a z toho důvodu věc správně posoudil.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Předně nutno zdůraznit, že oprávněná – posuzováno dle argumentace uplatněné v dovolání – žádný z taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) vymezených dovolacích důvodů neuplatnila. V dovolání totiž brojí výlučně proti hodnocení důkazů (srov. předposlední odstavec druhé strany dovolání na č. l. 118, v němž podle jejího názoru „bylo zprávou bytového družstva spolehlivě prokázáno , že povinný se na adrese P., L. od ledna 1995 fakticky zdržoval; naopak povinný neprokázal svůj pobyt na jiné adrese, jelikož výpovědi svědkyň byly v tomto směru rozporné“ ); hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s., vysvětl. 5).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání – aniž se věcí mohl zabývat z pohledu stávající judikatury (srov. odůvodnění usnesení publikovaných ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod čísly 95/2007 a 107/2009) – jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Jako nepřípustné muselo být dovolání odmítnuto v části výslovně směřující proti výrokům o nákladech exekuce a o náhradě nákladů řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních §238, 238a ani §239 o. s. ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení rozhodnutím o věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/1998, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Výrok o náhradě nákladů řízení plyne ve smyslu ustanovení §150, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ze skutečnosti, že vyjádření povinného (v rozsahu jedné, resp. dvou vět) nemělo pro posouzení věci dovolacím soudem žádný význam, jelikož dovolání bylo zamítnuto z důvodu zcela jiného.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu