ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2254.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2254/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně I. B., zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Záběhlicích, Severovýchodní II/12, proti žalované Československé obchodní bance a.s., se sídlem v Praze 5, Radlicích, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 143/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích z 15.2.2010, č. j. 18 Co 269/2009-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 27.3.2009, č. j. 10 C 143/2008-112, jímž okresní soud zamítl žalobu o vyloučení členského podílu žalobkyně v Bytovém družstvu H., vztahujícího se k bytu v domě v D. ulici v H., z exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Stanislavem Molákem pod sp. zn. 050 Ex 80/08 na základě pověření okresního soudu z 21.7.1998, č. j. 5 Nc 4752/2007-15. Svůj rozsudek odvolací soud odůvodnil závěrem, že úprava provedená ustanovením §705 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) je kogentní, a že proto nelze platně sjednat, že společný členský podíl se za trvání manželství ruší a že členem družstva bude pouze jeden z manželů. Dohodu podle §705 odst. 2 obč. zák., tedy i dohodu o tom, kdo bude dalším výlučným členem bytového družstva, mohou platně uzavřít pouze rozvedení manželé, z čehož pak plyne, že hodnotu členského podílu lze vypořádat až po zániku práva společného nájmu bytu a společného členství manželů v družstvu. Právní závěr okresního soudu, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) je v části obsahující ujednání, že celý členský podíl náleží do výlučného vlastnictví žalobkyně, neplatná, je tedy podle odvolacího soudu správný.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že soudy obou stupňů „zcela přehlédly důsledky plynoucí z ustanovení §143a obč. zák., jež v souladu se zásadnou smluvní autonomie zavedlo možnost i za trvání manželství modifikovat rozsah společného jmění manželů“), žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že dohodu podle §705 obč. zák. mohou uzavřít pouze rozvedení manželé. Soudy obou stupňů podle jejího názoru nerespektovaly důsledky ustanovení §143a obč. zák., jež směřuje k posílení či spíše promítnutí zásad smluvní autonomie i pro oblast vztahů mezi účastníky SJM. Dovolatelka opakovaně poukazuje na datum uzavření smlouvy o vypořádání SJM – 14.8.1998, tedy před vznikem splatnosti vymáhané pohledávky. S touto skutkovou okolností se soudy nijak nevypořádaly a přitom je patrno, že právě v důsledku uzavření této dohody „bylo i uživateli známo, že ji účastníci v souladu s ustanovením §143a odst. 4 obč. zák. uzavřeli.“ Podle dovolatelky byla tato dohoda uzavřena platně, a nemůže tudíž být stižena sankcí relativní ani absolutní neplatnosti, mj. právě proto, že byla akceptována třetí osobou. Výklad odvolacího soudu je podle dovolatelky pustě formální, pomíjející právě důsledky plynoucí ze zásady smluvní autonomie.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí jako nedůvodné.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda dohoda, podle níž se jediným vlastníkem členského podílu a výlučnou členkou SBD měla stát žalobkyně, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dohodu obsahující ujednání, že „jediným vlastníkem členského podílu a výlučnou členkou SBD se stává žalobkyně“ mohli platně – s ohledem na kogentní povahu ustanovení §705 odst. 2 obč. zák. – uzavřít pouze rozvedení manželé.
Tomuto závěru nelze upřít důvodnost, jelikož je v souladu jak s judikaturou, a to starší (srov. např. rozhodnutí publikovaná pod R 14/78, str. 138/334 a 143,144/349,350 či pod R 34/83, str. 229,230/501,502) i současnou (např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1938/99, 26 Cdo 3031/2007, 22 Cdo 5384/2007, 22 Cdo 2244/99, 20 Cdo 1849/2006), včetně ústavní (viz nález sp. zn. II. ÚS 216/99, uveřejněný ve sv. č. 16 pod poř. č. 177), tak s literaturou (srov. např. Občanský zákoník II, komentář. 1. vydání. Praha, C.H. Beck, 2008, 1898. s., 3. odstavec, či Vlastnictví a nájem bytů. Linde Praha, 2000, 230. s). V citované i mnohé další literatuře i soudní praxi je opakovaně zdůrazňován závěr, že dohodu podle ustanovení §705 obč. zák., a tedy i dohodu o tom, kdo bude dalším výlučným členem bytového družstva, mohou uzavřít pouze rozvedení manželé.
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, podle obsahu spisu nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu