ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2308.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2308/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Příbram , se sídlem na Tyršově ul. č. 108, identifikační číslo osoby 243132, proti povinné RUBÍN PŘÍBRAM, spol. s r. o. , se sídlem v Příbrami VII, Osvobození 315, identifikační číslo osoby 61680362, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října 174, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 E 59/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 27. 10. 2010, č. j. 19 Co 419/2010-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18. 5. 2010, č. j. 21 E 59/2008-99, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí. S odvolací námitkou povinné, že účastníci dne 16. 6. 2009 sjednali dodatek k původní nájemní smlouvě z 26. 3. 1996 (takže podle ní „došlo k obnovení původního existujícího nájemního vztahu“, což je podle jejího názoru důvodem k zastavení výkonu) se odvolací soud vypořádal závěrem, že nájemní vztah založený smlouvou z 26. 3. 1996 skončil v důsledku výpovědi pro neplacení nájemného a úhrady za služby dnem 30. 9. 2006, takže povinná pronajaté nebytové prostory užívala bez právního důvodu (čímž byl ostatně odůvodněn exekuční titul, kterým byla povinná k vyklízení zavázána). Zaniklý nájemní vztah nemohl být obnoven ujednáním z 10. 6. 2009, byť bylo označeno jako dodatek ke smlouvě z 26. 3. 1996, jelikož „ke dni podpisu uvedených dodatků účastníky původní závazek neexistoval a tudíž podpis dodatků nemohl již neexistující závazek změnit ani se jakkoli odrazit do práv a povinností účastníků. Po obsahové stránce nelze uvedené dodatky smlouvy, týkající se výlučně změny výše nájemného, považovat za samostatnou nájemní smlouvu“.
V dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí má „jednoznačně zásadní právní význam“, povinná, aniž však vysvětluje, v čem by měl takovýto význam spočívat, ohlašuje dovolací důvody (opět bez specifikace, v čem jejich naplnění spatřuje) podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. V úvodu dovolání zdůrazňuje, že „pro úplné objasnění celé záležitosti je nutno vrátit se k nalézacímu řízení“. Namítá, že dodatek k nájemní smlouvě vypracoval oprávněný, případné neplatnosti tohoto úkonu se tudíž nemůže dovolat ten, kdo takový úkon koncipoval a jako první podepsal. Od měsíce ledna 2008 povinná platí nájemné a úhradu za služby řádně a včas. Opět, stejně jako v odvolání, povinná připomíná, že s jiným subjektem uzavřela nájemní smlouvu ohledně dalších nebytových prostor, nacházejících se v sousedních domech č. p. 314 a 316, takže vyklízením předmětných prostor „by byla likvidována celá její podnikatelská základna, což je v rozporu s příslušnými ustanoveními o. s. ř.“. V závěru dovolání pak nesouhlasí s – jak sama výslovně uvádí – skutkovým závěrem odvolacího soudu, že dodatky nájemní smlouvy nelze považovat za samostatnou smlouvu, a vyjadřuje přesvědčení, že se o takovou zcela samostatnou smlouvu jedná, jelikož „lze jednoznačně dovodit, co je předmětem nájmu, mezi kým je smlouva uzavírána a jaká je výše nájmu“.
Oprávněný – posuzováno podle obsahu jeho vyjádření – navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinná předně – ač přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – žádnou otázku, pro jejíž řešení by mělo napadené rozhodnutí mít zásadní právní význam, dovolacímu soudu nepředkládá.
Namítá-li, že se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil, pak brojí proti závěru, na němž napadené rozhodnutí nespočívá. Totéž platí o jejím (pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce zcela irelevantním) tvrzení, že po vydání exekučního titulu platí nájemné a úhradu za služby řádně a včas, i dalším tvrzení o nebezpečí „zlikvidování celé její podnikatelské základny.“
Námitkou nesprávnosti zjištění týkajících se obsahu smlouvy, tedy, jak sama výslovně uvádí, zjištění skutkových, dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však (viz výše) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže (v této souvislosti Nejvyšší soud při nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od neúplného či nesprávného skutkového zjištění připomíná obecnou zásadu, že dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, zatímco zjišťuje-li obsah smlouvy, jedná se /a o takový případ jde v souzené věci/ o skutkové zjištění /srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000/).
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu tudíž není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu