ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2512.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2512/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně D. Š. , zastoupené Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalované GE Money Multiservis, a.s. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 492 41 150, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 36, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 437/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2010, č. j. 17 Co 103/2010 - 40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marie Cilínkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Římská 36.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 4. 12. 2009, č. j. 8 C 437/2009 - 27, jímž Okresní soud v Prostějově zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení označených nemovitostí (dále jen „předmětné nemovitosti“) z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 2. 2009, č. j. 35 Nc 3478/2009 - 7, proti povinnému O. Š. kterým rozhodl o nákladech řízení; současně nepřiznal České republice právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 2. 2009, č. j. 35 Nc 3478/2009 - 7, byla na základě vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 3. 10. 2006, č. j. 32 Ro 30/2006 - 17, k vymožení pohledávky oprávněné GE Money Multiservis, a.s., proti povinnému O. Š. (manželovi žalobkyně - dále jen „povinný“ ) ve výši 15.631,- Kč s příslušenstvím nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Antonín Dohnal, Exekutorský úřad Jeseník, který exekučním příkazem ze dne 27. 3. 2009, č. j. 014 Ex 1356/2009 - 5, přikázal provést exekuci prodejem předmětných nemovitostí, že vymáhaná pohledávka vznikla povinnému nejpozději v roce 2006, tedy za trvání manželství, že smlouvou ze dne 1. 4. 2008 uzavřenou formou notářského zápisu zúžili žalobkyně a povinný ve smyslu §143a odst. 1 obč. zák. zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů (dále jen „SJM“) mj. tak, že předmětem jejich výlučného vlastnictví budou veškeré příjmy každého z účastníků smlouvy, na něž mu vznikne nárok počínaje dnem následujícím po uzavření smlouvy, a nemovité věci nabyté jen některým z nich počínaje dnem následujícím po uzavření této smlouvy, a to tak, že by jinak byly podle §143 obč. zák. předmětem jejich SJM, a dále, že žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 16. 5. 2005 uzavřené s M. M. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně sice nabyla předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, avšak tento závěr sám o sobě nepostačuje k tomu, aby se žalobkyně s úspěchem domohla jejich vyloučení z nařízené exekuce. Za majetek patřící do SJM žalobkyně a povinného se totiž ve smyslu §262a odst. 1 o. s. ř. považuje i majetek, který netvoří součást jejich SJM jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM. Aplikace §267 odst. 2 o. s. ř. je podle krajského soudu vyloučena, neboť v dané věci nebylo zjištěno (ani tvrzeno), že vymáhaná pohledávka vznikla při používání majetku vyňatého ze SJM smlouvou o zúžení SJM, popř. při používání majetku, který náležel výhradně povinnému. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 20 Cdo 1389/2003 a sp. zn. 20 Cdo 3497/2008) a dovodil, že pro posouzení otázky, zda lze předmětné nemovitosti nabyté výlučně žalobkyní považovat za majetek patřící do SJM, není rozhodné, že „nemovitosti byly již jednou ze SJM vyňaty na základě rozhodnutí vydaného v jiném exekučním řízení“, jak žalobkyně v odvolání namítala; rozhodující je, že vymáhaná pohledávka vznikla povinnému za trvání manželství před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM a že předmětné nemovitosti, které žalobkyně nabyla do svého výlučného vlastnictví po uzavření této smlouvy, se nestaly znovu součástí SJM jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM. Protože tedy nebylo prokázáno, že žalobkyně má k předmětným nemovitostem právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda „ve smyslu §262a odst. 1, 2 o. s. ř. se za majetek patřící do SJM pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje majetek (předmětné nemovitosti), který v době vzniku pohledávky patřil do SJM, ze SJM povinného a jeho manžela byl poté vyňat na základě jiné právní skutečnosti než uzavřením dohody o zúžení SJM (v tomto případě usnesením o udělení příklepu JUDr. Antonína Dohnala, Exekutorský úřad Jeseník ze dne 18. 7. 2007, č. j. 014 Ex 662/2003 - 19, které nabylo právní moci dne 16. 8. 2007), a následně tento majetek nabyl manžel povinného (žalobkyně) do výlučného vlastnictví v souladu se smlouvou o zúžení SJM, jejímž předmětem však tento majetek (předmětné nemovitosti) nebyl, neboť v době uzavření smlouvy o zúžení SJM náležel do vlastnictví třetí osoby odlišné od povinného a jejího manžela“. Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že §262a o. s. ř. na danou věc nedopadá, neboť k vynětí předmětných nemovitostí ze SJM nedošlo dohodou o zúžení SJM, nýbrž v rámci jiné exekuce (nemovitosti byly prodány v dražbě); proto také toto ustanovení v odstavci 2 uvádí, že při výkonu rozhodnutí se nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah SJM o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku pohledávky. Dále poukazuje na to, že smlouvou o zúžení SJM nebyl jeho zákonný rozsah zúžen o předmětné nemovitosti, neboť v době jejího uzavření tento majetek netvořil součást SJM (nemovitosti byly ve vlastnictví třetí osoby, od níž je dovolatelka následně koupila). Navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a poté, aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno, zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka sice přednesla argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k takovému závěru dospět nelze.
Podle §262a odst. 1 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí na majetek patřící do SJM nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Totéž lze s ohledem na znění §42 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) vztáhnout i na exekuci.
Podle §143a odst. 4 obč. zák. se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích (tj. i na smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění) odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.
Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že právní vztahy vytvořené v době vzniku pohledávky nemohou být smlouvou o zúžení SJM ovlivněny - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl zaujat a odůvodněn závěr, že „žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů“ (dále srov. např. rozsudek téhož soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3497/2008, či usnesení ze dne 15. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2909/2009).
Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že v projednávané věci není rozhodné, že nemovitosti, o jejichž vyloučení z exekuce jde, „byly ze SJM vyňaty na základě rozhodnutí vydaného v jiném exekučním řízení“ a že podle uzavřené smlouvy o zúžení SJM jsou předmětem individuálního vlastnictví žalobkyně. Pro úspěšnost žaloby založené na §267 odst. 1 nebo 2 o. s. ř. totiž shora uvedený závěr (že ve vztahu mezi manžely jsou označené věci výlučným vlastnictvím jednoho z nich) není dostačující. Za majetek patřící do společného jmění žalobkyně povinného se totiž ve smyslu §262a odst. 1 o. s. ř. (nebo §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) považuje i ten, který netvoří součást jejich společného jmění jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM. Ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. se proto v projednávaném případě neuplatní. Stejně tak nelze aplikovat §267 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobkyně netvrdila, natož prokázala, že byly splněny předpoklady uvedené v tomto ustanovení pod písmeny a) nebo b), jež právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuci) zakládají na vyjmenovaných okolnostech, jež se odvíjejí od specifičnosti způsobu vzniku pohledávky.
Protože není důvod pro závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.250,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012, vyčíslená podle §8, snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 2.550,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu