ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2546.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2546/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného V. P. , proti povinnému A. B., pro 237.380,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 1089/2005, o dovolání manželky povinného G. B. , zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 31. 10. 2008, č. j. 10 Co 803/2008-50, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného potvrdil usnesení z 24. 10. 2005, č. j. 29 Nc 1089/2005-3, jímž okresní soud nařídil exekuci. Odvolací soud uzavřel, že „námitky povinného zpochybňující procesní postup soudu v nalézacím řízení nejsou způsobilé zpochybnit závěr o existenci formální vykonatelnosti exekučního titulu.“ Námitky směřující proti ustanovení opatrovnice „bylo možno uplatnit v rámci řádných opravných prostředků proti samotnému exekučnímu titulu, nikoliv v řízení exekučním.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.“, ohlašuje dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jejž spatřuje v nesprávném názoru odvolacího soudu o tom, „že vytýkaný nedostatek – vadné doručení prvostupňového rozsudku, respektive i ustanovení opatrovníka žalovanému (dnes povinnému) – není exekučním soudem přezkoumatelný.“ Závěr odvolacího soudu, že uvedené okolnosti exekučnímu soudu přezkoumávat nepřísluší „je však v rozporu s ustanovením §275 odst. 2 o. s. ř. a s názory Nejvyššího soudu vyjádřenými zejména v rozhodnutích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 825/20003, ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1957/2003 a ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2012/2003.“ Vzhledem k výše uvedenému dovolatelka navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitkou, že v soudním řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., ač se šetření o pobytu účastníka jeví dovolatelce jako neúplné, se totiž soud v exekučním řízení zabývat nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, či v usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise č. 6, ročník 2002 pod poř. č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k exekuci navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již tzv. zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle §241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení exekučního. Jestliže tedy dovolatelka namítá, že v řízení vedeném u nalézacího soudu byl povinnému ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky předepsané ustanovením §29 odst. 3 o.s.ř., (šetření pobytu zůstalo kusé), a že proto s ním soud nejednal (ani mu nedoručil rozsudek), namítá, že mu nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Uvedená námitka je však relevantní pouze v řízení o řádném opravném prostředku proti rozsudku, který však povinný nepodal
Odtud plyne závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v (nalézacím) soudním řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se exekuční soud zabývat nemůže.
Dovolatelkou zmíněná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 825/20003, 20 Cdo 1957/2003 a 20 Cdo 2012/2003 na uvedenou problematiku (doručování rozhodnutí v souvislosti se správností, resp. zákonností ustanovení opatrovníka) nedopadají, neboť pojednávají o případech, kdy bylo posuzováno, zda k doručení povinnému vůbec došlo. Odkaz na ně by byl případný, jestliže by dovolatelka namítala, že stejnopis písemného vyhotovení exekučního titulu nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku, jež by skutečně při posuzování vykonatelnosti podkladového rozhodnutí mohla být významná, však dovolatelka nevznesla.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.) podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekučního řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu