ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.265.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 265/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Jindřišská 941/24, identifikační číslo osoby 61860069, proti povinnému P. A. , pro 40.541,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. Nc 4512/2003, o dovolání soudního exekutora Mgr. M. T., se sídlem v Plzni, Palackého 28, zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 12. 2006, č. j. 12 Co 1114/2006-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 7. 2006, č. j. Nc 4512/2003-39, jímž okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu z vydražené nemovitosti tak, že z ní bude v prvním pořadí plně uspokojena pohledávka Komerční banky, a. s. a teprve v druhém pořadí poměrně pohledávka oprávněné a soudního exekutora. Odvolací soud dospěl s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 k závěru, že náklady soudního exekutora se uspokojí ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř., uplatňuje soudní exekutor dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b). Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, „zda náklady exekuce vzniklé v exekučním řízení při prodeji nemovitostí povinného a náležející soudnímu exekutorovi lze posuzovat stejně jako náklady řízení vzniklé státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti a zda je tak lze zařadit do první skupiny pohledávek uspokojovaných při exekuci prodejem nemovitostí ve smyslu §337c, odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §69 zákona č. 120/2001 Sb., nebo zda pohledávka nákladů exekuce náležející soudnímu exekutorovi má charakter odlišný a zařazuje se tedy do jiné skupiny přihlášených pohledávek.“ Podle dovolatele je stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Ústavního soudu, navrhuje proto, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoli dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze.
Jak se z obsahu spisu podává, usnesení okresního soudu bylo vydáno dne 31. 7. 2006 a o odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodoval krajský soud dne 19. 12. 2006, tj. za účinnosti zákona č. 120/2001 Sb. před novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb.
Ústavní soud v několika svých rozhodnutích (srov. např. nález Ústavního soudu I ÚS 1562/09 ze dne 24. 9. 2009) uzavřel, že exekuční řízení uskutečňované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Protože se o takový případ v souzené věci jedná, je třeba odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. prosince 2007), ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod č. 31. Nejvyšší soud v jeho bodě XVIII. zaujal názor, že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobnit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se v rozvrhu při exekuci prodejem nemovitostí uspokojuje ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (§52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní. Dovolací soud nemá důvod se od tohoto názoru v projednávané věci odchýlit.
Mimo to Nejvyšší soud také uzavřel, že pohledávka exekutora z titulu nákladů exekuce může být ve skupině podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojena až poté, co budou plně uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007).
Jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, nelze napadenému rozhodnutí přisuzovat po právní stránce zásadní právní význam.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2012
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu