ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3129.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3129/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Stavebního bytového družstva Krušnohor se sídlem v Mostě, tř. Čsl. armády 1766/84, identifikační číslo osoby 00043257, proti povinnému J. V. , zastoupenému Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem v Chomutově, Riegrova 229, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 28 E 452/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 5. 11. 2008, č. j. 12 Co 440/2008-21, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil výrok I. usnesení z 13. 5. 2008, č. j. 28 E 452/2007-9, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolacími námitkami povinného se vypořádal závěrem, že „v daném stádiu řízení již vykonávací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jímž je vázán a jejž nemůže nikterak měnit.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňuje povinný dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.; zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že proti podkladovému rozhodnutí podal dovolání; dále má zato, že exekuční titul byl vydán na základě protiprávního jednání oprávněného, a že soud v nalézacím řízení rozhodl na základě jeho vědomě nepravdivých údajů.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21. 2. 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6. 3. 2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda byly splněny všechny předpoklady pro nařízení výkonu, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Je výrazem konstantní judikatury, že podání dovolání proti exekučnímu titulu, byť by bylo spojeno s návrhem na odklad vykonatelnosti, nemá za následek pozbytí jeho vykonatelnosti. Podání tohoto mimořádného opravného prostředku (tato námitka byla navíc vznesena nově teprve v dovolání, tedy ve smyslu ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. nepřípustně) nemá suspenzivní účinek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1997 pod č. 50).
Pro nařízení výkonu rozhodnutí není právně významná ani námitka, že exekuční titul „byl vydán na základě protiprávního jednání oprávněného a jeho vědomě nepravdivých údajů.“ Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o. s. ř., soud při věcném posuzování návrhu na výkon rozhodnutí zkoumá pouze to, zda podkladový titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§263 odst. 2 o. s. ř.) a zda právo není prekludováno.
Ostatními dovolacími námitkami povinný zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu; Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4). Pro úplnost se dodává, že dovolání povinného proti exekučnímu titulu bylo usnesením Nejvyššího soudu z 11. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4842/2008, odmítnuto.
Jelikož napadené rozhodnutí nelze shledat zásadně významným po právní stránce, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu