ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3207.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3207/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně MALITAS s.r.o. , se sídlem ve Slatinicích 134, PSČ 783 42, identifikační číslo osoby 258 43 460, zastoupené Mgr. Miroslavem Klanicou, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, proti žalované Mgr. J. T. , zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, o vyloučení movitých věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 339/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 28. dubna 2011, č. j. 60 Co 413/2010 - 424, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. 7. 2010, č. j. 19 C 339/2005 - 383, (poté co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 15. 5. 2008, č. j. 19 C 339/2005 - 172, v části výroku I., v níž z „výkonu rozhodnutí“ prodejem movitých věcí, vedeného oprávněnou Mgr. J. T. proti povinné LIKO TRADING a.s., IČO 255 89 245, u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 Nc 12/2005 a u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány pod sp. zn. 103 Ex 161/05, byly vyloučeny movité věci tvořící zařízení na výrobu krátkých těstovin, uvedené v soupisu sepsaném jmenovaným soudním exekutorem dne 15. 9. 2005 pod položkami č. 1, 2, 5 - 8, 10 - 27, a dále ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 23. 4. 2009, č. j. 60 Co 377/2008 - 213, zrušen a v tomto rozsahu mu vrácen k dalšímu řízení), rozhodl, že z „výkonu rozhodnutí“ prodejem movitých věcí jsou vyloučeny movité věci tvořící zařízení na výrobu krátkých těstovin, uvedené v soupisu sepsaném uvedeným soudním exekutorem dne 15. 9. 2005 pod položkami č. 1, 2, 5 - 8, 10 - 27 (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) a vůči státu (výrok III.). Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazovaní za prokázané, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 1. 2005, č. j. 16 Nc 12/2005 - 4, byla k uspokojení pohledávky oprávněné Mgr. J. T. (v tomto řízení žalované) ve výši 900.000,- Kč nařízena exekuce proti povinné LIKO TRADING a.s. (dále též jen „povinná“), a to podle notářského zápisu ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. NZ 220/2004, N 250/2004, jejímž provedením byl pověřen jmenovaný soudní exekutor, který při soupisu majetku povinné sepsal mj. položky 1, 2, 5 - 8 a 10 - 27, tvořící zařízení na výrobu krátkých těstovin (dále jen „předmětné zařízení“), že toto zařízení prodala písemnou kupní smlouvou ze dne 1. 3. 2002 firma B. S. (dále jen „prodávající“), Eggenburg, Rakousko (zastoupená panem R. S.), společnosti „Marteliny Těstoviny LIKO Trading a.s.“ za částku 143.000,- EUR, která byla splatná ve splátkách s tím, že až do zaplacení celé kupní ceny zůstává zařízení v neomezeném vlastnictví prodávající (viz čl. 8A smlouvy) a že další kupní smlouvou ze dne 6. 1. 2003 (resp. dodatkem) uzavřenou mezi týmiž účastníky byla původní kupní smlouva modifikována v ujednání o splátkách kupní ceny, přičemž opět byla sjednána výhrada vlastnictví prodávající až do úplného zaplacení kupní ceny (viz. čl. 6 smlouvy). Existence těchto písemných kupních smluv vyplývá i z textu exekutorského zápisu ze dne 27. 2. 2004, sepsaného JUDr. Pavlem Procházkou, Exekutorský úřad ve Znojmě, podle nějž LIKO TRADING a.s. dlužila firmě B. S. ke dni 27. 2. 2004 částku 111.331,22 EUR, přičemž právním důvodem vzniku této pohledávky byla citovaná kupní smlouva ze dne 1. 3. 2002, ve znění dodatku ze dne 6. 1. 2003. Kupní cena zařízení zůstala ze strany LIKO TRADING a.s. nedoplacena, když po dni 27. 2. 2004 bylo uhrazeno již jen 2 x 100.000,- Kč. K uplatnění výhrady vlastnictví pak došlo faxovým podáním ze dne 24. 2. 2004, v němž prodávající upozornila LIKO TRADING a.s. na to, že nebyly dodrženy dohodnuté splátky a že proto uplatňuje právo výhrady vlastnictví dle bodu 6 kupní smlouvy ze dne 6. 1. 2003, přičemž současně upozornila na skutečnost, že má právo kdykoliv „tuto linku rozložit a odvézt“. Soud prvního stupně dovodil, že byly-li obě smlouvy uzavřeny na území Rakouska, kde bylo též sídlo prodávajícího, a jejich předmětem bylo zařízení umístěné v té době na území Spolkové republiky Německo, řídí se „právní vztahy kupujícího a prodávajícího z uvedených smluv“ vzhledem k §10 odst. 1 a 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), právním řádem „Rakouské republiky, konkrétně §1053 a násl. Všeobecného občanského zákoníku spolkového práva Rakouské republiky, který…prováděl k důkazu“. Pokud je v článku 10 smlouvy ze dne 1. 3. 2002 uvedeno, že „by měl být brán zřetel na ustanovení občanského zákoníku Ruské federace“, pak z toho podle názoru soudu volba práva Ruské federace nevyplývá, jelikož svědek R. S., který smlouvu za prodávající uzavřel, ve své výpovědi uvedl, že odkaz na tento zákoník se do smlouvy „dostal omylem přepisem z jiné smlouvy určené pro Rusko“; navíc v dodatku ke smlouvě tato formulace již uvedena není. Uzavřel, že povinná se vlastníkem předmětného zařízení nestala, neboť v obou písemných kupních smlouvách, které posoudil jako platné, byla platně sjednána výhrada vlastnictví prodávající až do úplného zaplacení kupní ceny, která však nebyla zcela uhrazena, a že existence ústní kupní smlouvy bez sjednané výhrady vlastnického práva prodávajícího mezi uvedenými subjekty, jak tvrdila žalovaná, prokázána nebyla.
Dále vzal okresní soud za prokázané, že dne 16. 7. 2004 byla mezi firmou B. S. jako prodávající a žalobkyní jako kupující uzavřena písemná kupní smlouva, jejímž předmětem bylo předmětné zařízení za kupní cenu ve výši 75.000,- EUR s tím, že ke změně vlastnického práva dojde úplným zaplacením kupní ceny a že kupní cena byla v plné výši připsána na účet prodávajícího dne 19. 7. 2004. Pokud jde o právní úpravu, kterou se smlouva řídí, dospěl soud prvního stupně k závěru, že kromě tzv. Vídeňské úmluvy (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, uveřejněná pod č. 160/1991 Sb.), jež byla v kupní smlouvě výslovně zmíněna, se řídí též českým právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu (viz §9 odst. 1, §10 odst. 1 ZMPS), konkrétně §409 a násl. a §445 obch. zák., neboť strany si nezvolily právo, jímž se mají řídit vzájemné majetkové vztahy, předmětná smlouva se týkala zařízení, které se v okamžiku uzavření smlouvy nacházelo na území ČR, a smlouva byla uzavřena v ČR. Rovněž tuto smlouvu soud prvního stupně posoudil jako platný právní úkon. Dospěl k závěru, že na základě kupní smlouvy ze dne 19. 7. 2004 přešlo na žalobkyni vlastnické právo k předmětnému zařízení, neboť za něj řádně zaplatila celou kupní cenu; jako jeho vlastnice (§126 obč. zák.) je tudíž aktivně legitimována k vylučovací žalobě podle §267 odst. 1 o. s. ř., která je důvodná.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, č. j. 60 Co 413/2010 - 424, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, včetně jeho závěrů, že existence ústní kupní smlouvy uzavřené mezi prodávající a LIKO TRADING a.s. v řízení prokázána nebyla a že prodávající v případě všech kupních smluv jednoznačně projevila vůli uzavřít je písemně, vždy s ujednáním o výhradě vlastnického práva až do úplného zaplacení kupní ceny. Argumentace žalované ohledně uzavření ústní kupní smlouvy nemůže obstát, a to i s ohledem na to, že zástupce povinné Ing. E. M. při sepisu exekutorského zápisu potvrdil neuhrazení sjednané kupní ceny prodávající, stejně jako existenci právního titulu - písemné kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2002 a jejího dodatku. Odvolací soud uzavřel, že nezaplatila-li povinná kupní cenu předmětného zařízení v plném rozsahu, vlastnické právo k předmětu koupě na ni nepřešlo a že prodávající jako jeho vlastnice je mohla převést kupní smlouvou na žalobkyni, která se tak stala jeho vlastnicí. Za správný proto považoval závěr soudu prvního stupně, že vylučovací žaloba je opodstatněná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť soudy obou stupňů se náležitě nezabývaly jejími námitkami v předchozích odvoláních, čímž řízení zatížily vadami, které měly za následek nesprávné právní hodnocení věci. Namítá, že závěr „o písemném uzavření kupní smlouvy mezi B. S. a LIKO TRADING a.s., včetně sjednání výhrady vlastnictví ve prospěch prodávající“, soudy založily toliko na tvrzení žalobkyně, že prodávající nikdy nechtěla uzavřít jinou než písemnou smlouvu s výhradou vlastnictví, a dále, že se nezabývaly otázkou, zda podle jimi určeného rakouského práva a Vídeňské úmluvy je možno aplikovat výhradu vlastnictví za situace, kdy prodávající neukončil původní smluvní vztah s kupujícím, a zda je tedy oprávněn s věcí dále disponovat jako s vlastní a převádět ji na jinou osobu. Pokud pak soudy posoudily „jako rozhodné právo pro smluvní vztah mezi B. S. a LIKO TRADING a.s. Vídeňskou úmluvu a rakouské právo, měly stejnou právní úpravu aplikovat i na posouzení smluvního vztahu mezi B. S. a žalobkyní, neboť toto právo se jeví jako rozumnému uspořádání vztahů nejbližší“. Dále soudům vytýká, že neaplikovaly rakouské právo jako celek, nýbrž jen jeho část týkající se výhrady vlastnictví (§1053 a násl. Všeobecného občanského zákoníku spolkového práva Rakouské republiky), a „nedaly ji do souvislostí s aktuální rakouskou judikaturou“, přičemž „zjišťování rakouského práva provedly v rozporu s §53 zákona č. 97/1963 Sb.“. „V souvislosti s tímto nesprávným právním hodnocením“ se podle žalované otevřely k posouzení tyto otázky zásadního právního významu : a) zda se soudy přes námitky jedné strany sporu mohou odmítnout zabývat otázkou platnosti či neplatnosti písemné smlouvy (včetně důsledků plynoucích z případné platnosti či neplatnosti listiny), jde-li o vztah s cizím prvkem, při němž soudy dovodily nutnost aplikovat cizí hmotné právo a mezinárodní smlouvu závaznou pro ČR, b) zda se soudy mohou odmítnout zabývat u smluv s cizím prvkem, u nichž dovodily aplikaci cizího hmotného práva a mezinárodní smlouvy závazné pro ČR, námitkou, že k platnému uzavření smlouvy mohlo dojít i jednáním stran (ústními projevy, konkludentně, kombinací obého), dříve, než byl projev vůle zachycen v písemné podobě (zvláště za situace, kdy je písemný projev vůle jednou ze stran smluvního vztahu odmítán jako neuskutečněný, případně absolutně neplatný), c) zda soudy mohou v případě, že uznají platnost uzavření smlouvy v písemné podobě, bez dalšího právního hodnocení odmítnout aplikovat právo určené stranami smlouvy (v daném případě právo Ruské federace v listině z data 1. 3. 2002) a samy určit dle kolizních norem jiné cizí právo, d) zda se soudy mají zabývat podle cizího hmotného práva a mezinárodní smlouvy závazné pro ČR námitkou, že prodávající nemůže platně uzavřít novou kupní smlouvu s třetí osobou na tutéž věc, aniž by předtím ukončil (dohodou, odstoupením, výpovědí) předchozí smluvní vztah, a to i tehdy, pokud byla sjednána v předchozím smluvním vztahu výhrada vlastnictví, e) zda soudy mohou zjišťovat při neznalosti cizího práva (v daném případě rakouské právo) obsah tohoto práva jiným postupem než dle §53 zákona č. 97/1963 Sb. pokud přesný obsah cizího práva neznají, f) zda soudy mají aplikovat při určení cizího práva celý příslušný hmotněprávní předpis (Všeobecný občanský zákoník spolkového práva Rakouské republiky) včetně aktuální judikatury tak, jako by aplikovaly české právo nebo se mohou spokojit toliko s aplikací vybraných norem cizího právního předpisu bez vazby na celý zákoník“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno (neboť odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka krajskému soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že neaplikoval rakouské právo jako celek, nýbrž jen jeho část týkající se výhrady vlastnictví (§1053 a násl. Všeobecného občanského zákoníku spolkového práva Rakouské republiky), a „nedal ji do souvislostí s aktuální rakouskou judikaturou“.
Tyto námitky dovolatelky nejsou správné, neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na smlouvy uzavřené mezi prodávající a povinnou neaplikoval jen část citovaného zákona týkající se výhrady vlastnictví, nýbrž s odkazem na §10 odst. 1 a 2 ZMPS dospěl shodně s ním k závěru, že „právní vztahy kupujícího a prodávajícího z uvedených smluv“ se řídí právním řádem Rakouské republiky, konkrétně §1053 a násl. Všeobecného občanského zákoníku spolkového práva Rakouské republiky. Výtka, že odvolací soud neodkázal na aktuální judikaturu rakouských soudů, dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ani žádný jiný dovolací důvod) nenaplňuje, a to již z důvodu že tato námitka byla vznesena pouze v obecné rovině, přičemž dovolatel „aktuální rakouskou judikaturu“ blíže nespecifikoval, resp. na žádné konkrétní rozhodnutí neodkázal.
Dále dovolatelka namítá, že „pokud soudy posoudily jako rozhodné právo pro smluvní vztah mezi B. S. a LIKO TRADING a.s. Vídeňskou úmluvu a rakouské právo, měly stejnou právní úpravu aplikovat i na posouzení smluvního vztahu mezi B. S. a žalobcem, neboť toto právo se jeví jako rozumnému uspořádání vztahů nejbližší“.
Zásadně platí, že neprovedou-li účastníci soukromoprávního vztahu s mezinárodním prvkem z různých důvodů volbu práva, neznamená to, že nedošlo mezi nimi ke vzniku právního vztahu. Dohoda o rozhodném právu totiž není podstatnou náležitostí žádné závazkové smlouvy, bez které by nedošlo k uzavření příslušné smlouvy. Práva a povinnosti účastníků se řídí ustanoveními smlouvy. Rozhodným právem může být soubor přímých norem, které mají vždy přednost před normami kolizními. Takovýmto souborem v oblasti kupní smlouvy je Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. 4. 1980, jíž je Česká republika vázána od 1. 4. 1991 (a Úmluva o promlčení při mezinárodní koupi zboží ze dne 14. 6. 1974). V případě, že v dané oblasti žádný soubor přímých norem neexistuje nebo se na daný vztah nedá aplikovat, přichází v úvahu vyhledávání rozhodného práva na základě kolizních norem.
V dovolání nebyl zpochybněn právní závěr odvolacího soudu (shodného se závěrem soudu prvního stupně), že při posouzení, jakým právním řádem se bude řídit právní vztah mezi prodávající a žalobkyní (jako vztah s mezinárodním prvkem), je nutno vycházet z §10 odst. 1 ZMPS. Podle tohoto ustanovení platí, že nezvolí-li si účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu. Ustanovení §10 odst. 2 ZMPS pak obsahuje demonstrativní výčet smluv, u nichž se za „rozumné uspořádání“ zpravidla považuje aplikace zde uvedeného právního řádu. Z těchto ustanovení vyplývá, že rozhodným právem, tj. právem, kterým se bude právní vztah řídit, je zásadně to právo, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu, přičemž jsou stanoveny některé možné hraniční ukazatele (§10 odst. 2 a dále odst. 3 ZMPS). Posouzení otázky, co lze v daném vztahu považovat za „rozumné uspořádání“, je vždy závislé na konkrétních okolnostech a poměrech smluvních stran.
Namítá-li tedy dovolatelka, že rakouské (a nikoliv české) právo „se jeví jako rozumnému uspořádání vztahů nejbližší“, jde svou podstatou o námitku skutkovou; taková námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. 26 Odo 1231/2006).
Pokud je pak v dovolání dále namítáno, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil závěr „o písemném uzavření kupní smlouvy mezi B. S. a LIKO TRADING a.s., včetně sjednání výhrady vlastnictví ve prospěch prodávající, toliko na tvrzení žalobkyně, že prodávající nikdy nechtěla uzavřít jinou než písemnou smlouvu s výhradou vlastnictví, nejedná se o výhrady proti právnímu posouzení věci, nýbrž o námitku proti zjištěnému skutkovému stavu věci, resp. proti hodnocení provedených důkazů. Namítané pochybení při zjišťování skutkového stavu věci není ovšem dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž podle okolností dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř. Uplatnění těchto dovolacích důvodů však nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jak z dikce §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] - pokud nejde o řešení otázek zásadně významných po právní stránce - nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v dovolacím řízení k nim lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (k tomu srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132 nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
Další námitkou v dovolání, že soudy obou stupňů „zjišťování rakouského práva provedly v rozporu s §53 zákona č. 97/1963 Sb.“, dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; jak je uvedeno již shora, z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však tato dovolací výhrada bezvýznamná, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (viz judikatura citovaná shora).
Otázky, které žalovaná v dovolání formulovala [z hlediska dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) či b) o. s. ř.], nejsou rovněž způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť otázkou platnosti všech tří kupních smluv se odvolací soud s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně podrobně zabýval, existence ústní kupní smlouvy uzavřené mezi prodávající a povinnou v řízení prokázána nebyla (viz výše), odkaz na občanský zákoník Ruské federace se podle R. S., jehož svědecké výpovědi soudy obou stupňů uvěřily, se do smlouvy ze dne 1. 3. 2002 „dostal omylem přepisem z jiné smlouvy určené pro Rusko“ (navíc v dodatku ke smlouvě tato formulace již uvedena není) a otázka „ukončení“ smluvního vztahu mezi firmou prodávající a povinnou nemá pro právní posouzení dané věci význam, neboť jde o vztah mezi těmito subjekty (ostatní otázky a námitky viz výše).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání (ani vymezených otázek) po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu