ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3435.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3435/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně A. G. , zastoupené Mgr. Petrem Juráněm, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalované STAVOSPOL, s. r. o. , se sídlem v Brně, Staňkova 41, identifikační číslo osoby 15545521, zastoupené Mgr. Petrou Thiel, advokátkou se sídlem v Brně, Jundrovská 14, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 124/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011, č. j. 19 Co 97/2010-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 6720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Petry Thiel.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 16. 12. 2009, č. j. 30 C 124/2009-29, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu, aby z exekuce vedené žalovanou proti povinnému J. G., nařízené usnesením téhož soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 96 Nc 5308/2005-6, byl vyloučen spoluvlastnický podíl id. ¼ na budově č. p. umístěné na pozemku p. č. a na pozemku p. č., vše v katastrálním území Židenice, obec Brno, a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení 11 424,- Kč; odvolací soud dále zavázal žalobkyni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 9 600,- Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že právní účinky dohody o vypořádání společného jmění, kterou uzavřel s žalobkyní správce konkursní podstaty v průběhu konkursu na majetek manžela žalobkyně J. G. ve vztahu k žalované nenastaly. Žalovaná tak má jako věřitelka právo uspokojit svou pohledávku i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádanou dohodou tak, že jeho výlučnou vlastnicí se stala žalobkyně. Dále uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že celou hodnotu vypořádacího podílu uhradila ze svých výlučných prostředků.
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Uvedla, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí podle §115a o. s. ř. bez nařízení jednání. Jestliže ji předtím soud vyzval, aby sdělila, zda s tímto postupem souhlasí, byla přesvědčena, že pro rozhodnutí soudu uvedla dostatečná tvrzení a předložila dostatečné důkazy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. Dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005). Teprve z rozhodnutí odvolacího soudu se dozvěděla, že neunesla důkazní břemeno ohledně svých tvrzení. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále uvedla, že její tvrzení o použití finančních prostředků patřících do jejího výlučného vlastnictví na úhradu vypořádacího podílu nebylo nikým zpochybněno (alespoň v řízení před soudem prvního stupně). Navíc odvolací soud nemohl posoudit zjištěný skutkový stav jinak, jestliže sám znovu neprovedl důkazy. Tvrdila, že na vyplacení vypořádacího podílu si vzala půjčku, kterou do dnešního dne splácí. Žalobkyně je přesvědčena, že postavení žalované se v důsledku uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) nezhoršilo. Podle jejího názoru okresní soud nesprávně a neúplně vyložil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, na nějž odkazoval, a jenž se týká zhoršení postavení věřitele v důsledku uzavření dohody o vypořádání SJM. Napadenému rozhodnutí přikládá zásadní právní význam z toho důvodu, že otázka, zda v situaci, kdy žalobkyně jako manželka úpadce uzavřela se správcem konkursní podstaty dohodu o vypořádání SJM, na základě které vyplatila celou hodnotu předmětných věcí (zejména tedy spoluvlastnický podíl na nemovitostech) určenou znaleckým posudkem do konkursní podstaty, lze za důvodnou považovat námitku věřitelů podle §150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), tedy že dohoda je vůči nim neúčinná, neboť jsou jí jejich práva dotčena. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (popř. i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a že dovolání považuje za nedůvodné.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě –rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na vyloučení věci z exekuce, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatelka argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesla, avšak hodnocením všech námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Žalobkyně předně zpochybňuje závěr, že dohoda o vypořádání SJM uzavřená mezi ní a správcem konkursní podstaty úpadce J. G. (manžela žalobkyně), na základě níž se měla stát výlučnou vlastnicí předmětného spoluvlastnického podílu na nemovitostech, je vůči žalovanému neúčinná. Má za to, že postavení žalované se dohodou o vypořádání SJM nezhoršilo, resp. její právo nebylo dotčeno (§150 odst. 2 obč. zák.), protože ani majetek manžela se tím nezmenšil, neboť dovolatelka složila obvyklou cenu předmětného podílu do konkursní podstaty.
Nejvyšší soud již vysvětlil, že vlastnické právo (třetí osoby, popř. manžela povinného) je – typickým – právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí, jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze své výkonem rozhodnutí postižené věci (práva či jiné majetkové hodnoty). Právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svého majetku má vlastník tehdy, získal-li vlastnictví na základě neúčinného nebo odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, 20 Cdo 2085/2006, jehož použití v souzené věci je zcela přiléhavé).
Podle ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. práva věřitelů nesmí být dohodou (o vypořádání SJM) dotčena. Uvedené ustanovení představuje – vedle ustanovení §143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu SJM a smluv o vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství – ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání SJM zasáhnout. Dohoda o vypořádání SJM se ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli – nebýt takové dohody – by se z majetku dlužníka uspokojil. A o takovou dohodu se jedná i v souzené věci, kdy byl ze SJM vyveden nemovitý majetek, za což žalobkyně měla poskytnout finanční protiplnění do konkursní podstaty (a to bez ohledu na to, jakém rozsahu a z jakých prostředků).
Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka; stručně řečeno, postavení (práva) věřitele se dohodou o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela nemůže zhoršit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, rozsudek ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009).
Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004, vysvětlil, že vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (nyní SJM) v konkursu na majetek jednoho z manželů nezasahuje do práv a povinností třetích osob (věřitelů a jiných) a nezbavuje věřitele (a to ani konkursního) práva domáhat se uspokojení pohledávek i z majetku přikázaného v rámci vypořádání do výlučného vlastnictví manžela úpadce (obdobně viz zhodnocení ČSR Cpj 86/71 ze dne 3. února 1972, uveřejněné pod číslem 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož se vypořádání společných práv a povinností týká vztahů mezi manžely a nezasahuje do práv a povinností třetích osob, které nejsou účastníky řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a jimž zůstávají nedotčena všechna jejich práva a námitky).
Výtkou, že soud rozhodoval bez jednání (soud prvního stupně však rozhodoval podle §115a o. s. ř. bez jednání, odvolací soud jednání nařídil) dovolatelka uplatnila „zmatečnostní“ důvod podřaditelný pod §229 odst. 3 o. s. ř. (k tomu též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1816). Již v usnesení ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, Nejvyšší soud uvedl, že zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad v projednávané věci však není naplněn.
Dovolatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu o tom, že neprokázala, že hodnotu vypořádacího podílu uhradila ze svých výlučných prostředků. Tento závěr lze zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Protože uplatnění těchto dovolacích důvodů je v daném případě vyloučeno (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.), je i tato námitka pro posouzení přípustnosti bezcenná.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal úspěšné žalované náklady v celkové výši 6720,- Kč, tvořené odměnou ve výši 5000,- Kč (podle §5 písm. d/ a po snížení o 50 % podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.), paušální náhradou hotových výdajů za dva úkony právní služby (převzetí věci a vyjádření k dovolání z 26. 7. 2011) ve výši 2 x 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1120,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu