ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3495.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3495/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci žalobců a) JUDr. P. Z. a b) J. Z. , zastoupených Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem ve Smidarech - Sloupno, Komenského 13, proti žalovanému V. M. o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 199/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 18.5.2011, č.j. 21 Co 56/2011-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 20. 10. 2010, č. j. 21 C 199/2009-61, jimž okresní soud zamítl žalobu na vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce vedené žalovaným jako oprávněným proti jejich dceři D. M. jako povinné. Žalobci podle názoru odvolacího soudu neprokázali své vlastnictví k exekucí postiženým nemovitostem, jež podle jejich tvrzení měli nabýt uplatněním práva na vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 občanského zákoníku (viz listina z 14. 10. 2009 na čl. 19, v níž žalobci „odvolávají darování bytové jednotky“) v důsledku porušení dobrých mravů ze strany jejich (předtím, v červnu roku 2000 obdarované) dcery. V odvolacím řízení byl proveden důkaz lékařskou zprávou MUDr. J. V. a jeho výpovědí jako svědka. Ze žádného z těchto důkazů nelze podle názoru odvolacího soudu učinit bezpečný závěr o tom, že žalobkyně byla dne 23. 4. 2009 fyzicky napadena dcerou. Tento důvod úrazu je sice zmíněn v lékařské zprávě svědka z 19. 10. 2010, avšak pouze jako důvod sdělený lékaři žalobkyní. Z výpovědi svědka MUDr. V. nebylo možno učinit jednoznačný závěr, že zranění, k jehož ošetření se žalobkyně měla dostavit dva dny po tvrzeném napadení, bylo způsobeno právě dcerou žalobkyně. Lékař připustil i jiný mechanismus vzniku zranění (nehledě na to, že i kdyby bylo zranění způsobeno fyzickým útokem, nelze mít za prokázané, že šlo o útok právě dcery žalobců. Ošetření žalobkyně po jejím napadení není evidováno zdravotní pojišťovnou a žalobkyně ani netvrdila, že by je ohlásila policii. Napadení nebyl podle žalobců přítomen nikdo jiný než žalobkyně a její dcera. Ta však má jako povinná v exekučním řízení majetkový zájem na výsledku tohoto sporu, a proto její osamocená výpověď, nepodpořená jinými důkazy, nemůže být spolehlivým podkladem k průkazu tvrzení žalobců. Žalobci v tomto řízení splnili povinnost tvrzení i povinnost důkazní a při jednání dne 20. 7. 2010 byli řádně poučeni podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.; odvolací soud proto po takto doplněném dokazování uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, protože skutkové i právní závěry, na nichž je založen, ani dokazováním v odvolacím řízení zpochybněny nebyly.
V dovolání žalobci namítají nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jež spatřují „v opomenutí významného hlediska hmotného práva pro správné právní vyhodnocení věci, a sice autonomního postavení každého z žalobců při aplikaci ustanovení §630 občanského zákoníku. Soudy obou stupňů zcela pominuly právní zhodnocení dopadu chování obdarované ke každému z dárců optikou a tedy vnímáním a objektivizovatelným důsledkem na druhého z dárců, to vše ve vazbě na naplnění pojmových znaků hrubého porušení dobrých mravů podle kritérií nastolených ustanovením §630 občanského zákoníku. Dovolatelé shodně dovozují, že u dlouhodobých partnerských vztahů, jak je tomu v jejich případě, neplatí vnímání pouze vlastní újmy ze závadného chování společného potomka, ale naopak mnohem výraznější důsledek na hodnocení chování i na citovou vazbu k obdarované mělo a má její jednání, naplňující znaky porušení dobrých mravů, vůči druhému z dovolatelů. Posuzované chování obdarované vůči každému z rodičů se přitom lišilo a lišila se i míra vnímání a sociálních dopadů daných prožitků každého z dovolatelů na sebe sama nebo na druhého z manželů“.
Dovolatelé „tvrdí, že shodně vnímají jako rozhodující pro uskutečnění úkonů směřujícího k vrácení daru, který učinili sice společně, ale každý z odlišných pohnutek, komplex aspektů chování a konkrétních projevů obdarované, v němž zásadní roli sehrálo hodnocení nepřijatelnosti popisovaného závadného jednání obdarované na druhého z nich. Jinými slovy každý z dovolatelů spatřuje větší míru porušení dobrých mravů ze strany obdarované vůči svému partneru než vůči sobě. Na základě výše uvedeného nevyhodnotily soudy obou instancí předmětnou věc s ohledem na všechny okolnosti, což je stěžejní hmotně právní požadavek při zkoumání oprávněnosti postupu podle §630 občanského zákoníku, z něhož právní teorie vždy dovozuje existenci zásadního významu právní otázky řešené napadením rozhodnutím podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“
Podle názoru dovolatelů „v označeném kontextu neobstojí ani relativizace vyznění závěru lékařské zprávy a svědectví MUDr. J. V., které odvolací soud označil za hlavní důkaz, tím, že lékař připustil teoretickou možnost vzniku zranění žalobkyně jiným mechanismem než fyzickým útokem obdarované. Pro 1. žalobce naplňuje chování obdarované k jeho manželce (2. žalobkyni) znaky hrubého porušení dobrých mravů i při hypotetické absenci přímého fyzického útoku, neboť byl svědkem dopadu zkoumaného skutku na osobnost své manželky a matky obdarované, což závažnost a morální odsudek chování obdarované na jeho straně výrazně zvyšuje. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že prosazení samostatného posouzení naplnění znaků hrubého porušení dobrých mravů u každého z nich není nadřazením subjektivního vnímání odlišných individualit, ale má své nezpochybnitelné objektivizovatelné aspekty, jejichž podstata spočívá v komplexu norem, tvořících základnu definice dobrých mravů.“
To, že obdarovaná akceptovala přechod vlastnictví bytu, v němž nadále bydlí, zpět na dárce okamžikem doručení výzvy dovolatelů k vrácení daru, podle žalobců „nebylo souhlasem s odvoláním daru ani se zpětným převodem či přechodem vlastnictví předmětné nemovitosti, a proto se úvaha odvolacího soudu (viz úvod třetího odstavce páté strany napadeného rozhodnutí /č.l. 93/) o absolutní neplatnosti takového úkonu (pro porušení generálního inhibitoria – pozn. dovolacího soudu) míjela s pravým významem označené informace, a to podřízením se a srozuměním obdarované se zákonností postupu dárců , neboť přestože je obdarované v důsledku výše popsaného časového souběhu s exekučním řízením podsouvána účelnost jejího výstupu vůči dovolatelům, nelze vyloučit zákonnou možnost vrácení daru při splnění předepsaných podmínek. Pochybnostem o účelovosti jednání aktérů zkoumaných skutků lze čelit ve stejně obecné rovině poukazem na možnost výraznějších demonstrativních projevů porušení dobrých mravů, pakliže by záměr účastníků byl fingován“.
Podle dovolatelů „právě střídmost širší veřejnosti seznatelných projevů porušení dobrých mravů vedla k neprokázání kvalifikovaného důvodu pro vrácení daru v případě 1. žalobce, když soudy obou stupňů vytvořily svůj úsudek na základě výpovědi svědků Sládka a Pazdery a to výlučně o okolnosti, že 1. žalobce byl svědky viděn na chatě obdarované v roce 2009, tedy bez bližšího časového rozlišení a bez jakékoli další podrobnosti, která by správnost dovolateli zpochybňovaného úsudku soudů potvrzovala. Charakter svědky sdělené skutečnosti a názoru soudu na jejím základě vytvořeného je podle dovolatelů nesourodý. V rámci převzetí právních závěrů prvoinstančního soudu soudem odvolacím došlo ke ztotožnění druhé soudní instance jednak s úsudkem o soudem vnímaném rozporu mezi tvrzeními obdarované o tom, že nechce být dovolatelům za nic vděčná, se skutečností, že předmětný byt k bydlení nadále užívá, jednak s ne vírou v pravdivost kvalifikovaně zhoršených vztahů mezi 1. žalobcem a obdarovanou na základě výše již rozebíraného svědectví S. a P., která byla extenzivně rozšířena na navštěvování obdarované na jejich chatě, přičemž daná informace bez dalšího neumožňuje vyvrátit hrubé porušení dobrých mravů obdarovanou vůči 1. žalobci“.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedynesprávným právním posouzením věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Napadenému rozhodnutí je sice přisuzován zásadní právní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož žalobci – ač ohlásili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – tento důvod ve skutečnosti neuplatnili. Dovolání totiž v celém svém obsahu brojí proti jedinému, totiž proti hodnocení důkazů; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Kromě uvedeného nelze přehlédnout, že námitka, podle níž „soudy obou stupňů zcela pominuly právní zhodnocení dopadu chování obdarované ke každému z dárců optikou a tedy vnímáním a objektivizovatelným důsledkem na druhého z dárců“, byla – stejně jako všechny další z ní vyvozené námitky o odlišném vnímání a dopadu chování obdarované (kvalifikovaného žalobci jako v rozporu s dobrými mravy) ve vztahu k jednotlivým žalobcům – poprvé vznesena teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné novum (§241a odst. 4 o. s. ř.); v odvolání totiž žalobci nic takového netvrdili, takže krajský soud ani neměl možnost z tohoto hlediska rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat.
Dovolací námitka, podle níž „to, že obdarovaná akceptovala přechod vlastnictví bytu, v němž nadále bydlí, zpět na dárce okamžikem doručení výzvy žalobců k vrácení daru, nebylo souhlasem s odvoláním daru ani se zpětným převodem či přechodem vlastnictví předmětné nemovitosti“, jednak nemá oporu v obsahu spisu, jelikož obdarovaná ve své svědecké výpovědi při jednání 20. 7. 2010 (čl. 43) výslovně uvedla, že „s odvoláním daru souhlasila, protože nechce být nikomu za nic vděčná...“, a jednak je právně nevýznamná, jelikož napadené rozhodnutí na posouzení otázky, zda svědkyně s vrácením daru (jež je navíc jednostranným právním úkonem) souhlasila či nikoli, ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nespočívá (viz výslovný závěr odvolacího soudu v posledním odstavci páté strany napadeného rozhodnutí na čl. 93, podle něhož „tvrzení žalobců, že povinná akceptovala požadavek na vrácení daru, nemá proto /z výše uvedených důvodů/ právní význam.“). Z uvedeného pak plyne, že stejně irelevantní je závěr vyvozený žalobci v předposledním odstavci druhé strany dovolání (čl. 101).
Poněvadž vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelé zůstali procesně neúspěšní, žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu