ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3620.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3620/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné CCF spol. s r. o ., se sídlem ve Zlíně, Santražiny 575, identifikační číslo osoby 26890771, zastoupené JUDr. Radkou Záhorcovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, proti povinnému K. C. , zastoupenému JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem se sídlem v Ostravě, Smetanovo nám. 7, pro 1 043 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 90 E 506/98-528, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2011, č. j. 66 C 98/2011-552, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 10. 2010, č. j. 90E 506/98-528, zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením téhož soudu ze dne 22. 4. 1999, č. j. 90E 390/99-16, co do částky 57 996,10 Kč (výrok I). Návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí co do částky 3,90 Kč zamítl (výrok II) a povinnému uložil zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení o částečném zastavení výkonu rozhodnutí 2 394,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výroku III).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I), jinak odvolání odmítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Dospěl k závěru, že v rozsahu, jímž bylo návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí vyhověno (57 996,10 Kč), není povinný k podání odvolání subjektivně legitimován (§218 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Pokud se jedná o částečné zamítnutí návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí pro 3,90 Kč, uzavřel, že v souzené věci se jednalo o plnění z úvěru, a proto bylo třeba vycházet z právní úpravy obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“). Jestliže se jedná o platbu ze dne 19. 5. 2000, kdy povinný poukázal právní předchůdkyni oprávněné 5 000,- Kč, která jí byla připsána na účet 30. 5. 2000, je podle §339 odst. 2 obch. zák. naplněna zásada tzv. donosnosti dluhu, podle níž se převod děje na náklady dlužníka a na jeho riziko. Toto riziko zahrnuje situaci, kdy na účet věřitele není připsána částka totožná, než jaká byla poukázána. Proto odvolací soud považoval za nadbytečné provádět dokazování k objasnění převodu uvedené částky. Odvolací soud se ztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně přiznal náklady řízení oprávněné.
Povinný v dovolání, jímž napadá usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, opírá přípustnost dovolání o §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl povinným navrhované důkazy k tomu, že na základě platby z 19. 5. 2000 obdržela Česká spořitelna a. s. celou částku 5 000 Kč. Současně chtěl navrhovanými důkazy prokázat, že všechny platby se týkaly umoření jistiny. Soudům také vytýká, že nerozhodly jednoznačně v intencích jeho návrhu nebo návrhu oprávněné, která si platby započetla na částečné splnění úroku z prodlení. Z tohoto důvodu považuje za nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž jeho odvolání odmítl. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
U výroku I napadeného rozhodnutí, pokud jím byl potvrzen výrok soudu prvního stupně ve vztahu k zastavení výkonu rozhodnutí pro 57 996,10 Kč, přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání povinného proti usnesení, jímž byl výkon rozhodnutí zastaven, není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002 pod č. 48). Protože přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (nejde o věci zde uvedené), zabýval se dovolací soud již jen přípustností z pohledu ustanovení §239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., které taxativně vyjmenovává nemeritorní rozhodnutí odvolacího soudu, jež může účastník napadnout dovoláním; rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání povinného proti usnesení, jímž byl výkon rozhodnutí zastaven, zde však uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí do částky 3,90 Kč.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.), ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani posouzením všech námitek v dovolání obsažených Nejvyšší soud k takovému závěru nedospěl.
K námitce povinného, týkající se právního důvodu zastavení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) jednoznačně vyplývá, že návrh byl co do částky 57 996,10 Kč zastaven podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v souladu s návrhem oprávněné (viz č. l. 495); v tomto směru soud musí návrhu vyhovět (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2240). Zda jsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí i ohledně částky 3,90 Kč, odvolací soud posuzoval podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Námitku povinného, že odvolací soud nedoplnil dokazování k prokázání toho, jaká částka byla České spořitelně a. s. připsána na účet na základě platby povinného ze dne 19. 5. 2000, je třeba podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který při přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže přípustnost dovolání založit.
Dovolání není přípustné ani proti výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení. Tento výrok odvolacího soudu také nelze podřadit žádnému z vyjmenovaných případů uvedených v ustanoveních §238, 238a a 239 o. s. ř., jež přípustnost dovolání proti usnesením upravují. Zároveň přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 o. s. ř., když usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není usnesením ve věci samé.
Nejvyšší soud proto dovolání proti napadeným výrokům usnesení odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Oprávněné, která byla v dovolacím řízení úspěšná, podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto dovolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§142 odst. 1, §224 odst. 1, §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu