ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3714.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3714/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné MAXIMA REALITY, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, identifikační číslo osoby 25149610, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 38, proti povinné P. O. , zastoupené Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na Příkopě 1047/17, pro 249 892,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 32 EXE 382/2010, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 1. 2011, č. j. 40 Co 1140/2010-55, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 18. 10. 2010, č. j. 32 EXE 382/2010-43, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce doručený soudu dne 19. 4. 2010 a doplněný dne 10. 9. 2010. Dospěl k závěru, že předpoklady pro zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. g/ ani h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“) podle skutkových okolností vylíčených povinnou a vztahujících se k započtení vůči vymáhanému nároku oprávněné nejsou dány, neboť k započtení tvrzená pohledávka povinné neexistuje. Kauzální námitky (že oprávněná přijala od povinné dne 10. 4. 2008 zálohu na reservační poplatek formou směnky vlastní, že dohoda o složení reservačního poplatku z 10. 4. 2008 je absolutně neplatná a že se tak oprávněná přijetím vystavené směnky bezdůvodně obohatila, resp. že vymáhaná pohledávka není oprávněná) měly být podle soudu uplatněny již v nalézacím řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 132/2009, v němž byl dne 21. 10. 2009 vydán směnečný platební rozkaz a povinné doručen dne 30. 10. 2009. Povinná mohla zabránit účinkům směnečného platebního rozkazu pouze podáním včasných námitek, avšak této možnosti nevyužila, a proto se stal závazným pro účastníky i pro soud. Exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Podle soudu není důvodná ani námitka, že exekuce je prováděna v rozporu s dobrými mravy, neboť je vyloučeno, aby její provádění upravené procesněprávními předpisy bylo posuzováno podle hmotněprávního ustanovení §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“).
Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že ve věci nenařídil jednání, přestože otázka započtení pohledávky povinné byla mezi stranami sporná, tedy že nesprávně vyložil §253 odst. 2 o. s. ř. Uvedla, že vystavila směnku vlastní na řad oprávněné jako způsob zaplacení zálohy na reservační poplatek. Jedná se o směnku platební, jejímž vystavením splnila svůj závazek ze smlouvy uzavřené mezi ní a oprávněnou. Další vztah mezi ní a oprávněnou byl výlučně vztahem směnečným se všemi s tím spojenými důsledky, včetně nemožnosti povinné se ve směnečném řízení bránit úspěšnými námitkami (na rozdíl od případu, kdyby směnka plnila jen funkci zajišťovací). Pokud povinná uplatnila námitku započtení z důvodu absolutní neplatnosti dohody dne 7. 12. 2009, pak tak učinila po právu, neboť uplatnila existující pohledávku. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že povinná se snaží presentovanou teoretickou konstrukcí na sobě dvou nezávislých pohledávek vůči sobě započitatelných popřít, resp. obejít překážku věci rozsouzené. Podle jejího názoru nelze vytvářet jakousi dualitu pohledávek, kde by bylo podle povinné placení předmětnou směnkou na jedné straně bezdůvodným obohacením, zatímco nárok ze směnečného platebního rozkazu vydaného na základě téhož placení směnkou by již takovým bezdůvodným obohacením nebyl. Proto podle jejího názoru uplatnění jakéhokoliv nároku vyplývajícího z „placení směnkou ze dne 10. 4. 2008“, jež byla předmětem směnečného řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 132/2009, brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (Část první, Čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože dovolací soud se dosud otázkou vzniku bezdůvodného obohacení v souvislosti s pouhým vystavením směnky vlastní, k němuž došlo na základě předchozí absolutně neplatné smlouvy mezi výstavcem a remitentem směnky, nezabýval; není však důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Takové vady však z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolatelka především zpochybňuje závěr soudu, že její k započtení tvrzená pohledávka neexistuje, a prosazuje, že vystavením směnky (na základě níž soud následně vydal pravomocný směnečný platební rozkaz, proti němuž povinná žádný opravný prostředek nepodala) vzniklo oprávněné bezdůvodné obohacení. Přitom činí otázkou zásadního právního významu zjištění, zda vystavení „platební“ směnky vlastní je přijetím platby či nikoli. K započtení uplatnila pohledávku ve výši 275 000,- Kč, která jí měla vzniknout tak, že oprávněná od povinné dne 10. 4. 2008 přijala úhradu zálohy na rezervační poplatek formou platební směnky vlastní na řad oprávněné. Dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (33 Odo 330/2002, 28 Cdo 1107/2009, 33 Odo 744/2006) tvrdila, že Dohoda o složení zálohy na rezervační poplatek ke koupi nemovitosti ze dne 10. 4. 2008, v níž byla tato forma úhrady za rezervační poplatek mezi oprávněnou a povinnou sjednána, byla od počátku neplatná pro rozpor se zákonem (navíc k následnému uzavření kupní smlouvy nedošlo, takže právní důvod zaplacení rezervačního poplatku by tím odpadl).
Podle ustanovení §451 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Předně je třeba zdůraznit, že směnka vlastní představuje závazek výstavce směnky vyplatit při splatnosti směnky v místě ve směnce určeném směnečný peníz řádnému majiteli směnky. Jde tedy o formu dlužnického prohlášení (srov. Kovařík, Z.: Směnka a šek v České republice. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 56 a násl.). Jak tzv. směnky platební, tak tzv. směnky zajišťovací jsou vždy standardní směnkou ve smyslu zákona směnečného a šekového. Smyslem vystavení platební směnky je, aby došlo při její splatnosti k její úhradě. Vztah je završen zaplacením směnky . Platební směnky se vyskytují ve dvou formách: jednak jako směnky fungující jako úhrada jiné povinnosti (placení směnkou), jednak jako nástroj placení v budoucnu (placení prostřednictvím směnky). „Placení směnkou představuje situaci, kdy určitá povinnost, nejčastěji opět povinnost platební, je splněna podle dohody účastníků tak, že namísto původně stanoveného plnění stane se věřitel z hrazeného závazkového vztahu věřitelem ze směnky. Tím, že je mu směnka vystavena, v jeho prospěch přijata, je na něj indosována apod., zaniká jeho původní pohledávka a je nahrazena pohledávkou směnečnou. Lze tedy hovořit o určité formě privativní novace…Placení prostřednictvím směnky je výsledkem dohody účastníků, že určitá povinnost opět nejčastěji platební, bude uspokojena tím, že bude zaplaceno tak, že bude věřiteli proplacena směnka. Potom zde směnka nenahrazuje původní závazek. Na jeho existenci ani na jeho obsahu se vystavením, akceptací, indosací či jiným směnečným úkonem nic nemění. Zde věřiteli svědčí pak vedle sebe dva důvody, původní závazek obecně právní povahy a závazek směnečný. Dokud není směnka uhrazena, existují oba závazky vedle sebe. Hovoří se proto o kumulativní novaci…úhradou směnky zaniká jak závazek směnečný, tak i závazek obecně právní povahy.
Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem (buď se jeho majetkový stav zvětšil, nebo – ač se tak mělo stát – se nesnížil), a to na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna negativně projevila. Újma jednoho je v podstatě důsledkem obohacení jiného (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1325).
Protože však v projednávané věci oprávněné (a ani nikomu jinému, neboť směnka nebyla dána do oběhu) po splatnosti směnky, v místě směnkou určeném směnečná suma vyplacena nebyla resp. povinná na směnku až dosud nic neuhradila (což mimo jiné vyplývá i ze shodných tvrzení účastníků), nemohlo dojít na straně oprávněné ke vzniku povinnou tvrzeného majetkového prospěchu ve výši směnečného peníze, stejně jako vystavením této směnky ani nedošlo k újmě na straně povinné. O tom ostatně svědčí i okolnost, že oprávněná směnečný nárok vymáhala soudně a následný směnečný platební rozkaz v exekuci. Soudy v projednávané věci tedy správně uzavřely, že k započtení tvrzená pohledávka povinné neexistuje.
Pokud dovolatelka současně namítala, že v nalézacím řízení nemohla uplatnit námitky týkající se neplatnosti dohody o složení reservačního poplatku, protože se jedná o směnku platební, dovolací soud dodává, že pokud by nebyly takové námitky objektivně přípustné v nalézacím řízení, nemůže se jich povinná dovolávat ani v řízení exekučním.
Povinná dále vytýkala, že soud měl ve věci nařídit jednání a provést dokazování, čímž uplatnila „zmatečnostní“ důvod ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. (o zmatečnost jde například tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o žádný z případů, kdy podle občanského soudního řádu jednání nebylo třeba nařizovat – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5209/2008, případně k otázce nenařízení jednání též usnesení uveřejněné pod čísly 25/1993, 27/1998, 49/1998, 3/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud také již v usnesení ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod číslem 64, vysvětlil, že o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. může soud rozhodnout bez jednání, jestliže tvrzení účastníků o těch skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod zastavení výkonu, jsou shodná a liší se jen náhled stran na právní význam těchto skutečností. A právě o takovou situaci jde i v projednávané věci, kdy o skutkových okolnostech vzniku údajného bezdůvodného obohacení nebylo mezi účastníky sporu.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinné prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
O nákladech řízení se rozhoduje podle §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph. D., v. r.
předsedkyně senátu