ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3876.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3876/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY , se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, Územního pracoviště krajské pobočky pro Zlínský kraj ve Vsetíně, Smetanova 801, proti povinnému M. P. , zastoupenému JUDr. Čestmírem Viktorjeníkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Vojanova 26, pro 1.004.978,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 13 Nc 2994/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 4. 2011, č. j. 9 Co 260/2011-38, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 21. 12. 2010, č. j. 13 Nc 2994/2009-21, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že „exekuční titul byl povinnému řádně doručen náhradním způsobem prostřednictvím veřejné vyhlášky, což mělo za následek nabytí právní moci exekučního titulu dnem 28. 8. 2008 a nabytí vykonatelnosti dnem 13. 9. 2008.“ Požádal-li povinný o doručení na adresu pro doručování „až dne 11. 12. 2008, tj. v době, kdy exekuční titul již nabyl právní moci a vykonatelnosti, učinil tak po ukončení správního řízení a poskytnutí této informace již právní význam pro doručování exekučního titulu pozbylo.“ Nepřípadný je i odkaz povinného na to, že uvedenou adresu pro doručování použil již v roce 2004 v rámci vykonávacího řízení vedeného u soudu I. stupně pod sp. zn. 2 E 2925/2004.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinný namítá, že „existovala i jiná možná adresa pro doručování a že žalovaný jako oprávněný o ní věděl, neboť ji sám v několikerých podání k soudu uvedl.“ Dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého nelze judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se doručování upraveného zákonem č. 71/1967 Sb. na danou právní problematiku aplikovat. Povinný proto navrhuje zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání jako nedůvodného.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zpochybnil závěr, že k výkonu navržený exekuční titul je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda byl exekuční titul řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda mu byl exekuční titul řádně doručen, případně zda byly splněny zákonem předepsané podmínky pro náhradní doručení prostřednictvím veřejné vyhlášky.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučních titulů, učinil tak způsobem neregulérním; vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu tudíž není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu