ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3920.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3920/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného Ing. F. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Ronkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 214, proti povinnému Ing. J. N., zastoupenému Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 17, pro 19.912,50 Kč a pro 54.003,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 Nc 165/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2010, č.j. 12 Co 569/2009-126, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 3. 2009, č.j. 10Nc 165/2007-10, tak, že zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.), a zrušil výroky o nákladech exekuce mezi účastníky a o nákladech soudního exekutora (výrok II.). Oproti závěrům soudu prvého stupně dovodil, že pokud Okresní soud v Hodoníně v rozsudku ze dne 24. 1. 1997, č.j. 9C 202/96-22, (exekuční titul), vyjádřil právní závěr, že vztah mezi účastníky, který byl předmětem nalézacího řízení, byl vztahem občanskoprávním, zde vztahem z kupní smlouvy podle §588 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „obč. zák.“), musí se promlčení nároku na výkon rozhodnutí (exekuci) řídit ustanoveními obč. zák., a nikoliv podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „obch. zák.“). Proto se v dané věci promlčecí doba řídí ustanovením §110 odst. 1 obč. zák., podle kterého, bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Hodoníně nabyl právní moci dne 23. 10. 1997, vykonatelným se stal uplynutím tří dnů od právní moci rozsudku, takže desetiletá doba k plnění začala běžet od 27. 10. 1997 a uplynula dne 27. 10. 2007. Jestliže byl návrh na exekuci podán dne 23. 1. 2007, promlčecí doba uplynout nemohla.
V dovolání povinný namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že vymáhaná pohledávka vyplývá z obchodněprávního vztahu, jehož základem byl úplatný převod zatímního listu, který nabyl od oprávněného na základě kupní smlouvy ze dne 2. 1. 1995, přičemž splatnost byla sjednána dne 10. 2. 1995. Pokud nalézací soud posoudil pohledávku jako občanskoprávní, učinil tak chybně, protože úplatný převod cenného papíru, kterým zatímní list byl, je ve smyslu §261 odst. 3 písm. c) obch. zák. právním vztahem podléhajícím výlučně režimu obchodního zákoníku. Dovolatel má proto za to, že soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu správně určil počátek běhu promlčecí doby a její délku podle obchodního zákoníku, a správně dovodil, že návrh na nařízení exekuce ze dne 23. 1. 2007 byl podán až po uplynutí absolutní desetileté promlčecí doby dle obchodního zákoníku. Podle jeho názoru musí exekuční soud zkoumat charakter vymáhané pohledávky, a tím, že ho posoudí jinak, než nalézací soud, přitom žádným způsobem nedochází k přezkumu věcné správnosti exekučního titulu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž již nelze věcnou správnost exekučního titulu přezkoumávat. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dán, neboť právo vymáhat pohledávku není promlčeno.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, přijal závěr, že pro určení, podle jakého právního předpisu se v souzené věci bude posuzovat promlčecí doba k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení. K tomuto závěru se přihlásil i v dalším svém usnesení ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, v němž současně uvedl, že takový postup je v souladu s požadavkem právní jistoty, neboť účastníci nalézacího řízení jsou srozuměni s tím, do kdy musí návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci podat, nechtějí-li se vystavit nebezpečí úspěšného uplatnění námitky promlčení povinným.
V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 1. 1997, č.j. 9C 202/96-22, pravomocný dnem 23. října 1997, kterým soud uložil odpůrci (povinnému) zaplatit navrhovateli (oprávněnému) částku 19.912,50 Kč a částku 73.003,20 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 11. 2. 1995 do zaplacení a na nákladech řízení mu nahradit 11.959,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Z obsahu rozsudku vyplývá, že okresní soud posoudil právní vztah mezi účastníky podle §588 odst. 1 obč. zák., když dospěl k závěru, že odpůrce nesplnil svoji povinnost z kupní smlouvy zaplatit navrhovateli zbytek kupní ceny ve výši 73.003,20,- Kč a kapitalizované úroky z již zaplacené části kupní ceny ve výši 19.912,50 Kč, jejímž předmětem byla koupě zatímního listu.
Posoudil-li nalézací soud právní vztah mezi účastníky jako občanskoprávní, je exekuční soud tímto posouzením vázán. Proto i otázku, zda došlo k promlčení práva vymáhat exekučním titulem přiznanou pohledávku, musí posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Jestliže rozsudek nabyl právní moci dne 23. 10. 1997, stal se vykonatelným dnem 27. 10. 1997 a návrh na exekuci byl podán dne 23.1.2007, je zřejmé, že desetiletá promlčecí doba stanovená v §110 odst. 1 obč. zák., neuplynula.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu