ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4531.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4531/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Velká Británie, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 5, E. Peškové 735/15 proti povinnému V. K. , zastoupenému JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, pro částku 4,045.409,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 20 Nc 4896/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 6. 2010, č. j. 5 Co 885/2010-107, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 6. 2010, č. j. 5 Co 885/2010-107, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích z 28. 1. 2010, č. j. 20 Nc 4896/2007-74, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. 1. 2010, č. j. 20 Nc 4896/2007-74, jímž okresní soud podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil exekuci s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka je promlčena. Odvolací soud uzavřel, že ačkoli je v předmětné věci exekučním titulem seznam přihlášek, nelze pominout fakt, že v konkursu přihlášená pohledávka z úvěru byla přiznána pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 5. 1997, č. j. 12 Cm 680/96-63. Pravomocný rozsudek přiznávající uplatněné právo nezakládá novou promlčecí dobu, jak je tomu podle ustanovení §110 občanského zákoníku; rozsudkem nebo rozhodčím nálezem, případně schváleným smírem přiznané právo se promlčí uplynutím obecné omezující promlčující doby podle §408 obchodního zákoníku, tedy uplynutím deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala u takového práva běžet poprvé. Z uvedeného plyne, že předmětná (obchodněprávní) pohledávka z úvěru, splatná nejpozději 20. 11. 1995, přiznaná pravomocným rozsudkem, je promlčena a nic na tom podle názoru odvolacího soudu nemůže změnit skutečnost, že během promlčecí doby probíhalo konkursní a (pod sp. zn. E 1352/99 další) vykonávací řízení.
Konkursní řízení má podle odvolacího soudu vliv pouze na běh promlčecí doby u nevykonatelných (pravomocnými rozhodnutími soudu či rozhodčími nálezy nepřiznaných) pohledávek, a tedy pro posouzení otázky promlčení takové pohledávky v nalézacím řízení následujícím po konkursu. Je-li taková nevykonatelná (nejudikátní) pohledávka přihlášena v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka, dojde tím ke stavení promlčecí doby podle §402 obchodního zákoníku a §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud takto přihlášená a následně i v konkursu zjištěná pohledávka není za trvání konkursu zcela uspokojena, je třeba běh promlčecí lhůty po dobu konkursního řízení a po jejím skončení posuzovat podle §405 obchodního zákoníku. Z tohoto ustanovení lze dovodit, že pokud by do skončení konkursu uplynula promlčecí doba či by do jejího skončení zbýval méně než jeden rok, prodloužila by se promlčecí doba u nevykonatelné pohledávky v konkursu neuspokojené tak, že by neskončila dříve než jeden rok ode dne skončení konkursu. Toto prodloužení však má podle odvolacího soudu význam jen pro podání žaloby v nalézacím řízení o přisouzení této pohledávky (ač je seznam zjištěných pohledávek exekučním titulem, nebrání po zrušení konkursu projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží).
Ani zmiňovaná skutečnost, že seznam zjištěných pohledávek je exekučním titulem, na základě něhož lze podle §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání po zrušení konkursu vést exekuci, nemá vliv na posouzení promlčení pohledávky v předmětné věci. Podle odvolacího soudu nelze z hlediska případné aplikace ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku postavit naroveň konkursní řízení se seznamem zjištěných přihlášek a nalézací řízení s rozsudkem v něm vydaným, neboť i přes v konkursu vydaný seznam přihlášek lze po zrušení konkursního řízení vést nalézací řízení a vysoudit v něm stejnou pohledávku. Především však prohlášení konkursu na majetek povinného nebrání tomu, aby oprávněný podal návrh na nařízení exekuce pro soudním rozhodnutím přisouzenou pohledávku, kterou lze přihlásit v konkursu, a aby soud takovou exekuci nařídil. Exekuce pouze nemůže být po prohlášení konkursu provedena (§14 odst. 1 písm. e/ zákona o konkursu a vyrovnání). Oprávněné podle odvolacího soudu nic nebránilo v tom, aby v průběhu konkursu před uplynutím promlčecí doby podala návrh na nařízení exekuce podle vykonatelného rozsudku, a nemůže se tak dovolávat toho, že po skončení konkursu v tříměsíční lhůtě podala včasný návrh na nařízení exekuce; odkaz oprávněné na ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku je tudíž nepřípadný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že v něm je posuzována dovolacím soudem dosud neřešená otázka, zda „může dojít k promlčení zjištěné vykonatelné pohledávky uplynutím obecné desetileté promlčecí doby podle §408 odst. 1 obchodního zákoníku za trvání konkursního řízení, pokud věřitel zahájí exekuci na základě výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek podle §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ve tříměsíční lhůtě po skončení konkursního řízení podle §408 odst. 2 obchodního zákoníku.“
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. oprávněná spatřuje v závěru odvolacího soudu o promlčení vymáhané pohledávky, odůvodněném názorem, že „nelze postavit na roveň konkursní řízení se seznam zjištěných přihlášek (ač jde o exekuční titul) a nalézací řízení s rozsudkem v něm vydaným“. Oprávněná je přesvědčena, že k promlčení jejího nároku nemohlo dojít zejména proto, že exekučnímu řízení předcházelo řízení konkursní, v němž byl vydán seznam přihlášek, který je v předmětném exekučním řízení exekučním titulem. Běh promlčecí doby byl soudy obou stupňů posouzen nesprávně a oprávněné tak byla odepřena možnost pokusit se vymoci v konkursu neuspokojenou část její pohledávky ve smyslu ustanovení §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání.
Odvolací soud – dovozuje-li, že seznam přihlášek nemá vliv na posouzení promlčení pohledávky – odmítá aplikaci ustanovení §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, když přitom k promlčení přihlášených pohledávek uplynutím obecné desetileté promlčecí doby podle §408 odst. 1 obchodního zákoníku dochází v průběhu mnohdy velmi dlouho trvajících řízení velice často. Ve smyslu výkladu odvolacího soudu by se tak jednalo o obsoletní ustanovení; oprávněná má naopak za to, že uvedené ustanovení logicky věřitelům poskytuje právo po skončení konkursu dále vymáhat své pohledávky exekucí, a to bez ohledu na skutečnost, zda jde o pohledávku judikátní či nikoli. V závěru dovolání pak oprávněná poukazuje na rozhodnutí z 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, v němž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že „po právní moci rozvrhového usnesení (po jehož splnění nastanou podmínky pro zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. b/ zákona o konkursu a vyrovnání) je zřejmé, která ze zjištěných pohledávek a v jakém rozsahu nebyla (nemohla být) v konkursu uspokojena; až v této době je tedy opodstatněné umožnit věřitelům, aby pro vymožení svých pohledávek v konkursu neuspokojených vedli exekuci na majetek dlužníka. Pohledávka nebo její část, která podle rozvrhového usnesení zůstala neuspokojena, po právní moci rozvrhového usnesení ani po zrušení konkursu nezaniká. Protože byla zákonem stanoveným způsobem zjištěna, není žádný důvod k tomu, aby nemohla být po právní moci rozvrhového usnesení a po zrušení konkursu i nuceně vymáhána.“ Z uvedené judikatury podle dovolatelky plyne, že podávat návrh na nařízení exekuce před skončením konkursního řízení (čímž v napadeném usnesení argumentuje odvolací soud s poukazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. e/ zákona o konkursu a vyrovnání) není opodstatněné, a že v takovémto případě musí mít věřitel podle §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání možnost zahájit a vést exekuční řízení po skončení konkursu.
Povinný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. pro rozpor s judikaturou, je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o promlčení vymáhané pohledávky, odůvodněný názorem, že i když je exekučním titulem seznam přihlášek, nemůže se oprávněná úspěšně dovolat toho, že ve tříměsíční lhůtě po zrušení konkursu (usnesením z 30. 7. 2007, pravomocným 18. 8. 2007) podala (5. 11. téhož roku) návrh na nařízení exekuce k vymožení části pohledávky v konkursu neuspokojené, jestliže vymáhaná pohledávka (splatná nejpozději 20. 11. 1995) byla již před zahájením konkursního řízení přiznána pravomocným a vykonatelným rozsudkem.
Předně nutno zdůraznit, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2911/2004 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 59/2006) a sp. zn. 2613/2007 (odkazující na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné v téže sbírce pod číslem 13/2006) je nepřípadný, jelikož ve věcech uvedených spisových značek nebyl exekučním titulem seznam přihlášek podle §45 zákona o konkursu a vyrovnání (jak je tomu v předmětném řízení), nýbrž rozhodnutí nalézacího soudu v obchodní věci. Tato rozhodnutí v obou zmíněných řízeních byla tituly jedinými, neprobíhalo tedy kromě exekučního řízení i řízení konkursní.
V souzené věci je tomu však jinak, jelikož vymáhaná pohledávka, resp. její (zbývající) část, je v nyní vedené exekuci vymáhána poté, co její první část byla uspokojena v řízení konkursním, a jediným titulem, kterým oprávněná návrh na nařízení exekuce odůvodnila, je právě seznam přihlášek, na jehož základě také byla exekuce nařízena. V rozhodnutí tzv. Velkého senátu Nejvyššího soudu ze 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 82/2012, bylo zdůrazněno, že podle §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 5. 2002 do 31. 12. 2007, lze na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést exekuci na úpadcovo jmění, byl-li konkurs zrušen způsoby uvedenými v ustanovení §44 odst. 1 a 2 uvedeného zákona; o takový případ jde v souzené věci, kdy konkurs byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení (§44 odst. 1 písm. b/ zákona o konkursu a vyrovnání).
Podle ustanovení §44 odst. 2 tohoto zákona pro doručení a zveřejnění usnesení o zrušení konkursu platí totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu. Zánik účinků prohlášení konkursu (§14) nastane s právní mocí usnesení o zrušení konkursu, nerozhodne-li soud jinak.
Protože v daném případě soud nerozhodl jinak, usnesení o zrušení konkursu z 30. 7. 2007 nabylo právní moci 18. 8. 2007; byl-li tedy návrh na nařízení exekuce podán 5. 11. 2007, stalo se tak v tříměsíční lhůtě (§408 odst. 2 obchodního zákoníku) po právní moci usnesení o zrušení konkursu.
V odůvodnění usnesení z 23. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1637/2010, Nejvyšší soud s odkazem na tam uvedenou judikaturu (rozhodnutí z 28. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2784/2010, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že seznam přihlášek je exekučním titulem, jejž exekuční řád ve svém ustanovení §40 klade na roveň jiným exekučním titulům včetně vykonatelného rozhodnutí soudu, a rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2002, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že vedle sebe mohou existovat různé exekuční tituly, např. seznam přihlášek, notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a soudní rozhodnutí) dospěl k závěru, že „zcela bez významu zůstává, zda je vymáhána pohledávka již dříve soudním rozhodnutím přiznaná či nikoli, neboť podstatné je, že je (v exekučním řízení po zrušení konkursu) „vymáhána na základě seznamu přihlášek“ (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze 16. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 657/2012).
Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, podle jehož názoru „nelze pominout fakt, že v konkursu přihlášená pohledávka z úvěru byla přiznána rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 5. 1997, č. j. 12 Cm 680/96-63, pravomocným 9. 7. téhož roku“, a že tato pohledávka, splatná v měsíci listopadu 1995 (viz zmíněný rozsudek, jímž byl s jistinou přiznán úrok z prodlení od 6. 11. 1995), „je promlčena a nic na tom nemůže změnit skutečnost, že během promlčecí doby probíhalo předmětné konkursní a exekuční řízení proti povinnému“, je nesprávný.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu