ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.734.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 734/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné PriFin a. s., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1269/29, identifikační číslo osoby 264 34 458, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti povinnému J. K. , pro 1 012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 7427/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, č. j. 13 Co 611/2011-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 7. 7. 2011, č. j. 73 Nc 7427/2008-38, jímž Okresní soud Plzeň - město zastavil exekuci nařízenou svým usnesením ze dne 17. 7. 2008, č. j. 73 Nc 7427/2008-6. Odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Předně uzavřel, že exekuční soud může zastavit exekuci z moci úřední (ex officio) i bez návrhu. Stejně tak uzavřel, že exekučnímu soudu nebrání zastavit exekuci ani její nařízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že rozhodčí nález Dr. et Bc. Josefa Kožíška není způsobilým exekučním titulem, neboť jmenovaný rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), samo o sobě jeho pravomoc nezakládá. V tomto směru odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006. Současně dovodil, že pravomoc rozhodce nelze založit ani na stanovisku opatrovníka povinné Ing. J. V., neboť již o ustanovení tohoto opatrovníka rozhodl rozhodce, jenž k takovému rozhodnutí neměl pravomoc. Proto je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem o splnění podmínek pro zastavení exekuce, resp. popírá, že nastaly nové skutečnosti nebo takové skutečnosti vyšly nově najevo. V zastavení exekuce po jejím pravomocném nařízení, aniž by došlo k jakýmkoliv změnám, vidí rozpor s principem věci rozsouzené i s principem právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Mělo dojít i k porušení rovnosti stran. Podle dovolatelky se exekuční soud nesmí vyjadřovat k platnosti rozhodčí doložky ani k případné nicotnosti rozhodčího nálezu, navíc rozhodčí nález je aktem aplikace práva a nemůže být „nicotný“. Připomíná, že exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu, a tvrdí, že po pravomocném nařízení exekuce nelze aplikovat všechny zrušovací důvody podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., neboť existuje speciální ust. §35 téhož zákona. I když lze exekuci zastavit i z důvodů uvedených v §268 o. s. ř., nesmí toto ustanovení sloužit k zastavení exekuce z důvodů porušení některých zásad uvedených v §31 zákona č. 216/1994 Sb. Odkazuje též na §1 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, podle něhož „…nedostatek pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu nemůže vytýkat strana, která se pustila do projednávání sporu ve věci samé, aniž nedostatek pravomoci (příslušnosti) namítla (§15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.)...“ . Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a dovozuje, že pravomoc rozhodce lze sjednat i jinak, než na základě rozhodčí doložky, a to právě i způsobem uvedeným v §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (nenamítne-li žalovaný nedostatek pravomoci při prvním úkonu v řízení). V důsledku toho pak již nedostatek pravomoci nemůže namítat. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na níž není důvod cokoli měnit) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud předně odkazuje na svá rozhodnutí řešící obdobnou problematiku, nastíněnou oprávněnou (viz usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, případně usnesení z téhož dne sp. zn. 20 Cdo 1923/2011), v nichž odůvodnil závěr, jenž zastává i odborná literatura (srov. JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 350, 351), že nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) zastaví soud i bez návrhu (§269 odst. 1 o. s. ř.) vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, pro niž je provedení výkonu nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení výkonu nezhojí vady, bránící provedení výkonu rozhodnutí a existující již v době jeho vydání. Nařízenou exekuci tedy lze také zastavit, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva). Nejvyšší soud již také přijal závěr, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů zastavení exekuce (§35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.) zastavit exekuci i z důvodů uvedených v §268 o. s. ř. Rovněž již také konstatoval, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl (v projednávané věci navíc oprávněná souhlas s pravomocí rozhodce projednat spor nedovozuje z projevu resp. chování samotného žalovaného, ale jeho opatrovníka ustanoveného mu rozhodcem pro předmětné rozhodčí řízení). Nejvyšší již též uzavřel, že aplikace §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. v řízení o zastavení již nařízené exekuce není na místě (srov. usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 a ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Povinnému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu