ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.851.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 851/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné FOCUS – METAL, s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, identifikační číslo osoby 62303414, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, adresa pro doručení Karviná – Fryštát, K. Sliwky 34, proti povinné VaK Bruntál, a.s., se sídlem v Bruntále, Třída Práce 42, identifikační číslo osoby 47675861, zastoupené Mgr. Ondřejem Bendou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Občanská 18, pro částku 62.510.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 62 Nc 392/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 1. 2009, č.j. 66 Co 920/2008-42, takto:
I. Dovolání proti odstavci IV. výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 1. 2009, č.j. 66 Co 920/2008-42, jímž bylo provedení exekuce na majetek povinné odloženo, se odmítá.
II. Jinak se usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 1. 2009, č.j. 66 Co 920/2008-42, a usnesení Okresního soudu v Bruntále z 30. 7. 2008, č.j. 62 Nc 392/2008-20, ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 30. 7. 2008, č.j. 62 Nc 392/2008-20, okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce podle rozhodčího nálezu Mgr. Martina Mojžíška, vydaného 27.11.2007 a vyhotoveného 10.1.2008, sp. zn. RN 09/2007, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 62.510.878,- Kč a k úhradě nákladů exekuce. Své rozhodnutí odůvodnil – výlučně – závěrem, že vykonatelnost podkladového rozhodčího nálezu byla usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 12. 5. 2008, č.j. 19 C 329/2007-147, podle §32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), odložena s odůvodněním, že u tohoto soudu probíhá řízení o žalobě povinné na zrušení rozhodčího nálezu.
Napadeným usnesením krajský soud k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci k uspokojení vymáhané pohledávky a k úhradě nákladů exekuce nařídil (výrok I.), jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše (výrok II.), povinné zakázal dispozici s jejím majetkem (výrok III.) a provedení exekuce podle §266 odst. 2 o. s. ř. odložil do právní moci rozhodnutí, jímž bude skončeno řízení vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 329/2007 o zrušení rozhodčího nálezu (výrok IV.). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že samotné odložení vykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu neznamená, že by nebyly splněny předpoklady pro nařízení exekuce. Výrok o odložení provedení exekuce pak odvolací soud odůvodnil skutečností, že souběžně je vedeno řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jehož vykonatelnost nalézací soud do pravomocného skončení věci odložil také.
V dovolání povinná ohlašuje všechny tři dovolací důvody; nesprávnost právního posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že byly splněny všechny podmínky pro nařízení exekuce, aniž se přitom soud zabýval otázkou, zda exekuční titul „vydal orgán, který k tomu měl pravomoc“. Podle jejího názoru tomu tak nebylo, jelikož rozhodce Mgr. Martin Mojžíšek pravomocí k vydání podkladového rozhodčího nálezu nadán nebyl, protože účastníci žádnou rozhodčí smlouvu neuzavřeli. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) povinná spatřuje ve skutečnosti, že jí usnesení okresního soudu z 30. 7. 2008 bylo soudním exekutorem doručeno teprve 24. 3. 2009, a že opis odvolání oprávněné jí nebyl doručen vůbec, takže neměla možnost podat k němu vyjádření, v němž by nepochybně zdůraznila neexistenci rozhodčí smlouvy, takže by se nedostatkem pravomoci k vydání exekučního titulu soud musel zabývat.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání s odůvodněním, že v rozhodnutí vydaném v insolvenčním řízení sen. zn. 29 NSCR 29/2009, vedeném proti povinné jako insolvenčnímu dlužníkovi, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto řízení oprávněná „osvědčila předmětným rozhodčím nálezem existenci své splatné pohledávky vůči povinné.“
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že byly splněny všechny podmínky pro nařízení exekuce, jakož i zjištění, zda řízení trpí namítnutou vadou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i – jak je tomu v souzené věci – procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §40 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu je exekučním titulem též vykonatelný rozhodčí nález.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že již ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se soud zabývá (mimo jiné) tím, zda rozhodnutí, jehož nucené vymožení se navrhuje, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 160/498, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 4/2000). Zjistí-li soud, že rozhodnutí vydal orgán, který nebyl oprávněn rozhodovat o otázce řešené v rozhodnutí, návrh na nařízení exekuce zamítne.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
Podmínkou toho, aby majetkový spor mezi účastníky byl vyňat z pravomoci soudů a mohl být rozhodnut v rozhodčím řízení, je existence rozhodčí smlouvy. Není-li rozhodčí smlouva uzavřena, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o namítnutou vadu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tou soud prvního stupně – nedoručil-li povinné opis odvolání oprávněné – řízení skutečně zatížil, jelikož tuto povinnost mu výslovně ukládá ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř.
Protože odvolací soud dospěl k závěru, že jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, aniž se však zabýval otázkou pravomoci orgánu vydávajícího k exekuci navržené rozhodnutí, je jeho právní posouzení věci neúplné a tedy nesprávné; poněvadž nesprávné je i posouzení věci okresním soudem, byť z důvodu jiného (k závěru, že povolení odkladu vykonatelnosti exekučního titulu nebrání nařízení exekuce, srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 108/2011) Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) rozhodnutí soudů obou stupňů podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.) a nic na něm – zejména na závěru, že je povinností soudu před nařízením exekuce zkoumat (ne)existenci pravomoci orgánu vydávajícího exekuční titul – nemůže změnit ani věta obsažená v odůvodnění (s 713/1041) usnesení ze 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, že „pohledávku insolvenčního navrhovatele (zde oprávněné) přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem majícím účinky pravomocného soudního rozhodnutí nelze označit za spornou, tedy nedoloženou v intencích ustanovení §105 insolvenčního zákona ...“, a to zejména za stavu, kdy uvedená věta obsahuje dovětek „... jen proto , že probíhá řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém soud povolil odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu .“ (k nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž návrh na nařízení exekuce zamítl pouze /výlučně/ proto, že vykonatelnost podkladového rozhodčího nálezu byla odložena s odůvodněním, že probíhá řízení o žalobě povinné na zrušení rozhodčího nálezu, viz předchozí odstavec).
Dovolání směřuje výslovně také proti odstavci IV. výroku napadeného usnesení, jímž bylo provedení exekuce na majetek povinné odloženo; v této části však není přípustné.
Z ustanovením §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání neplyne, protože rozhodnutí podle §266 odst. 2 o. s. ř. v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a nelze ji opřít ani o §237 odst. 1 o. s. ř., protože toto ustanovení je v exekučním řízení uplatnitelné pouze prostřednictvím §238a odst. 1 a 2 o. s. ř., v němž však – jak výše uvedeno – usnesení (navíc neměnící ani nepotvrzující) o odkladu provedení exekuce vyjmenován není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2004 pod č. 233).
Protože tedy dovolání do odstavce IV. výroku napadeného usnesení přípustné není, a to ani subjektivně, jelikož jím nebyla povinné způsobena procesní újma (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 28), Nejvyšší soud je v této části, podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu