ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1087.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1087/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 6, proti žalované M. S., zastoupené JUDr. Miloslavem Nedělou, advokátem se sídlem v Ostravě, L. Podéště č. 1885/1, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 242/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2010, č. j. 42 Co 30/2010-162, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 27.7.2007 se žalobce domáhal určení, že „žalovaná není závětní dědičkou po zůstaviteli V. S., (dále také jen „zůstavitel“). Uvedl, že zůstavitel veškerý svůj majetek odkázal závětí ze dne 22.2.2001 žalované (pozůstalé dceři); že „je synem zůstavitele“; že je proto neopomenutelným dědicem a že „závěť zůstavitele ze dne 22.2.2001, ve které byl opomenut, je neplatná“; dále namítal, že „podpis na závěti ze dne 22.2.2001 není podpisem zůstavitele“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.9.2009, č. j. 80 C 242/2007-122, doplněným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26.10.2009, č. j. 80 C 242/2007-126, žalobě vyhověl; žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15.042,- Kč k rukám jeho zástupkyně a České republice na účet Okresního soudu v Ostravě „na znalečném“ 9.707,- Kč. Dospěl k závěru, že „na závěti je pravý podpis zůstavitele“; že „dědici ze zákona jsou poz. manželka M. S., dcera M. S. (žalovaná) a syn J. S. (žalobce)“; že „nikdo z těchto osob dědictví neodmítl“; že „závěť odporuje zákonnému požadavku obsaženému v §479 obč. zák., je tedy v této části neplatná“, když „k vydědění žalobce nedošlo“ a „nejedná se ani o nezpůsobilého dědice“ a že proto „žalovaná není dědičkou ze závěti“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21.4.2010, č. j. 42 Co 30/2010-162, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.800,- Kč k rukám jejího zástupce a na náhradě odvolacího řízení 10.600,- Kč k rukám jejího zástupce a České republice na účet Okresního soudu v Ostravě 9.707,- Kč. Po doplnění dokazování o výslech svědkyně M. S. dospěl k závěru, že „soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění“; že „závěť ze dne 22.2.2001 byla sepsána v době, kdy zůstavitel byl schopný vnímat obsah jednání o závěti a rovněž byl schopný se vlastnoručně podepsat“; že „svědecká výpověď M. S. je v souladu se zjištěními, která soud prvního stupně učinil ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a ze svědecké výpovědi L. M.“; že v řízení bylo prokázáno, že „zůstavitel spornou závěť vlastnoručně podepsal, není tedy absolutně neplatná“ a že proto „nemohlo být v tomto řízení žalobě vyhověno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování“; že „znalkyně neučinila závěr, že sporný podpis je bez jakýchkoli pochybností pravým podpisem zůstavitele“; že proto „nelze učinit skutkový závěr, že zůstavitel spornou závěť vlastnoručně podepsal“; že „oporu v provedeném dokazování nemá ani zjištění, že M. S. byla přítomna okamžiku, kdy zůstavitel závěť podepsal“, když „podle obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21.4.2010 svědkyně M. S. nic takového ve své výpovědi neuvedla“. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že V. S., (dále též jen „zůstavitel“), byl ženatý a měl dceru a syna. V dědickém řízení po zůstaviteli byla předložena allografní závěť sepsaná dne 22.2.2001 za účasti dvou svědků JUDr. J. B. a L. M., podle které zůstavitel ustanovil dědicem „veškerého svého majetku“ dceru M. S. (žalovanou) a uvedl, že „syn J. S. (žalobce) od něj a jeho manželky obdržel darem nemovitosti v Ostravě-Svinově, které má nadále ve svém držení“; že jako dědici ze zákona přicházeli v úvahu manželka M. S., dcera M. S. a syn J. S.; že žádný z nich dědictví neodmítl; že M. S. a M. S. prohlásily do protokolu o předběžném šetření ze dne 3.6.2004, že považují závěť zůstavitele ze dne 22.2.2001 za pravou a platnou; že od tohoto okamžiku přestal soudní komisař s M. S. jednat jako s dědicem; že J. S. namítl neplatnost závěti ze dne 22.2.2001, a to z důvodu, že podpis na závěti není vlastnoručním podpisem zůstavitele, a rovněž uplatnil své právo na neopominutelný podíl zákonného dědice. Okresní soud v Ostravě řízení o dědictví po zůstaviteli usnesením ze dne 18.6.2007, č. j. 99 D 1071/2004-125, přerušil a uložil J. S., aby ve lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Ostravě žalobu na určení, že M. S. není závětní dědičkou po zůstaviteli. Vycházel ze závěru, že dědické právo J. S. se jeví jako méně pravděpodobné, když zpochybňuje existující dědický titul.
Z obsahu přílohového spisu sp. zn. 99 D 1071/2004 bylo dále zjištěno, že Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 30.12.2010, č.j. 99 D 1071/2004-212, potvrdil nabytí dědictví „podle dědických podílů, tj. dceři zůstavitele M. S., – podíl ve výši 878/1000 dědictví, což představuje podíl na nemovitostech zůstavitele ve výši 439/2000 ve vztahu k celku a synovi zůstavitele J. S., – podíl ve výši 122/1000 dědictví, což představuje podíl na nemovitostech zůstavitele ve výši 61/2000 ve vztahu k celku“ a rozhodl, že „dědictví tvoří“ podíl na nemovitostech v usnesení specifikovaných v ceně 1.738.612,50 Kč a osobní věci a ošacení zůstavitele bez hodnoty a že dluhy dědictví tvoří náklady pohřbu ve výši 9.451,50 Kč; dále stanovil odměnu notáře JUDr. Josefa Kawuloka jako soudního komisaře částkou 37.096 Kč a dědicům uložil povinnost tyto náklady uhradit. Vycházel ze závěru, že jako dědička ze závěti byla zjištěna dcera zůstavitele M. S. (k 5/6 dědictví) a jako dědic ze zákona byl zjištěn J. S. (k 1/6 dědictví), neboť syn zůstavitele J. S. uplatnil své právo neopominutelného dědice ve smyslu §479 obč. zák.
Žalobce v dovolání namítá, že „závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování“; že „znalkyně neučinila závěr, že sporný podpis je bez jakýchkoli pochybností pravým podpisem zůstavitele“; že proto „nelze učinit skutkový závěr, že zůstavitel spornou závěť vlastnoručně podepsal“; že „oporu v provedeném dokazování nemá ani zjištění, že M. S. byla přítomna okamžiku, kdy zůstavitel závěť podepsal“, když „podle obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21.4.2010 svědkyně M. S. nic takového ve své výpovědi neuvedla“. Tyto námitky nejsou opodstatněné.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost dovolatel v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil (že „závěť ze dne 22.2.2001 byla sepsána v době, kdy zůstavitel byl schopný vnímat obsah jednání o závěti a rovněž byl schopný se vlastnoručně podepsat“; že „svědecká výpověď M. S. je v souladu se zjištěními, která soud prvního stupně učinil ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a ze svědecké výpovědi L. M.“). Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2012
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu