ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1387.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1387/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká č. 92, proti žalovaným 1) Ing. D. D. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404, 2) R. Ž. , 3) Ing. P. H. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404, o určení dědického práva a o neplatnost závěti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 292/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2011 č.j. 24 Co 286/2011-136, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 3) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.260,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Mikové, advokátky se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1.12.2011 č.j. 24 Co 286/2011-136, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5.5.2011 č.j. 14 C 292/2010-75 potvrzen ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce K. Č., ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že je neplatným právním úkonem závěť pořízená zůstavitelkou K. Č. dne 9.5.2007 a že žalovaní nejsou dědici ze závěti ze dne 9.5.2007, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní, žalovanými 1) a 3) a státem, a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2), a jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit "žalovaným náhradu nákladů řízení, a to R. Ž. ve výši 2.258,50 Kč a Ing. D. D. a Ing. P. H. ve výši 18.091,- Kč k rukám" advokátky JUDr. Zdeňky Mikové, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve věci nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil řešenou právní otázku (určitost závěti co do vymezení majetku, o němž je pořizováno, byl-li závětí odkázán dědicům veškerý majetek, který po zůstaviteli zbude v den jeho úmrtí) v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že jinak byl v dovolání uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř.
Žalobkyně v dovolání dovozuje, že "předmětem určité - platné závěti" se nemohl stát majetek, se kterým zůstavitelka nemohla disponovat ke dni sepsání závěti, a že proto se může vůle zůstavitelky "odkázat majetek" vztahovat pouze na majetek, se kterým zůstavitelka disponuje a drží ho v den pořízení závěti. Žalobkyně namítá, že, kdyby byla závěť zůstavitelky "vztažena i na později nabytý majetek, muselo by platit, že se nikdo nemůže vzdát svých budoucích práv, tj. rozhodnout o tomto nově nabytém majetku jinak, aktuálně, tj. podle stavu, kdy majetek získán, neboť by bylo možné ho odkázat komukoliv, nebo i neodkázat - tento by se stal odúmrtí a dědil by stát".
Dědictví po zůstaviteli tvoří majetek, pro jehož zjištění je zásadně rozhodný skutkový stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: Občanský zákoník II - komentář, 1. vydání, C.H.Beck Praha 2008, str. 1230). Aktiva dědictví tak tvoří věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které náležely zůstaviteli v okamžiku smrti, stejně tak pasiva dědictví jsou tvořena dluhy, které tu byly v době smrti zůstavitele. Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Z hlediska obsahu je prvořadým předpokladem platnosti závěti ustanovení dědice k dědictví jako celku nebo k jeho poměrné části, popřípadě i jen k jednotlivé věci nebo jiné hodnotě z dědictví, anebo nařízení jiného způsobu naložení se zanechaným majetkem, např. zřízení nadace (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: Občanský zákoník II - komentář, 1. vydání, C.H.Beck Praha 2008, str. 1286). Závěť se týká majetku tvořícího dědictví, tedy majetku náležejícího zůstaviteli v době jeho úmrtí. Vymezení majetku v závěti odkazem na veškerý majetek zůstavitele, který po něm v den jeho úmrtí zbude, je proto vymezením zcela určitým a srozumitelným, jak to odpovídá ustálené soudní judikatuře (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2002 sp. zn. 30 Cdo 517/2002 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2008 sp. zn. 21 Cdo 1380/2007). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou soudů i právní teorií a nemůže proto mít po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně v dovolání dále označuje vady řízení, které podle jejího názoru spočívají v tom, že soud přes její návrh nepřibral "vedlejšího účastníka ČR - Úřad pro zastupování státu" a že soud řízení nepřerušil, neustanovil opatrovníka a nerozhodl "o věci nabytí právní moci předchozího rozsudku". Žalobkyně dále vytýká soudům, že neprovedly důkaz znaleckým posudkem o zdravotním stavu zůstavitelky a spokojil se jen se zprávou praktické lékařky. Žalobkyně dovozuje, že zůstavitelka trpěla maniodepresivními náladami a že se léčila silnými antidepresivy na specializovaném pracovišti. Žalobkyně brojí též proti provedení důkazu svědeckou výpovědí notářky a proti zjištěním soudu učiněným na základě takového důkazu. Současně předkládá soudu vlastní skutková zjištění, která podle žalobkyně vyplynula z provedených důkazů, a dovozuje vlastní závěry o "svéprávnosti a způsobilosti" zůstavitelky. Žalobkyně tedy na odlišných skutkových základech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje tím však právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože tyto námitky uplatněné žalobkyní v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným 1) a 3) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady řízení, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.250,- Kč [srov. §5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst.1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a 399/2010 Sb.), celkem ve výši 3.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka žalovaných osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovaným za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 710,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovaným 1) a 3) tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.260,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalované v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nepřiznal dovolací soud žádnému z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu