ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1820.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1820/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem v Bruntálu, Krnovská č. 1397/47, proti žalované Vodafone Czech Republic a.s. se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 167, IČO 25788001, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 128/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. června 2010 č. j. 13 C 128/2009-97 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011 č.j. 68 Co 499/2010-132, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30.6.2010 č. j. 13 C 128/2009-97 se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.1.2011 č. j. 68 Co 499/2010-132 se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Dolečka, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Řízení o dovolání žalobce, které – jak vyplývá z jeho obsahu – z části směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30.6.2010 č. j. 13 C 128/2009-97, Nejvyšší soud České republiky pro nedostatek funkční příslušnosti podle ustanovení §243c odst. 1, §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.1.2011 č.j. 68 Co 499/2010-132, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30.6.2010 č. j. 13 C 128/2009-97 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byl zamítnut „žalobní návrh, jímž by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci ze dne 18.3.2009 je neplatné“) , není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce – dovodil-li zejména, že žalobce svým jednáním porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť ve velmi krátkém časovém úseku prodal v rozporu s interními pravidly žalované celkem 31 zlatých telefonních čísel, čímž jí způsobil škodu ve výši téměř 100.000,- Kč, ačkoliv na pozici prodejce byl zaměstnán téměř tři roky, byl řádně proškolen, v případě pochybností byl povinen si „charakter čísel“ ověřit u svého nadřízeného, příp. na intranetu žalované (podle pracovní smlouvy „měl povinnost se na intranetu seznamovat s vnitřními předpisy žalované, resp. s jejich aktualizací“) – v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000 sp.zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2.2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, pod číslem C 164), a na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a i v současné době na nich setrvává.
Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že „považuje za zcela nedostatečné odůvodnění soudů, že intenzita porušení pracovních povinností byla tak závažná, že odůvodňovala postup žalované strany dle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce“, neboť při zkoumání míry intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci soudy „vůbec nepřihlédly ke skutečnosti, že žalobce nesložil zkoušky předepsané žalovanou, které jej opravňovaly k výkonu jeho pracovních povinností“, žalovaná tak „nesplnila svou preventivní povinnost předcházet škodám“, že žalovaná „nikdy neprováděla speciální školení a následné testy svých zaměstnanců, zda jsou schopni definovat tzv. zlatá čísla“, že ani vedoucím zaměstnancům nebylo vždy jasné, zda jde o tzv. zlaté číslo, či číslo běžné, neboť žalovaná „nikde přesně a jednoznačně neprecizovala kritéria pro tzv. zlaté číslo“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovních povinností dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a jeho námitky, které jsou jen pouhou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, proto nemohou obstát.
Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu – jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., neboť podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází (např., že žalobce způsobil žalované škodu, ve výši téměř 100.000,- Kč, že v krátkém časovém úseku byla žalobci písemně vytýkána „tři porušení vnitřních pravidel“, že ohledně „rozpoznávání charakteru čísel“ byl řádně proškolen na vstupním školení, „v případě pochybností si charakter čísel měl ověřit u svého nadřízeného, případně na intranetu žalované“, sám rovněž vypověděl, že se mu předmětná čísla jevila nestandardní, „hezká“) a nesouhlasí s tím, jakým způsobem odvolací soud hodnotil provedené důkazy [namítá-li, že „při provádění dokazování nepostupoval soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu“, zejména když nebyly provedeny navržené důkazy, ani nebylo odůvodněno, proč soud tyto (jak stranou žalobce, tak i stranou žalované) navržené důkazy neprovedl]. V dovolání současně předestírá opačné skutkové závěry (zejména, že posouzení toho, zda se jedná o tzv. zlaté číslo, tedy „číslo s nějakými speciálně přínosnými vlastnostmi pro jeho držitele, je pouze subjektivním hodnocením, které může být u každé osoby odlišné“ a že žalobce byl „přesvědčen, že se jedná o běžná čísla, neboť tato čísla zadal do systému a systém žalovaného tato vyhodnotil jako čísla běžná s běžnou cenou“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že jeho jednání „zcela jistě“ nemá intenzitu zvlášť hrubého porušení pracovních povinností a nemůže být důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru“). K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2.175,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu