ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.200.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 200/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Unie orchestrálních hudebníků Karlovarského symfonického orchestru, sdružení se sídlem v Karlových Varech, Mlýnské nábřeží č. 5, IČO 63556847, zastoupené JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská č. 6, proti žalovanému Karlovarskému symfonickému orchestru, příspěvkové organizaci se sídlem v Karlových Varech, Husovo náměstí č. 270/2, IČO 63554585, o určení platnosti kolektivní smlouvy a o plnění závazků z kolektivní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 186/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. září 2010 č.j. 61 Co 369/2010-82, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „kolektivní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 29.1.2010 je platná“, a aby „žalovaný byl povinen se podle ní řídit do té doby, než bude uzavřena kolektivní smlouva jiná“, s tím, že „všechny dosavadní právní úkony učiněné v rozporu s dosavadní kolektivní smlouvu jsou neplatné“. Žalobu odůvodnila tím, že jako odborová organizace zastupující „převážnou většinu“ zaměstnanců žalovaného uzavřela „v dobré víře“ dne 29.1.2010 se žalovaným kolektivní smlouvu pro rok 2010, v níž v rámci úpravy vztahů mezi žalovaným (zaměstnavatelem) a žalobkyní (odborovou organizací) bylo v čl. VII. odst. 8 ujednáno, že „v případě snižování počtu zaměstnanců z organizačních důvodů stanoví zaměstnavatel se souhlasem odborové organizace objektivní kritéria pro výběr zaměstnanců z okruhu zaměstnanců se stejnou nebo nahraditelnou pracovní náplní, s nimiž bude pracovní poměr ukončen“. Žalovaný však svůj závazek vyplývající pro něj z uvedeného ujednání odmítl plnit a od března 2010 započal „v rozporu se zněním kolektivní smlouvy“ ve snižování úvazků jednotlivých zaměstnanců, z nichž dvěma byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn. V rámci jednání mezi smluvními stranami pak žalovaný „s úmyslem obejít odborové organizace“ při snižování úvazků zaměstnanců a v následném propouštění „zcela záměrně a účelově popřel platnost“ uzavřené kolektivní smlouvy s odůvodněním, že „ta je diskriminační“, jelikož nebyla podepsána i druhou odborovou organizací působící u žalovaného. Žalobkyně se domnívá, že za této situace „spor ohledně platnosti či neplatnosti kolektivní smlouvu může mít dopad na velký rozsah práv zaměstnanců zde zakotvených (nikoliv jen na rozvazování pracovních poměrů)“, a proto „i s ohledem na neúnosnost situace v rámci Karlovarského symfonického orchestru, má žalobkyně za to, že je zde naléhavá potřeba soudně posoudit platnost dotčené kolektivní smlouvy, a to v zájmu zachování právní jistoty všech zaměstnanců vůči zaměstnavateli“ a „nutnosti předejít případným dalším sporům, které mohou v této souvislosti vzniknout“.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 16.6.2010 č.j. 18 C 186/2010-72 řízení „v celém rozsahu“ zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně s poukazem na skutečnost, že „daná problematika je upravena z. č. 2/1991 Sb. v platném znění o kolektivním vyjednávání“ tím způsobem, že řešení tzv. kolektivních sporů probíhá nejprve před tzv. zprostředkovatelem a následně před rozhodcem, popř. krajským soudem, dospěl k závěru, že „pro toto řízení není soudem věcně příslušným“; proto řízení „v souladu s ustanovením §103 a 104 odst. 1 o.s.ř.“ zastavil.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15.9.2010 č. j. 61 Co 369/2010-82 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že za situace, kdy se v daném případě „nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ust. §7 odst. 1 o.s.ř.“, může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 3 o.s.ř.). Podle ustanovení §23 odst. 5 zák. práce však postup při uzavírání kolektivní smlouvy, včetně řešení sporů mezi účastníky, upravuje zvláštní právní předpis, jímž je zákon č. 2/1991 Sb., který „upravuje práva a povinnosti smluvních stran v jednotlivých fázích procesu kolektivního vyjednávání, včetně případného řešení sporů před zprostředkovatelem, eventuelně rozhodcem, jakož i možnost vyhlásit stávku (výluku) jako krajní možnost ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy“. Proto podle názoru odvolacího soudu vzhledem k požadavku žalobkyně, „tak jak byl procesně uplatněn dle ust. §80 písm. c) o.s.ř., s přihlédnutím ke skutkovým tvrzením žalobkyně uvedeným v žalobním návrhu, když není požadováno, aby bylo rozhodnuto ve smyslu ust. §80 písm. b) o.s.ř. o splnění závazků kolektivní smlouvy, ze kterých vznikají nároky jednotlivých zaměstnanců, je namístě dospět k závěru, že předmětem přezkumu je postup při uzavírání kolektivní smlouvy a jedná se o kolektivní spor, tak jak má na mysli ust. §10 zák. č. 2/1991 Sb.“, kdy „pravomoc soudu není dána“, nýbrž podle ustanovení §11 odst. 1, 2 cit. zákona je na dohodě smluvních stran kolektivní smlouvy, aby si ve sporu zvolily zprostředkovatele, eventuelně rozhodce, který „naplňuje kvalifikační podmínky orgánu veřejné moci“. Protože nedostatek pravomoci soudu je „neodstranitelnou podmínkou řízení“, odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně „jako věcně správné dle ust. §219 o.s.ř.“ potvrdil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že „soud nemá pravomoc rozhodovat o platnosti či neplatnosti kolektivní smlouvy mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem“, a jeho postup označila „za nepřípustné odmítání spravedlnosti“. Podle jejího názoru lze výkladem zákona o kolektivním vyjednávání „dojít k závěru“, že kolektivními spory jsou „zejména veškeré spory vznikající před uzavřením kolektivní smlouvy, a dále pak spory o splnění jednotlivých závazků vyplývajících z kolektivní smlouvy, pokud se jich jedna ze stran dožaduje“. Dovozovala, že „rolí“ zprostředkovatele, eventuelně rozhodce „není věc právně posoudit, ale vlastní intervencí dosáhnout pokojného řešení sporů mezi stranami“, a že proto „na základě zákona o kolektivním vyjednávání není dána rozhodci pravomoc posuzovat a závazně určovat platnost či neplatnost již uzavřené kolektivní smlouvy“. Zdůraznila přitom, že jako strana kolektivní smlouvy „podala k soudu žalobu na určení platnosti kolektivní smlouvy a nikoliv žalobu v souvislosti s postupem uzavírání nové kolektivní smlouvy a jejího obsahu či týkající se povinnosti splnit porušení závazek vyplývající z této smlouvy“. Posouzení otázky platnosti předmětné kolektivní smlouvy dovolatelka považuje za „zcela zásadní z hlediska právní jistoty a předejití porušování této smlouvy do budoucna“, neboť „lze očekávat, že dojde k porušování závazků i v budoucnu, a to i závazků, ze kterých budou vznikat práva jednotlivým zaměstnancům“, a proto – jak dále zdůraznila - „závazné rozhodnutí ve věci má svůj význam rovněž pro samotné zaměstnance žalovaného“. Podle jejího názoru se „nejedná o klasický kolektivní spor dle zákona o kolektivním vyjednávání“, nýbrž jde situaci, kdy „s ohledem na v žalobě popsané jednání žalovaného vznikla naléhavá potřeba určit platnost kolektivní smlouvy“. Protože „pravomoc k určení platnosti či neplatnosti kterékoliv smlouvy (a to včetně smlouvy kolektivní) má s ohledem na ust. §7 o.s.ř. ve spojení s §80 písm. c) o.s.ř. pouze soud a nikoliv jiné orgány či osoby“, má dovolatelka „za to, že soud měl povinnost platnost či neplatnost předmětné kolektivní smlouvy posoudit, a to s ohledem na veškeré okolnosti případu a naléhavou potřebu postavit danou věc najisto“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzované věci se žalobkyně (jako odborová organizace působící u žalovaného) domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 26.5.2010, aby bylo určeno, že „kolektivní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 29.1.2010 je platná“, a aby byla žalovanému uložena povinnost se podle uvedené kolektivní smlouvy „řídit do té doby, než bude uzavřena kolektivní smlouva jiná“, s tím, že „všechny dosavadní právní úkony učiněné v rozporu s dosavadní kolektivní smlouvu jsou neplatné“. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je spor mezi odborovou organizací (žalobkyní) a zaměstnavatelem (žalovaným), bylo pro posouzení věci – jak správně uvažovaly rovněž soudy obou stupňů - především podstatné, zda je pro rozhodnutí o uvedených nárocích žalobkyně uplatněných žalobou na určení a na plnění podle ustanovení §80 písm. b) a c) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Pracovní věcí (pracovněprávním sporem) se v právní teorii rozumí spor vzniklý v rámci a na základě pracovněprávních vztahů. Pracovněprávní vztahy se tradičně člení do dvou částí, a to na individuální pracovněprávní vztahy a kolektivní pracovněprávní vztahy. Zatímco individuální pracovní vztahy jsou vztahy mezi zaměstnancem jako jednotlivcem na straně jedné a zaměstnavatelem jako zaměstnávajícím subjektem na straně druhé, kolektivními pracovními vztahy rozumíme vztahy mezi orgány, které zastupují či reprezentují kolektivy zaměstnanců (zejména odborové organizace), a sdruženími zaměstnavatelů, popřípadě jednotlivými zaměstnavateli, jejichž hlavním cílem je zlepšení pracovních a mzdových podmínek zaměstnanců. Z uvedeného vymezení pak vyplývá rozlišení pracovních sporů na individuální pracovní spory a kolektivní pracovní spory. Individuálními pracovními spory se rozumí spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o nároky z pracovněprávních vztahů, vzniklých buď ze zákona (podle příslušných právních předpisů) nebo na smluvním základě podle pracovní smlouvy, resp. dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nebo podle příslušných ustanovení kolektivní smlouvy, která upravují nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců. Tyto individuální pracovní spory rozhodují podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. obecné soudy.
Za kolektivní pracovní spory se pak považují spory vzniklé z kolektivních pracovních vztahů, tj. spory mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací, která vystupuje jako zástupce kolektivu zaměstnanců, resp. mezi vyšším odborovým orgánem a organizací nebo organizacemi zaměstnavatelů. Podle současné právní úpravy reprezentované především zákonem č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších změn a doplňků (odkaz na tento předpis pro oblast řešení kolektivní sporů je obsažen v §23 odst. 5 zák. práce) jsou kolektivními pracovněprávními spory jednak spory o uzavření kolektivní smlouvy, a jednak spory o plnění závazků z kolektivní smlouvy, ze kterých nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům (srov. §10 cit. zákona). V druhém případě se jedná o spory mezi stranami kolektivní smlouvy, tj. mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli (popř. organizacemi zaměstnavatelů) o závazky, které pro ně z kolektivní smlouvy vyplývají. Spory o plnění závazků z kolektivní smlouvy, ze kterých nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům, se (obdobně jako spory o uzavření kolektivní smlouvy) řeší primárně s vyloučením soudů, a to nejprve prostřednictvím zprostředkovatelů a následně (při neúspěšnosti řízení před zprostředkovatelem) prostřednictvím rozhodců, jejichž volba je výsledkem dohody smluvních stran (srov. §§11 a násl. cit. zákona). Teprve v případě nesouhlasu některé ze smluvních stran kolektivní smlouvy s rozhodnutím rozhodce vstupuje do kolektivního pracovního sporu soud, který na návrh smluvní strany je oprávněn rozhodnutí rozhodce o plnění závazků z kolektivní smlouvy zrušit nebo změnit, jestliže je v rozporu s právními předpisy nebo kolektivními smlouvami. Příslušným pro toto řízení je krajský soud, v jehož obvodu má sídlo smluvní strana, proti níž tento návrh směřuje. Při rozhodování postupuje krajský soud podle ustanovení občanského soudního řádu upravujících řízení v prvním stupni; rozhodne však vždy usnesením, proti němuž není přípustné odvolání ani obnova řízení. Při novém rozhodování je rozhodce vázán právním názorem soudu. Pravomocné rozhodnutí rozhodce o plnění závazků z kolektivní smlouvy je soudně vykonatelné (srov. §14 cit. zákona).
V projednávané věci se z obsahu žaloby podává, že za právní důvod vzniku uplatněných nároků žalobkyně považovala skutečnost, že žalovaný „s úmyslem obejít odborové organizace“ při snižování stavu zaměstnanců „zcela záměrně a účelově popřel platnost“ kolektivní smlouvy pro rok 2010, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 29.1.2010, a odmítl plnit závazek obsažený v jejím článku VII odst. 8, podle kterého je žalovaný (jako zaměstnavatel) povinen „v případě snižování počtu zaměstnanců z organizačních důvodů stanovit se souhlasem odborové organizace (žalobkyně) objektivní kritéria pro výběr zaměstnanců z okruhu zaměstnanců se stejnou nebo nahraditelnou pracovní náplní, s nimiž bude pracovní poměr ukončen“; žalobkyně v této souvislosti žalovanému vytýká, že od března 2010 započal „v rozporu se zněním kolektivní smlouvy“ ve snižování úvazků jednotlivých zaměstnanců, z nichž dvěma byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn. Z uvedených skutkových tvrzení žaloby je zřejmé, že se – přes námitky dovolatelky - jedná o kolektivní pracovněprávní spor mezi stranami kolektivní smlouvy, tj. mezi odborovou organizací (žalobkyní) a zaměstnavatelem (žalovaným) o plnění závazku žalovaného, který je součástí smluvního ujednání, ze kterého vznikají práva a povinnosti toliko smluvním stranám kolektivní smlouvy (tj. žalobkyni a žalovanému). Na uvedeném (kolektivním) charakteru sporu nemůže ničeho změnit okolnost, že jde o závazek uzavřený ve prospěch zaměstnanců žalovaného a že – jak zdůrazňuje dovolatelka - „závazné rozhodnutí ve věci má svůj význam rovněž pro samotné zaměstnance žalovaného“.
Opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani s poukazem na skutečnost, že „s ohledem na v žalobě popsané jednání žalovaného vznikla naléhavá potřeba určit platnost kolektivní smlouvy“ a že za tohoto stavu „soud měl povinnost platnost či neplatnost předmětné kolektivní smlouvy posoudit“. Dovolatelka ve svých úvahách opomíjí, že v (kolektivním) sporu mezi stranami kolektivní smlouvy o plnění závazků, které pro ně z kolektivní smlouvy vyplývají, má otázka platnosti kolektivní smlouvy charakter otázky předběžné. Jestliže soud – jak uvedeno výše – nemá (primárně) pravomoc rozhodovat kolektivní pracovněprávní spory o závazky z kolektivní smlouvy, ze kterých nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům, potom tím spíše (argumentum a maiori ad minus) nemá pravomoc pro rozhodování o jakékoli předběžné otázce, na níž vyřešení kolektivního sporu závisí.
Vzhledem k tomu, že ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobkyně svou žalobou nemínila podávat návrh na zrušení nebo změnu rozhodnutí rozhodce ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 2/1991 Sb., je třeba sdílet názor soudů obou stupňů, že k projednání a rozhodnutí o nárocích žalobkyně uplatněných vůči žalované žalobou podle ustanovení §80 písm. b) a c) o.s.ř. není dána pravomoc soudu. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), který nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., je správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2012
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu