ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.22.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 22/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. J. , proti žalované L. Ú. , zastoupené JUDr. Jánem Ďurdiakem, advokátem se sídlem v Brně, Mojmírovo náměstí č. 11, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 1007/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2010 č.j. 49 Co 134/2007-221, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 156.429,- Kč, se zamítá ; v dalším se dovolání žalované odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, kterou jí dala žalovaná dopisem ze dne 30.9.1997, je neplatná, a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy celkem 90.810,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že „odůvodnění výpovědi dle ust. §46 odst. 2 zák. práce neodpovídá skutečnosti“, neboť žalovaná po ní „nikdy nepožadovala, aby přešla na jinou práci, nikdy nepožadovala, aby se podrobila průpravě pro jinou práci“, ale pouze jí dne 30.9.1997 doručila dopis, ve kterém jí nabídla doplnění (změnu) pracovní smlouvy s tím, že „v případě jejího nesouhlasu (který žalobkyně projevila přímo při doručení dopisu) nastávají účinky výpovědi ve smyslu §46 odst. 2 písm. b) zák. práce“. Protože žalobkyně „před uplynutím výpovědí lhůty oznámila žalované, že trvá na tom, aby byla i nadále zaměstnávána sjednanou prací“, požadovala po žalované rovněž „ušlou mzdu“ za období od 1.12.1997 do 30.5.1999, „a to v plné výši, neboť neměla možnost získat jiné zaměstnání“.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 23.6.1999 č.j. 7 C 1007/97-36 určil, že „výpověď z pracovního poměru ze dne 30.9.1997 daná žalovanou žalobkyni je neplatná a pracovní poměr dále trvá“(výrok I.), žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila „náhradu mzdy za období od 1.12.1997 do 30.5.1998 celkem 30.270,- Kč a za období od 1.6.1998 do okamžiku právní moci výroku I. tohoto rozhodnutí 5.045,- Kč měsíčně“, zastavil (z důvodu zpětvzetí žaloby v této části) „řízení o škodu vzniklou na mzdě za dovolenou a dávkách zákonného pojištění pracovníků z titulu vykazování nižší mzdy“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.015,- Kč k rukám advokátky JUDr. Dagmar Filemonové a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Brno-venkov soudní poplatek 4.740,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že dopis žalované ze dne 30.9.1997 nadepsaný jako „doplnění pracovní smlouvy – výpověď“, ve kterém žalovaná „pouze uváděla, že, pokud nebude přijat návrh na změnu obsahu pracovní smlouvy ohledně pracovní doby ze strany žalobkyně, bude to považováno za výpovědní důvod“, nelze považovat za platnou výpověď z pracovního poměru, neboť jednak neobsahuje všechny náležitosti písemného projevu vůle (chybí na něm podpis žalované) a jednak v něm obsažené „pojetí rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele je v rozporu nejen s příslušnými ustanoveními zákoníku práce, ale i zásadami práva vůbec“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dne 1.12.1997 žalované písemně i ústně oznámila, že „chce být nadále zaměstnávána a že s výpovědí nesouhlasí“, avšak žalovaná „jí dosud neumožnila pokračovat v práci, ani nedošlo k platnému skončení pracovního poměru“, a žalobkyně jiné příjmy, než hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání neměla, byla žalobkyni za období od 1.12.1997 „přiznána náhrada dle §61 odst. 1 zák. práce“ v „plné“ výši.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.6.2002 č.j. 15 Co 35/2000-67 „připustil částečné zpětvzetí žaloby ohledně určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované dále trvá, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil“, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. o určení neplatnosti výpovědi dané žalovanou žalobkyni dne 30.9.1997 a v části výroku II. o přiznání náhrady mzdy za dobu od 1.12.1997 do 30.5.1998 co do částky 24.066,- Kč“, „v části výroku II. o přiznání náhrady mzdy za dobu od 1.12.1997 do 30.5.1998 ve výši 6.204,- Kč“ změnil tento rozsudek tak, že žalobu zamítl, a „ve zbývající části výroku II. o přiznání částky 5.045,- Kč měsíčně od 1.6.1998, jakož i ve výroku o nákladech řízení“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že výpověď z pracovního poměru tak, jak byla dána žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 30.9.1997, je neplatná, neboť „se obsahově opírá o ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce, což však není kvalifikovaný výpovědní důvod“, a žalovaná ani ve výpovědi „neuvedla žádnou ze skutkových podstat předpokládaných v ust. §46 odst. 1 zák. práce, a proto ve výpovědi absentuje též odpovídající skutkové vymezení (§44 odst. 2 zák. práce)“. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že žalobkyni „oprávněně náleží“ náhrada mzdy za prvních šest měsíců (od 1.12.1997 do 31.5.1998), ovšem jen ve výši 24.066,- Kč, neboť soud prvního stupně „nesprávně interpretoval“ předložený mzdový list žalobkyně. Zrušovací výrok odůvodnil odvolací soud tím, že soud prvního stupně „pochybil“, jestliže náhradu mzdy stanovil od 1.6.1998 „do budoucna formou měsíční renty“, aniž by vzal v úvahu, že „nárok na náhradu mzdy není opětujícím se plněním, ale vzniká v případě trvání na dalším zaměstnávání až po uplynutí příslušného kalendářního měsíce či jeho části“:
Okresní soud Brno-venkov po doplnění řízení rozsudkem ze dne 16.12.2002 č.j. 7 C 1007/97-104 zamítl žalobu o zaplacení náhrady mzdy za období od 1.6.1998 do 31.3.2002 ve výši 4.011,- Kč měsíčně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zabývaje se tím, zda v posuzované věci jsou ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce k žádosti žalované dány důvody pro snížení, respektive nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni za období přesahující šesti měsíců, tj. od 1.6.1998 do 31.3.2002, kdy žalobkyně nastoupila u jiného zaměstnavatele, dospěl k závěru, že „s ohledem na věk svých dětí a pracovních příležitostí nabízených v okolí bydliště žalobkyně a její povolání byla žalobkyně schopna zapojit se do práce a zajistit si příjem z pracovního poměru od 1.6.1998 do budoucna“. Podle názoru soudu prvního stupně z výsledků doplněného dokazování vyplynulo, že „přinejmenším mohla žalobkyně pracovat v Ochozi u Brna na zkrácený úvazek v prodejně podnikatele Ch., případně mohla pracovat v prodejně Konzumu v Ochozi u Brna“, a navíc „je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně je v současné době nakonec zaměstnána v Brně“. Protože soud při svém rozhodování o povinnosti zaměstnavatele k náhradě mzdy za období přesahující šest měsíců přihlíží „zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil“, není tento nárok žalobkyně s ohledem na výsledky „dosud provedeného dokazování a po doplnění dokazování po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu“ opodstatněný. Okresní soud Brno-venkov poté „doplňujícím“ rozsudkem ze dne 21.2.2005 č.j. 7 C 1007/97-152 zamítl žalobu o zaplacení náhrady mzdy za období od 1.6.1998 do 31.3.2002 „ve výši další částky 1.034,- Kč měsíčně“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení „v řízení o další částku 1.034,- Kč měsíčně od 1.6.1998 do 31.3.2002“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8.2.2006 č.j. 49 Co 268/2003-161 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který se při svém rozhodování o opodstatněnosti nároku žalobkyně na náhradu mzdy přesahující šest měsíců „zabýval tvrzeními žalované o tom, že žalobkyně opomněla i jiné možnosti zaměstnání než možnosti nabízené úřadem práce“. Podle názoru odvolacího soudu totiž „skutečnost, že žalobkyně byla v určitém období evidována jako uchazeč o zaměstnání, sama o sobě ještě neznamená, že by nemohla opomenout pracovní příležitost, pokud by se o ní dozvěděla a bez vážného důvodu o ni neusilovala“. Soud prvního stupně z výsledků dokazování „správně zjistil“, že volné místo prodavačky „existovalo v roce 1998 v prodejně Konzum v Ochozi u Brna“ a že „zaměstnankyně na dvě volná místa prodavaček na zkrácený nebo celý pracovní úvazek hledal v roce 1998 podnikatel F. Ch.“, avšak „nedostatečná skutková zjištění učinil o nabídce volných pracovních míst u firmy 3S pekařství, cukrářství s.r.o.“, neboť podle názoru odvolacího soudu „z odůvodnění jeho rozsudku ani z obsahu spisu nevyplývá, o jaká pracovní místa se jednalo“. Kromě toho odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „neučinil žádná skutková zjištění o okolnostech, ze kterých by vyplývalo, že se žalobkyně o existenci shora uvedených volných pracovních místech dozvěděla“, a že se náležitě nezabýval ani tím, jaké důvody vedly žalobkyni k tomu, že se od 1.9.2001 na vlastní žádost nechala vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání, „a zda tím zajištění jiného vhodného zaměstnání bez vážného důvodu neopomněla“; soudu prvního stupně proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.
Okresní soud Brno-venkov nato rozsudkem ze dne 7.8.2006 č.j. 7 C 1007/97-178 opětovně zamítl žalobu o zaplacení náhrady mzdy za období od 1.6.1998 do 31.3.2002 ve výši 4.011,- Kč měsíčně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě skutkového stavu zjištěného po doplnění dokazování podle pokynů odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že „bylo prokázáno, že žalobkyně v posuzovaném období mohla vykonávat práci prodavačky přinejmenším u pana Ch. v Ochozi či u firmy 3S pekařství a cukrářství v Líšni, pokud pomineme Konzum, který po určité době po skončení práce žalobkyně u žalované byl v likvidaci“. Protože žalobkyně žádné z těchto pracovních možností nevyužila, náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalované za období od 1.6.1998 jí podle názoru soudu prvního stupně nepřísluší. Námitku žalobkyně, že hlášení obecního rozhlasu o uvedených volných pracovních místech nemohla v části obce, kde bydlí, slyšet a že nevěděla o nabídkách volných pracovních míst na vývěsce obchodu žalované, odmítl soud prvního stupně s odůvodněním, že „žalobkyně měla možnost poslechnout si rozhlas v části obce, kde je rozhas slyšitelný, či se mohla dostavit na obecní úřad ke zjištění volných pracovních mít, či se mohla informovat o nabízených volných pracovních místech na vývěskách (např. na prodejně žalované)“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (poté, co připustil změnu-rozšíření žaloby o náhradu mzdy za další období od 1.4.2002 do 31.12.2002) rozsudkem ze dne 25.6.2010 č.j. 49 Co 134/2007-221 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé I.“ změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 156.429,- Kč, a „v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení další částky 64.176,- Kč, žalobu zamítl“; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni „na náhradě nákladů řízení“ 16.507,- Kč“. Odvolací soud zdůraznil, že procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, má v řízení o náhradu mzdy zaměstnavatel, který tak „za řízení nese procesní odpovědnost, jestliže tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní)“. I když žalovaná měla v řízení tyto povinnosti a byla o nich i náležitě v odvolacím řízení poučena, přesto ke svým tvrzením, že se žalobkyně o volných pracovních místech prodavaček, která v roce 1998 existovala v Konzumu v Ochozi u Brna, u podnikatele F. Ch. v Ochozi u Brna a v provozovně firmy 3S pekařství a cukrářství s.r.o. v Brně-Líšni, dozvěděla z hlášení v místním rozhlase nebo z vývěsky na prodejně, „neoznačila (kromě výpovědi svědkyň B. F. a L. V.) žádné důkazy“. Z výpovědi uvedených svědkyň však „bylo zjištěno pouze to, že oznámení o volných pracovních místech v prodejně Konzum bylo hlášeno místním rozhlasem a vyvěšeno na prodejně žalované, a že svědkyně V. s žalobkyní o tom, že z Konzumu odchází, mluvila“. Z žalovanou označených důkazů „však nebylo zjištěno nic o tom, že by se žalobkyně prokazatelně o existenci pro ni vhodných, shora uvedených pracovních míst dozvěděla“. Podle názoru odvolacího soudu „na základě pouhé skutečnosti, že nabídka volných pracovních míst byla oznámena na vývěsce prodejny žalované nebo vyhlášena místním rozhlasem, ještě nelze dovozovat, že žalobkyně z vývěsky nebo z hlášení místního rozhlasu informaci o nabídce volných pracovních míst získala, když ona sama uvedené skutečnosti popírá, a navíc tvrdí, že v části obce, v níž bydlí, není místní rozhlas slyšitelný“. Za tohoto stavu odvolací soud dovodil, že „žalovaná v řízení neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, že žalobkyně věděla o existenci shora uvedených vhodných volných pracovních míst a že bez vážného důvodu jejich nabídku nevyužila“, a proto na rozdíl od soudu prvního stupně shledal uplatněný nárok žalobkyně na náhradu mzdy za období, po které byla evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, tj. od 1.6.1998 do 31.8.2001, za opodstatněný, když „žalobkyně zaevidováním na úřadu práce vyvinula standardní úsilí k získání nového zaměstnání“. Jestliže se však žalobkyně z důvodu příslibu zaměstnání u firmy Zlevněnka od dubna 2002 odhlásila z evidence úřadu práce již k 1.9.2001, pak se tím podle názoru odvolacího soudu „bez vážného důvodu připravila o možnost získat za přispění úřadu práce zaměstnání dříve než od dubna 2002“, a proto „od 1.9.2001 do 31.3.2002 byly podmínky §61 odst. 2 zák. práce pro nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni splněny“. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou odvolacímu soudu „nezbylo“, než zamítnout žalobu rovněž ohledně nároku na náhradu mzdy za období od 1.4.2002 do 31.12.2002, který žalobkyně uplatnila u soudu až dne 10.5.2010 po marném uplynutí obecné tříleté promlčecí doby (§263 odst. 1 zák. práce).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho vyhovujícího výroku o věci samé a do výroku o nákladech řízení) podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v „ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř“ a „ust. §241a odst. 3 o.s.ř.“. Namítala, že odvolací soud „pochybil při hodnocení důkazů, tj. svědecké výpovědi svědkyně B. F. a hlavně při hodnocení důkazu svědeckou výpovědí svědkyně L. V., jakož i při hodnocení účastnické výpovědi žalobkyně“. S poukazem na citace konkrétních úseků výpovědí uvedených svědkyň a žalobkyně dovolatelka „tvrdí, že svědeckou výpovědí svědkyně L. V. do protokolu o jednání před soudem dne 16.12.2002, jakož i opakovanou svědeckou výpovědí svědkyně L. V. do protokolu o jednání před soudem dne 7.8.2006 bylo nesporně prokázáno, že žalobkyně v rozhodnou dobu o pracovní příležitosti v Konzumu Brno věděla a bez vážného důvodu o ni neusilovala“. Kromě toho dovolatelka poukázala na skutečnost, že žalobkyně ani v dalším řízení u soudu prvního stupně, které následovalo po kasačním usnesení odvolacího soudu ze dne 8.2.2006, „nezpochybnila existenci volných pracovních míst prodavaček, které hledal v roce 1998 podnikatel F. Ch. pro prodejnu chovatelských potřeb v Ochozi u Brna, jakož i že šlo o pracovní místa pro ni vhodná“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Předmětem dovolacího řízení je nárok žalobkyně na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalované, který je požadován za období přesahující šest měsíců, tj. od 1.6.1998, do doby než byla žalobkyně na svoji žádost vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, tj. do 31.8.2001. Opodstatněnost, případně rozsah tohoto nároku – jak správně uvažoval rovněž odvolací soud – závisí na posouzení otázky, zda v projednávané věci byly naplněny důvody pro snížení či nepřiznání náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil
Podle ustálené judikatury základním hlediskem při rozhodování soudu o tom, zda na žádost zaměstnavatele sníží, popřípadě nepřizná zaměstnanci náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců, je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrady mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána (k tomu srov. bod V. stanoviska občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, k některým otázkám rozhodování soudu ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zák. práce, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, roč.2004).
Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat, náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením §61 odst. 1 zák. práce, je třeba sdílet názor odvolacího soudu, že procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2005, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) skutečně byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil. Na těchto právních názorech, které již v minulosti vyslovil, dovolací soud nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
V projednávané věci odvolací soud při posuzování, zda v projednávané věci jsou dány důvody pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, z uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Důvodně proto akcentoval, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že v rozhodném období (v roce 1998) bylo v místě bydliště žalobkyně (v Ochozi u Brna) a v jeho blízkém okolí (v Brně-Líšni) několik pro žalobkyni vhodných volných pracovních míst, a to v prodejně bývalého spotřebního družstva KONZUM BRNO v Ochozi u Brna, v prodejně chovatelských potřeb firmy F. Ch. taktéž v Ochozi u Brna a v prodejně firmy 3 S pekařství a cukrářství s.r.o. v Brně – Líšni, o které však žalobkyně neprojevila zájem. Protože žalobkyně v průběhu řízení popírala, že by o těchto pracovních možnostech vůbec věděla, když úřadem práce, kde byla evidována jako uchazečka o zaměstnání, jí nebyly nabídnuty, bylo pro závěr o tom, zda žalobkyně bez vážného (přiměřeného) důvodu nevyužila (opomenula) vhodnou pracovní příležitost, nutno postavit najisto, zda se v rozhodné době (v roce 1998) o existenci některého z výše uvedených volných pracovních míst skutečně dozvěděla jinak než ze sdělení úřadu práce, jak tvrdí žalovaná, či nikoli. Závěr, jaký odvolací soud v tomto směru učinil, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
I když žalovaná v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že napadá toliko dotčený skutkový závěr odvolacího soudu a nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vztahující se k této skutkové otázce; žalovaná tedy uplatňuje jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. též §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání pouze z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že „ze žalovanou označených důkazů nebylo zjištěno nic o tom, že by se žalobkyně prokazatelně dozvěděla o existenci pro ni vhodných, shora označených pracovních míst“ v prodejnách v Ochozi u Brna a v Brně - Líšni, odvolací soud učinil z výsledků dokazování (především z výpovědi svědkyň B. F. a L. V., které žalovaná navrhla k prokázání této sporné skutečnosti, a z výpovědi žalobkyně), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Náležitě rovněž vysvětil, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídil (důvodně akcentoval, že z výpovědi uvedených svědkyň „bylo zjištěno pouze to, že oznámení o volných pracovních místech v prodejně Konzum bylo hlášeno místním rozhlasem a vyvěšeno na prodejně žalované, a že svědkyně V. s žalobkyní o tom, že z prodejny Konzumu odchází mluvila“), a patřičně zdůvodnil, proč skutečnosti zjištěné z výpovědí jmenovaných svědkyň jsou pro opačný (kladný) skutkový závěr nedostatečné (že „na základě pouhé skutečnosti, že nabídka volných pracovních míst byla oznámena na vývěsce prodejny žalované nebo vyhlášena místním rozhlasem, ještě nelze dovozovat, že žalobkyně z vývěsky nebo z hlášení místního rozhlasu informaci o nabídce volných pracovních míst získala, když ona sama uvedené skutečnosti popírá, a navíc tvrdí, že v části obce, v níž bydlí, není místní rozhlas slyšitelný“). Stejně tak dovolatelkou namítaná okolnost, že žalobkyně v průběhu řízení „nezpochybnila existenci volných pracovních míst prodavaček, které hledal v roce 1998 pro prodejnu chovatelských potřeb v Ochozi u Brna F. Ch., jakož i že šlo o pracovní místa pro ni vhodná“, nijak neprokazuje, že by žalobkyně v rozhodné době o této pracovní příležitosti věděla. Za tohoto stavu má výše uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu