ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2725.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2725/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobců a) M. A. , zastoupené JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku - Místku, U Staré pošty č. 53, b) Ing. K. A. a c) J. S. , proti žalovanému REALIS - INVEST, s.r.o. se sídlem v Ostravě - Porubě, Svojsíkova č. 2/1596, IČO 25872478, zastoupenému Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy č. 1639/21, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 16 C 72/2009, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2011 č.j. 8 Co 36/2011-173, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.Tomáše Gureckého, advokáta se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy č. 1639/21.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) se žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku - Místku dne 17.3.2009 domáhala, aby bylo určeno, že "nemovitost (její ideální 1/2), a to objekt občanské vybavenosti č.p. na pozemku jiného vlastníka p.č., k.ú. Frýdek, zapsaná na LV u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, není zatížena zástavním právem". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se stala podle kupní smlouvy ze dne 29.10.1992, uzavřené za trvání manželství se žalobcem b), a podle "osvědčení notáře o prohlášení vlastnictví věci NZ 135/1993 ze dne 25.5.1993" podílovým spoluvlastníkem 1/2 předmětné nemovitosti a že spoluvlastníkem další ideální 1/2 této nemovitosti je žalobce c). Žalobkyně a) uzavřela dne 25.11.1992 jako dlužník s Komerční bankou a.s. smlouvu o úvěru na částku 4.870.000,- Kč a téhož dne byla k zajištění uvedené pohledávky uzavřena zástavní smlouva, podle níž byla mimo jiné "zastavena nemovitost, včetně vedlejších staveb a příslušenství podle výpisu z LV". Přestože nemovitost č.p. nebyla uvedena ani ve smlouvě o úvěru, ani v zástavní smlouvě jako zástava a přestože není zmiňována ani v následných postupních smlouvách na jiné subjekty (naposledy na žalovaného), je v katastru nemovitostí v současné době zapsáno zástavní právo k jedné polovině nemovitosti č.p. na LV ve prospěch žalovaného. Žalobkyně a) se domnívá, že zápis této nemovitosti jako zástavy do katastru nemovitostí učiněný záznamem v roce 2001 je záznamem neoprávněným, neboť "žádná zástavní smlouva k nemovitosti č.p. uzavřena nebyla".
Okresní soud ve Frýdku-Místku - poté, co na návrh žalobkyně a) usnesením ze dne 17.7.2009 č.j. 16 C 72/2009-30 připustil, aby jako účastníci do řízení přistoupili žalobci b) a c) - rozsudkem ze dne 4.11.2010 č.j. 16 C 72/2009-144 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit "státu na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku" na náhradě nákladů řízení 212,- Kč a že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.080,- Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Gureckého. Z výsledků dokazování dovodil, že na základě kupní smlouvy ze dne 29.10.1992 uzavřené mezi obchodní společností Zeta spol. s r.o. (jako prodávající) a žalobkyní a), J. a I. V. (jako kupujícími) zakoupili kupující "nemovitost - prodejnu Elektro, sklo, porcelán ve Frýdku", označenou č.p. 43, že údaj z kupní smlouvy o označení nemovitosti byl podkladem pro označení zástavy do zástavní smlouvy a smlouvy o úvěru uzavřené žalobkyní a) s Komerční bankou a.s. dne 25.11.1992 a že následně notářským zápisem ze dne 25.5.1993 účastníci uvedené kupní smlouvy prohlásili, že žalobkyně a) a manželé V. sice "zakoupili prodejnu Elekto, sklo, porcelán ve Frýdku, ale s č.p.", že "dům č.p. se nachází na úplně jiném místě, na Zámeckém náměstí", že tedy "firma Zeta spol. s r.o. je nadále vlastníkem nemovitosti č.p. 43 a žalobkyně a) a manželé V. nemovitosti č.p. a že v katastru nemovitostí je třeba tuto skutečnost vyznačit na LV". Katastrální úřad proto postupoval správně, když na základě osvědčení vydaného formou notářského zápisu opravil na LV nesprávný údaj o vlastnictví žalobkyně a) k č.p. na správné č.p., a stejně tak musel učinit i ve vztahu k označení zástavy, když by jinak byl "údaj o vlastnictví žalobkyně a) k č.p. v rozporu s údajem o č.p. zastavené nemovitosti, rovněž ve vlastnictví žalobkyně a)". Podle soudu prvního stupně žalobkyně a) "nepochybně měla v úmyslu při uzavírání úvěrové a zástavní smlouvy zajistit splatnost poskytovaného úvěru nemovitostmi ze svého vlastnictví" a "jen opomněla uvést obsah těchto smluv do souladu s údaji v katastru nemovitostí"; nelze proto souhlasit s žalobkyní a) v tom, že by "zástavní právo k nemovitosti č.p. nevzniklo a že tedy žalobkyně a) žádným nemovitým majetkem za poskytnutý úvěr neručí". Soud prvního stupně odmítl rovněž námitku žalobce c), podle kterého zástavní právo zaniklo provedením dražby, s odůvodněním, že dražba byla prohlášena soudem za neplatnou.
K odvolání žalobkyně a) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.4.2011 č.j. 8 Co 36/2011-173 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.080,- Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Gureckého. Dovodil, že zástavní smlouva ze dne 25.11.1992 je platným právním úkonem, neboť je z ní "zcela zřejmé, že sporná nemovitost je v podílovém spoluvlastnictví zástavců a že žalobkyně a) nedávala do zástavy nemovitost, která je ve vlastnictví třetí osoby". Z toho, že posléze účastníci kupní smlouvy ze dne 29.10.1992, jejímž předmětem byla prodejna Elektro-sklo-porcelán, označená jako č.p. v k.ú. Frýdek, notářským zápisem osvědčili, že zakupovali prodejnu Elektro-sklo-porcelán s č.p. a nikoliv č.p., je nepochybné, že došlo k chybě v psaní ohledně označení č.p. nemovitosti, kterou žalobkyně a) zakupovala, a že také došlo k převzetí údaje "o č.p. nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy, do zástavní smlouvy, když obě smlouvy byly propojeny"; předmětem zástavní smlouvy tedy "nepochybně není nemovitost č.p., ale č.p.". Odvolací soud dospěl k závěru, že, "došlo-li při označení nemovitosti v kupní smlouvě, ze které také vychází zástavní smlouva, ohledně čísla popisného ke zjevné chybě v psaní, což poté účastníci kupní smlouvy osvědčili notářským zápisem, platí, že do zástavy byla dána nemovitost, která je předmětem kupní smlouvy, a ne ta, která je označena v zástavní smlouvě, neboť v tomto případě je nutno kupní a zástavní smlouvu vykládat ve vzájemném souladu a souvislostech a také s přihlédnutím k vůli účastníků".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání. Namítla, že "odvolací soud provedl nesprávný výklad vůle žalobkyně při uzavírání zástavní smlouvy", neboť "vůle nesmí být v rozporu s jazykovým projevem zaznamenaným v této listině". Soud nesmí měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu či projev vůle nahrazovat, měnit nebo doplňovat. Podle žalobkyně a) soud nesprávně dovodil, že "žalobkyně měla v úmyslu dát do zástavy nemovitost č.p., ačkoliv takový závěr nevyplývá z žádného důkazu, a je v rozporu z jazykovým vyjádřením úkonu", "nesprávně omyl při uzavření kupní smlouvy posoudil jako zřejmou chybu v psaní, což mělo být i označení nemovitosti v zástavní smlouvě" a "osvědčení notáře o vlastnictví nemovitosti mělo způsobit i změnu zástavní smlouvy, ale nic takového z osvědčení nevyplývá". Z judikatury soudů je třeba dovodit, že na kupujícího nepřejde vlastnické právo k nemovitosti, která nebyla ve smlouvě výslovně uvedena, a že tedy "ani věřitel nemohl nabýt do zástavy nemovitost, která v zástavní smlouvě nebyla uvedena". Kupní a zástavní smlouva jsou "dva různé právní akty, na sobě zcela nezávislé, s různými účastníky, a že omyl účastníků kupní smlouvy nemohl v žádném případě vyvolat změnu zástavní smlouvy, uzavřené mezi jinými účastníky"; opravit údaje v zástavní smlouvě byli oprávněni jen účastníci této smlouvy. Dovolatelka dále dovozuje, že "úmyslem Komerční banky a.s. bylo uzavřít zástavní smlouvu k nemovitosti č.p." a že z výpovědi svědkyně I. V. nevyplývá, že by žalobkyně "hodlala dát do zástavy nemovitost č.p. ". Žalobkyně a) navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně a) bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Uvedl, že žalobkyně a) věděla, že do zástavy dává budovu občanské vybavenosti č.p., a že nejednala v žádném omylu. Chyba v psaní v zástavní smlouvě pravděpodobně vznikla na základě "chyby v psaní v kupní smlouvě".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně a) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně a) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §151b odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.1992) zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst.2 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.1992) k účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.1992) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst.6 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.1992) jde-li o zástavu nemovitých věcí, vyznačí se vznik a zánik zástavního práva v evidenci nemovitostí.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §37 odst.3 občanského zákoníku právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný.
K obligatorním náležitostem smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) podle ustanovení §151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.1992) patří (vedle vlastního označení účastníků smlouvy - zástavního věřitele a zástavce) určení předmětu zástavního práva (zástavy) a zástavním právem zajišťované pohledávky.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (tedy také zástavní smlouvy) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy. Na to, jakou měli účastníci při uzavření vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Odvolací soud při postupu podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku vzal v úvahu především rozhodné skutečnosti, že při označení nemovitosti ohledně čísla popisného v kupní smlouvě ze dne 29.10.1992, na základě níž nabyla žalobkyně a) ideální polovinu této nemovitosti do vlastnictví a ze které vychází zástavní smlouva uzavřená dne 25.11.1992 (neboť předmětná nemovitost v ní uvedená je rovněž v podílovém spoluvlastnictví stejných účastníků - zástavců), došlo ke zjevné chybě v psaní ohledně označení č.p. nemovitosti, což účastníci kupní smlouvy poté osvědčili notářským zápisem ze dne 25.5.1993, a dále přihlédl k vůli účastníků kupní a zástavní smlouvy, že do zástavy byla dána mimo jiné nemovitost, která je předmětem kupní smlouvy a ne ta, která je označena v zástavní smlouvě, když kupní i zástavní smlouvu je třeba vykládat ve vzájemném souladu a souvislostech ("žalobkyně nehodlala do zástavy dávat cizí nemovitost, ale nemovitost jejímž byla spoluvlastníkem, tedy č.p., která je zapsána na LV, a č.p. uvedené v zástavní smlouvě je chybně uvedeno také v kupní smlouvě, která byla právě pro toto chybné označení budovy notářským zápisem uvedena do souladu s vůlí účastníků kupní smlouvy a s údaji v katastru nemovitostí"). Nesprávné označení zastavované nemovitosti uvedené v zástavní smlouvě ze dne 25.11.1992, způsobené chybou v psaní, nemůže mít za následek neplatnost tohoto právního úkonu, neboť jeho význam je - navzdory této chybě - nepochybný.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vycházel při rozhodování věci z ustálené judikatury soudů. Dospěl-li při postupu podle ustanovení §35 odst. 2 a §37 odst.3 občanského zákoníku - oproti názoru žalobkyně a) - k závěru, že předmětem zastavení byla ta nemovitost, kterou žalobkyně a) získala do spoluvlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 29.10.1992, a že tuto kupní smlouvu a zástavní smlouvu ze dne 25.11.1992 je třeba "vykládat ve vzájemném souladu a souvislostech a také s přihlédnutím k vůli účastníků", nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání žalobkyně a) proti rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobkyně a) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát Mgr. Tomáš Gurecký osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.060,- Kč. Protože dovolání žalobkyně a) bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně a) je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.360,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu