ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.281.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 281/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci dědictví po J. H. , zemřelé dne 6. května 2005, za účasti 1) V. H. , zastoupeného JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Třebízského č. 175, 2) P. H. , 3) Mgr. P. H. , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 32 D 472/2005, o dovolání V. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2010, č.j. 24 Co 275/2010-335, takto:
I. Dovolání V. H. proti usnesení krajského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení se odmítá.
II. Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 24.5.2005, čj. 32 D 472/2005-2, zahájil řízení o dědictví po J. H., zemřelé dne 6.5.2005 (dále jen „zůstavitelka“). Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena Mgr. Marie Musílková, notářka ve Slaném (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 9.4.2010, č.j. 32 D 472/2005-306, potvrdil, že zůstavitelkou zanechaný majetek – „a) spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné osminy vzhledem k celku pozemků vedených ve zjednodušené evidenci - původ PK č.kat. 1055, č.kat. 1056, č.kat. 1292, č.kat. 1604, č.kat. 1605, č.kat. 1703, č.kat. 2169 v k.ú. Slaný zapsaný na LV č. obce a k.ú. Slaný“, „b) finanční částku zanechanou v hotovosti ve výši 21.000,- Kč“ a „c) cenné papíry Investiční kapitálové společnosti Komerční banky, a.s.“ – nabyli V. H., P. H. a Mgr. P. H. jednou třetinou; dále potvrdil, že zůstavitelkou zanechaný majetek „d) spoluvlastnický podíl v rozsahu šesti osmin vzhledem k celku domu čp. 71 postaveného na stp.č. 47 a stp.č. 47 v k.ú. Slaný zapsaný na LV č. 1515 obce a k.ú. Slaný“, „e) veškeré bytové zařízení do kuchyně, čtyř pokojů, spíže, skladu, chodby a prádelny včetně inventáře a osobních věcí zůstavitelky“ a „f) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené s Komerční bankou, a.s. včetně zůstatku vkladu na běžném účtu č. 0000515376170297 a práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené s Komerční bankou, a.s. včetně zůstatku vkladu na běžném účtu č. 0000515376160267“ nabyli V. H. v rozsahu 4650/32768 a P. H. a Mgr. P. H. v rozsahu 14059/32768 (výrok 1/); současně rozhodl o odměně a hotových výdajích soudní komisařky a o náhradě nákladů řízení (výroky 2/, 3/ a 4/). Uvedl, že „účastníci neuzavřeli dohodu o vypořádání dědictví a to ani při jednání v kanceláři soudního komisaře konaném dne 21.1.2010 ani v dodatečně stanovené lhůtě“; že „ve smyslu ustanovení §175q odst. 1 písm. d) o.s.ř. bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů“; že „o spoluvlastnickém podílu v rozsahu jedné osminy vzhledem k celku zem. pozemků v k.ú. Slaný zůstavitelka pořídila závěť tak, že má připadnout synům V. H., P. H. a P. H. rovným dílem“; že „majetek, o kterém zůstavitelka nerozhodla v závěti, tj. o cenných papírech – podílových listech IKS KB, a.s. a fin. prostředcích zanechaných na hotovosti ve výši 21.000,- Kč, se dědí podle zákona a připadá zákonným dědicům, kterými jsou v první dědické skupině synové V. H., P. H. a P. H.“; že „z tohoto důvodu bylo potvrzeno nabytí tohoto majetku rovným dílem pozůstalým synům s přihlédnutím k počtu akcií a jejich dělitelnosti třemi“; že „o ostatním majetku, tj. o spoluvlastnickém podílu v rozsahu šesti osmin vzhledem k celku domu čp. postaveném na stp.č. a stp.č. v k.ú. Slaný, o právech a povinnostech vyplývajících ze smluv uzavřených s Komerční bankou, a.s. a o bytovém zařízení a osobních věcech zůstavitelky, pořídila zůstavitelka v závěti tak, že nemovitosti a bytové zařízení a osobní věci připadnou synům P. H. a P. H. a fin. prostředky uložené v bance, jejichž celková výše dle sdělení banky činila k datu úmrtí 214.192,19 Kč, připadnou V. H.“; že „tento majetek připadá poz. synům v poměru, který zůstavitelka určila závětí“; že „velikost jednotlivých podílů a jejich vzájemný poměr bylo třeba odvodit z konkrétní hodnoty věcí, které jsou předmětem dědictví, tj. z poměru obvyklé ceny věcí, které jednotliví dědici mají nabýt podle závěti k obvyklé ceně majetku, o kterém zůstavitelka pořídila v závěti“.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.8.2010 č.j. 24 Co 275/2010-335 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku 1/ bodě d) tak, že „spoluvlastnický podíl v rozsahu šesti osmin domu čp. na st.p.č. a st.p.č. v k.ú. a obci Slaný nabývají P. H. a P. H. každý jednou polovinou“; dále ve výroku 1/ bodě e) tak, že „veškeré bytové zařízení do kuchyně, čtyř pokojů, spíže, skladu, chodby a prádelny včetně inventáře a osobních věcí zůstavitelky nabývají P. H. a P. H. každý jednou polovinou“ a ve výroku 1/ bodě f) tak, že „práva a povinnosti ze smlouvy uzavřené s Komerční bankou a.s. č.ú. 0000515376170297 a práva a povinnosti ze smlouvy uzavřené s Komerční bankou a.s. č.ú. 0000515376160267 nabývá V. H.“ (výrok I.); jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o odměně a hotových výdajích soudní komisařky a o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Uvedl, že „závěry soudu I. stupně nejsou správné, jde-li o část domu čp. 71, bytové zařízení a osobní věci“; že „závětí ze dne 22.3.2005 zůstavitelka odkázala dům čp. 71 ve Slaném, postavený na stavební parcele č. 47 a stavební parcelu č. 47, vše v k.ú. a obci Slaný, a závětí ze dne 30.3.2005 veškeré bytové zařízené a osobní věci P. a P. H. rovným dílem“; že „vzhledem k tomu, že v tomto rozsahu usnesení soudu I. stupně nerespektovalo závěť zůstavitelky, změnil napadené usnesení soudu I. stupně podle §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve výroku 1/ písm. d) a 1/ e) tak, že spoluvlastnický podíl na domě čp. a pozemku a veškeré bytové zařízení a osobní věci zůstavitelky nabývají P. a P. H. každý jednou polovinou“; že „nesprávná aplikace závěti zůstavitelky soudem I. stupně se projevila i v části odkazu prostředků uložených na účtech zůstavitelky“; že „v závěti ze dne 22.3.2005 odkázala zůstavitelka synu V. H., a to z prostředků uložených na účtech, částku 300.000,- Kč“; že „ke dni úmrtí zůstavitelky však náleželo právo na výplatu částky nižší, a to ve výši 214.000,- Kč“; že „pokud majetek, který zůstavitel obmyslí závětí, nemá ke dni smrti ve svém vlastnictví (nebo ve své dispozici), je v této části závěť neplatná a tento majetek nebo právo nemůže být předmětem dědění“; že „pokud zůstavitelka chtěla svému synovi odkázat částku ve výši 300.000,- Kč na svých účtech a ke dni úmrtí neměla pohledávku z titulu smlouvy o účtu za bankou v této výši, může nabýt podle takto zformulované závěti pozůstalý syn jen ke dni úmrtí pohledávku zůstavitelky za bankou“; že „změnil rozhodnutí soudu I. stupně podle §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že práva a povinnosti k účtům, ke kterým se váže i právo na výplatu pohledávky zůstavitelky za peněžním ústavem ve výši 214.192,19 Kč, nabyl pozůstalý syn V. H.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal V. H. dovolání. Namítal, že „soud prvního stupně závěť při rozhodování respektoval, respektoval ji správně a rovněž ji správně aplikoval, a to zejména v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřeným v jeho usnesení č.j. 21 Cdo 427/2008 ze dne 22.5.2009“; že „majetek, o němž zůstavitelka pořídila v závěti, připadá dle usnesení Okresního soudu v Kladně pozůstalým synům v poměru, který zůstavitelka určila závětí“; že „velikost jednotlivých podílů a jejich vzájemný poměr byl odvozen z konkrétní hodnoty věcí, které jsou předmětem dědictví, tj. z poměru obvyklé ceny věcí, které jednotliví dědici mají nabýt podle závěti, k obvyklé ceně majetku, o kterém zůstavitelka pořídila v závěti“; že „se nemůže ztotožnit ani s výrokem IV. napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, rovněž pro jeho nesprávné právní posouzení“; že „se domnívá, že nelze tuto část nákladů řízení hodnotit podle úspěchu ve věci“. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V. H. napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu též ve výroku IV., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§237 až §239 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Protože dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), bylo dovolání V. H. podané také proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Dovolání V. H. proti usnesení odvolacího soudu v měnícím výroku I. je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je v této části opodstatněné.
Z obsahu spisu bylo v projednávané věci zjištěno, že zůstavitelka J. H. zemřela dne 6.5.2005, byla vdova a měla tři syny. V řízení o dědictví po zůstavitelce vedeném Okresním soudem v Kladně pod sp.zn. 32 D 472/2005 byly předloženy dvě závěti. V závěti pořízené dne 22.3.2005 notářským zápisem zůstavitelka „ustanovuje dědici zem. pozemků v katastrálním území Slaný a spoluvlastnického podílu domu čp. ve Slaném rovným dílem své tři syny V. H., P. H. a P. H.“ a dále stanoví, že „z ušetřených finančních prostředků uložených na účtu v bance připadne synovi V. H. finanční částka 300.000,- Kč (třistatisíc) a zbytek se rozdělí mezi syny P. a P.“. V závěti pořízené dne 30.3.2005 notářským zápisem, která je doplněním závěti předchozí, zůstavitelka „ustanovuje dědici veškerého bytového zařízení v domě čp. ve Slaném a osobních věcí rovným dílem své dva syny P. H. a P. H.“.
Podle ustanovení §476 odst. 1 a 2 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §477 odst. 1 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Podle ustanovení §483 obč. zák., nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno.
Podle ustanovení §484, věty první, obč. zák. soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů.
Podle ustanovení §175q odst. 1 o. s. ř. soud v usnesení o dědictví a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo b) potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo c) schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, nebo d) potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě.
Neuzavřou-li dědici dohodu o vypořádání dědictví, zákon nepřipouští, aby vypořádání dědictví provedl soud autoritativním rozhodnutím (srov. §483 obč. zák.). V usnesení o dědictví soud v tomto případě potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (tj. procentem nebo zlomkem) tak, jak vyplývají z dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (srov. §484, věta první, obč. zák., §175q odst. 1 písm. d/ o. s. ř.); je-li dědický podíl některého dědice modifikován v důsledku zápočtů (§484, věta druhá a třetí, obč. zák.), je třeba to v usnesení vyjádřit a potvrdit nabytí dědictví podle takto upravených dědických podílů.
Také v případě, že zůstavitel v závěti určil konkrétní věci a práva, které mají jednotlivým dědicům připadnout (srov. §477 odst. 1 obč. zák.), musí soud, nebyla-li uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, potvrdit dědicům nabytí dědictví podle jejich dědických podílů (srov. §483, §484, věta první, obč. zák., §175q odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétní věci nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví; nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť pro takový postup aktuální právní úprava (tj. ustanovení §483, §484, věta první, obč. zák., §175q odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) nedává prostor (k tomu srov. např. §552 a násl. a §647 a násl. Obecného zákoníku občanského, vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů) [obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2009, sp.zn. 21 Cdo 427/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2010].
V posuzovaném případě odvolací soud při postupu podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. dospěl ke správnému závěru, že zůstavitelka závětí ze dne 22.3.2005 a ze dne 30.3.2005 povolala k dědění jak P. H. a Mgr. P. H., tak i V. H.; nesprávně však (na rozdíl od soudu prvního stupně), jak je z výše uvedeného zřejmé, stanovil dědické podíly ve výroku I. napadeného usnesení, kterým změnil usnesení soudu prvního stupně o potvrzení nabytí dědictví po zůstavitelce (§483, §484, věta první, obč. zák., §175q odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Ve vztahu ke stanovení dědických podílů odvolacím soudem v uvedeném výroku posuzovaného usnesení je na místě zdůraznit, že ani ustanovení §483, §484, věta první, obč. zák., §175q odst. 1 písm. d) o. s. ř., ani jakékoliv jiné zákonné ustanovení, nedává v kontextu platné právní úpravy soudu možnost, aby rozhodl o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů v podobě konkrétních věcí nebo práv, byť s odkazem na závěť zůstavitele.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky proto toto usnesení, jakož i akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu