ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.2975.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2975/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce Finančního úřadu Louny se sídlem v Lounech, Rybalkova č. 2376, proti žalované H. B. , zastoupené JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 28, o 284.635,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 245/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 2009 č. j. 26 Co 442/2008-74, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. června 2008 č.j. 8 C 245/2007-48 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 3.9.2007 a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 284.635,08 Kč s tím, že "uspokojení této pohledávky je žalobce oprávněn se domáhat pouze z výtěžku prodeje zástavy, jmenovitě budovy na parcele st., parcely st., a parcel č. a zapsaných na listu vlastnictví č. pro k.ú. a obec S. nad Ú. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že rozhodnutím Finančního úřadu v Trutnově ze dne 5.5.1998 č.j. 40445/98/268940/8031 bylo "vloženo" podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů "na majetek v SJM (BSM)" manželů K. a H. B. zástavní právo k předmětným nemovitostem pro nedoplatky na daních K. B. vzniklé za trvání manželství na základě výkazů nedoplatků ze dne 18.6.1997 č.j. 41827/97/268910/8264 a že zákonné zástavní právo vzniklo ke dni vzniku pohledávky dnem 20.2.1997. Manželství K. a H. B. bylo rozvedeno a podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 11.6.1998 připadly předmětné nemovitosti do vlastnictví H. B.; K. B. dne 28.3.2003 zemřel a předmětné nemovitosti jsou dosud ve vlastnictví žalované. Žalobce "eviduje" u daňového dlužníka podle "pravomocných a vykonatelných výkazů nedoplatků částku 284.635,08 Kč a dále spočtené penále ke dni úmrtí 28.3.2003 v částce 139.046,- Kč" a pohledávka za K. B. dosud nebyla uhrazena. Žalobce proto požaduje uspokojení ze zástavy.
Žalovaná potvrdila, že je na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 11.6.1998 (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 18.11.1998) výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. I když bylo rozhodnutím Finančního úřadu v Trutnově ze dne 5.5.1998 č.j. 40445/98/268940/8031 uplatněno k nemovitostem zástavní právo, Finanční úřad v Trutnově dalším rozhodnutím ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031 rozhodnutí o vymezení zástavního práva zrušil, posléze však toto rozhodnutí zrušil a vyslovil, že právní účinky "vyplývající z předchozího rozhodnutí č.j. 40445/98/268940/8031 zůstávají zachovány". Žalovaná dovozuje, že rozhodnutí správce daně ze dne 8.11.2000 č.j. 78849/00/268940/6303 o "osvědčení neplatnosti rozhodnutí o zrušení původního rozhodnutí" nemá oporu v zákoně a že proto zástavní právo ve prospěch správce daně již nemovitosti nezatěžuje. Žalovaná dále poukázala na to, že z předložených dokladů není jasné, kolik K. B. dluží na daních, a že byla nařízena likvidace dědictví po K. B. a "není zřejmé, v jaké výši byla pohledávka žalobce uspokojena".
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 25.6.2008 č.j. 8 C 245/2007-48 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Trutnově" soudní poplatek 3.000,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že žalovaná měla s K. B. v bezpodílovém spoluvlastnictví předmětné nemovitosti, že manželství žalované s K. B. bylo pravomocně rozvedeno dnem 30.1.1998 a že podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 11.6.1998 nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví žalované. K. B. dlužil na dani z příjmů fyzických osob ke dni 20.2.1997 celkem 288.013,- Kč, ke dni 30.11.1999 činil nedoplatek 151.530,08 Kč "za období splatné od 1.4.1994 do 31.3.1995" a ke dni 29.11.1999 "za období splatné od 1.4.1996 do 31.3.1998 činil další nedoplatek 133.605,- Kč, žalobce přihlásil do dědického řízení po zemřelém K. B. pohledávku v celkové výši (po opravě penále a zaúčtování přeplatku) 423.681,08 Kč (soud v řízení o dědictví nařídil likvidaci dědictví, avšak nebylo prokázáno, že by pohledávka žalobce v ní byla uhrazena) a aktuálně (ke dni 31.8.2007) činí nedoplatek na dani 284.635,08 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že správce daně byl oprávněn "zřídit rozhodnutím ze dne 5.5.1998" zástavní právo k předmětným nemovitostem a že zástavní právo "vzniklo dnem splatnosti pohledávky, tj. 20.2.1997", ve výši 288.013,- Kč, a odmítl námitku žalované, že by měl vycházet z "rozhodnutí správce daně ze dne 10.5.1999, jímž bylo zrušeno zástavní právo podle rozhodnutí ze dne 5.5.1998", neboť "rozhodnutí ze dne 10.5.1998 bylo rovněž zrušeno" [rozhodnutím ze dne 8.11.2000 vyslovil Finanční úřad v Trutnově, že rozhodnutí ze dne 10.5.1999 považuje za neplatné "z důvodu chybějících náležitostí podle ustanovení §32 odst. 5 písm. a) zákona č. 337/92 Sb. a že právní účinky vyplývající z rozhodnutí ze dne 5.5.1998 zůstávají zachovány", a rozhodnutím ze dne 6.12.2000 Finanční úřad v Trutnově "doplnil odůvodnění svého předchozího rozhodnutí ze dne 8.11.2000 tak, že rozhodnutí o změně - zrušení zástavního práva je neplatné"]. Vzhledem k tomu, že žalobcova pohledávka je zajištěna zástavním právem na nemovitostech žalované, je žalovaná "povinna strpět uspokojení pohledávek žalobce" ze svých nemovitostí.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17.2.2009 č.j. 26 Co 442/2008-74 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za správné a zdůraznil, že "rozhodnutí ze dne 10.5.1999", kterým bylo zrušeno "rozhodnutí o vymezení zástavního práva ze dne 5.5.1998", bylo posléze zrušeno "rozhodnutím ze dne 8.11.2000" v souladu s ustanovením §32 odst.7 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, že správnost "rozhodnutí ze dne 8.11.2000" nelze v tomto řízení přezkoumávat a že další "rozhodnutí ze dne 6.12.2000" nemělo "na existenci zástavního práva žádný vliv, neboť jím byly pouze opraveny důvody rozhodnutí předcházejícího ze dne 8.11.2000; nadále tedy platí rozhodnutí ze dne 5.5.1998, jímž bylo zástavní právo zřízeno. Odvolací soud odmítl názor žalované, že by pro projednání a rozhodnutí této věci představovalo usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 22.3.2007 č.j. 10 Nc 601/2006-69 překážku věci pravomocně rozhodnuté, a dovodil, že likvidace dědictví po K. B. dosud nebyla skončena a že proto možné částečné uspokojení pohledávky žalobce z rozdělované podstaty nemá na rozhodnutí v projednávané věci vliv.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první řadě, že správce daně "rozhodnutím ze dne 10.5.1999" v souladu s ustanovením §72 odst.5 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů zrušil "rozhodnutí ze dne 5.5.1998 o vymezení zástavního práva", že k dalšímu rozhodování o "zrušení rozhodnutí ze dne 10.5.1999" a o opravě rozhodnutí nebyl Finanční úřad v Trutnově místně příslušný a ani pro takové rozhodování nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady a že proto "jediným rozhodnutím, které opravdu obstojí, je platné a podle něhož se soudy obou stupňů měly řídit" je právě rozhodnutí správce daně ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031. Žalovaná současně dovozuje, že projednání a rozhodnutí věci bránila překážka věci pravomocně rozsouzené vytvořená pravomocným usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 22.3.2007 č.j. 10 Nc 601/2006-69, neboť v řízení skončeném tímto rozhodnutím a v projednávané věci "šlo, bez ohledu na formulační rozdíl, o realizaci zástavního práva způsobem, který právní předpis v té které době umožňoval", a že odmítání tohoto závěru je ze strany soudů výrazem "přepjatého formalismu". Žalovaná v neposlední řadě upozorňuje na probíhající likvidaci dědictví po K. B. s tím, že lze "ponížit žalobcem požadovanou částku o uhrazenou částku z provedeného rozvrhu v dědickém řízení", neboť taková platba by musela být použita především k úhradě dlužného penále. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud odmítl dovolaní žalované "pro zjevnou bezdůvodnost". Uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a že - jak je z probíhajícího řízení patrno - uplatňoval jen "aktuální výši pohledávky", tj. od zajištěné pohledávky ve výši 288.013,- Kč odečetl "částky, které zaplatil ještě pan B. po vydání rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva", a částku 500,- Kč, kterou "zajistil jako přeplatek za panem B. od Finančního úřadu v Ústí nad Labem v roce 2004".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - nepodléhá), že Finanční úřad v Trutnově rozhodnutím ze dne 5.5.1998 č.j. 40445/98/268940/8031 uplatnil podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů k zajištění pohledávky vůči daňovému subjektu K. B. na dani z příjmů fyzických osob splatné ke dni 20.2.1997 ve výši 288.013,- Kč zástavní právo k nemovitostem "zapsaným na LV pro katastrální území S. nad Ú" označených jako "st. parcela č. včetně budovy č.p., parcela č. ostatní plocha, parcela č. zahrada a parcela č. zahrada"; rozhodnutí bylo daňovému subjektu K. B. doručeno (podle fotokopie doručenky založené ve spise) dne 7.5.1998 a podle potvrzení Finančního úřadu v Trutnově nabylo právní moci dnem 22.5.1998. Nemovitosti, a to dům čp. ve S. nad Ú. postavený na pozemku p.st. č., pozemek p. st. č. a pozemky p. č. zapsané u býv. Katastrálního úřadu v Trutnově na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území S. nad Ú., byly v té době v bezpodílovém spoluvlastnictví daňového subjektu K. B. a žalované, které zaniklo rozvodem jejich manželství (rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 14.1.1998 č.j. 5 C 266/97-4 o rozvedu manželství K. a H. B. nabyl právní moci dnem 30.1.1998); k vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví mezi K. B. a žalovanou došlo dohodou ze dne 11.6.1998, sepsanou do notářského zápisu JUDr. Jaroslavem Bálkem, notářem v Trutnově, podle níž předmětné nemovitosti nabyla do svého výlučného vlastnictví žalovaná (ke vkladu dohody do katastru nemovitostí došlo s právními účinky ke dni 18.11.1998). Finanční úřad v Trutnově poté rozhodnutím ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031 podle ustanovení §72 odst.5 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů zrušil své rozhodnutí "o vymezení zástavního práva č.j. 40445/98/268940/8031" k předmětným nemovitostem s odůvodněním, že "odpadl důvod pro zástavní právo na nemovitý majetek"; rozhodnutí bylo žalované doručeno (podle záznamu uvedeného na rozhodnutí) dne 13.5.1999 a nabylo právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem 17.6.1999. Finanční úřad v Trutnově posléze vydal rozhodnutí ze dne 8.11.2000 č.j. 78849/00/268940/6303, kterým ve smyslu ustanovení §32 odst.7 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů ověřil "z důvodu chybějící základní náležitosti dle §32 odst.2 písm.a)" své rozhodnutí ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031 za neplatné; v dalším rozhodnutí ze dne 6.12.2000 č.j. 83923/00/268940/6303, vydaném podle ustanovení §56 odst.3 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisu jako "opravném", Finanční úřad v Trutnově uvedl, že rozhodnutí ze dne 8.11.2000 č.j. 78849/00/268940/6303 bylo "v části odůvodňující rozhodnutí nedostatečně zdůvodněné", že rozhodnutí ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031 se "rozhodnutím č.j. 78849/00/268940/6303" ruší proto, že bylo "vystaveno místně nepříslušným finančním úřadem", a že "z těchto důvodů se obnovuje rozhodnutí č.j. 40445/98/268940/8031 ze dne 5.5.1998 o vymezení rozsahu zástavního práva" a finanční úřad proto žádá "o jeho zápis do katastru nemovitostí výše uvedených nemovitostí".
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda k předmětným nemovitostem vzniklo k zajištění daňové pohledávky vůči daňovému subjektu K. B. na dani z příjmů fyzických osob splatné ke dni 20.2.1997 ve výši 288.013,- Kč zákonné zástavní právo podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a zda zástavní právo, jestliže opravdu vzniklo, předmětné nemovitosti (nyní ve výlučném vlastnictví žalované) zatěžuje i v současné době. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a odvolací soud při jejím řešení zčásti postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Podle ustanovení §72 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2000 (dále jen "zákona o správě daní a poplatků"), vzniká podle tohoto zákona k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství zástavní právo k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům (např. zaknihované cenné papíry) daňového dlužníka nebo ručitele; rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, popřípadě pohledávky daňového dlužníka nebo ručitele se zástavní právo uplatňuje, se doručí daňovému dlužníku nebo ručiteli, který se proti němu může odvolat ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení; toto odvolání nemá odkladný účinek.
Podle ustanovení §72 odst.2 zákona o správě daní a poplatků musí rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, popřípadě pohledávky daňového dlužníka nebo ručitele se zástavní právo uplatňuje, obsahovat označení daňové pohledávky a její výši a předmět zástavního práva; současně se v rozhodnutí uvede den vzniku zákonného zástavního práva, jímž je a) den doručení zajišťovacího příkazu nebo b) den doručení rozhodnutí o vyměření daně nebo c) den splatnosti zálohy na daň.
Podle ustanovení §72 odst.5 zákona o správě daní a poplatků pominou-li důvody pro zajištění daňové pohledávky včetně příslušenství, pro kterou bylo uplatněno, správce daně rozhodnutím tuto skutečnost osvědčí; v případě, že rozhodnutím správce daně je původní rozsah zástavního práva změněn nebo pokud je rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva zrušeno, postupuje se přiměřeně podle předchozích odstavců.
Podle Čl. V bodu 1. zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (tímto zákonem bylo v jeho Části třetí, Čl. III změněno ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků) zástavní práva, jejichž rozsah byl vymezen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. v době do 31.12.2000), zůstávají zachována se všemi účinky podle dosavadní právní úpravy i po dni nabytí účinnosti tohoto zákona; uspokojení ze zástavy se však řídí tímto zákonem.
Za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vznikalo podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele zástavní právo ze zákona. Ke vzniku zástavního práva však sám o sobě nepostačoval vznik daňové pohledávky; věci, pohledávky nebo majetková práva daňového dlužníka nebo ručitele byly zatíženy zástavním právem jen tehdy, jestliže k nim správce daně svým rozhodnutím zástavní právo uplatnil. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, nevymezovalo pouze práva a povinnosti daňového dlužníka nebo ručitele v daňovém řízení; představovalo současně hmotněprávní předpoklad pro vznik "daňového" zákonného zástavního práva ke v rozhodnutí správce daně uvedeným věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele. Skutečnost, že pravomocné rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, představovalo hmotněprávní předpoklad pro vznik zástavního práva ke v rozhodnutí správce daně uvedeným věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele, však současně nic neměnila na tom, že se jednalo o zákonné zástavní právo. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, nemělo konstitutivní povahu, ale jen deklarovalo, které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva daňového dlužníka nebo ručitele jsou zástavním právem zatíženy; tímto pravomocným rozhodnutím správce daně byl vznik zástavního práva ze zákona podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků dovršen.
Zástavní právo mohlo podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků vzniknout pouze k takovým věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům, které byly ve vlastnictví (v majetku) daňového dlužníka nebo ručitele. V případě, že daňová pohledávka vznikla za trvání manželství daňového dlužníka nebo ručitele a že nešlo o pohledávku manželů, kteří se dohodli podle ustanovení §143a občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998, vzniklou při používání majetku, který nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví (srov. §147 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998), mohlo zástavní právo vzniknout též k majetku, který patřil do bezpodílového spoluvlastnictví daňového dlužníka nebo ručitele a jeho manžela. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo charakterizováno jako majetkové společenství, v němž měl každý z manželů vlastnické právo k celému majetku s tím, že práva jednoho manžela byla omezena stejnými právy druhého; každý z bezpodílových spoluvlastníků byl tedy nositelem všech práv a povinností plynoucích z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, z právních úkonů týkajících se majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví byli oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně a došlo-li mezi manželi k neshodě o jejich právech a povinnostech vyplývajících z bezpodílového spoluvlastnictví, rozhodl na návrh některého z nich soud.
Vydání rozhodnutí o uplatnění zástavního práva podle ustanovení §72 odst.1 věty druhé zákona o správě daní a poplatků spadalo do výlučné pravomoci správce daně. Rozhodnutí o uplatnění zástavního práva se doručovalo daňovému dlužníku nebo ručiteli, k němuž zástavní právo vzniklo podle ustanovení §72 odst.1 věty první zákona o správě daní a poplatků; byla-li však zástava v bezpodílovém spoluvlastnictví daňového dlužníka nebo ručitele a jeho manžela, z povahy tohoto majetkového společenství a z práv manžela daňového dlužníka a ručitele k majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví vyplývalo, že muselo být (řádně) doručeno rovněž manželu daňového dlužníka nebo ručitele.
V projednávané věci bylo za řízení před soudy zjištěno, že rozhodnutí Finančního úřadu v Trutnově ze dne 5.5.1998 č.j. 40445/98/268940/8031 o vymezení zástavního práva k předmětným nemovitostem, které byly v době vydání tohoto rozhodnutí správce daně v (zaniklém a dosud nevypořádaném) bezpodílovém spoluvlastnictví daňového subjektu K. B. a žalované, bylo doručeno daňovému subjektu K. B. Tím, zda bylo (také) řádně doručeno žalované, se soudy nezabývaly, ačkoliv v době rozhodování o vymezení zástavního práva byl správci daně znám stav vlastnického práva k nemovitostem. Kdyby uvedené rozhodnutí nebylo řádně doručeno též žalované, nemohlo nabýt právní moci a nemohl jím být dovršen vznik zástavního práva k předmětným nemovitostem podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků.
Pominou-li důvody pro zajištění daňové pohledávky včetně příslušenství, pro kterou bylo zástavní právo uplatněno, správce daně může - jak vyplývá z ustanovení §72 odst.5 zákona o správě daní a poplatků - rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva zrušit.
V posuzovaném případě Finanční úřad v Trutnově rozhodnutím ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031 podle ustanovení §72 odst.5 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů zrušil své rozhodnutí ze dne 5.5.1998 č.j. 40445/98/268940/8031 o vymezení zástavního práva k předmětným nemovitostem s odůvodněním, že "odpadl důvod pro zástavní právo na nemovitý majetek", posléze však rozhodnutím ze dne 8.11.2000 č.j. 78849/00/268940/6303, opraveným rozhodnutím ze dne 6.12.2000 č.j. 83923/00/268940/6303, své rozhodnutí ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031 jako neplatné podle ustanovení §32 odst.7 zákona o správně daní a poplatků zrušil proto, že bylo "vystaveno místně nepříslušným finančním úřadem", a stanovil, že "z těchto důvodů se obnovuje rozhodnutí č.j. 40445/98/268940/8031 ze dne 5.5.1998 o vymezení rozsahu zástavního práva". I když rozhodnutí Finančního úřadu v Trutnově ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031 bylo zrušeno a i když jsou soudy v tomto občanském soudním řízení rozhodnutím Finančního úřadu v Trutnově ze dne 8.11.2000 č.j. 78849/00/268940/6303, opraveným rozhodnutím ze dne 6.12.2000 č.j. 83923/00/268940/6303, ve smyslu ustanovení §135 odst.2 o.s.ř. vázány, nebylo možné bez dalšího uzavřít, že by v právních vztazích účastníků nemělo žádné následky.
Z okolností, za nichž bylo přijato rozhodnutí ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031, je v první řadě (z údaje o adrese daňového subjektu K. B.) nepochybné, že Finanční úřad v Trutnově přistoupil k vydání rozhodnutí, přestože věděl (musel vědět), že (již) není místně příslušným správcem daně. Navíc, daňový subjekt K. B. v té době již nebyl vlastníkem (bezpodílovým spoluvlastníkem) zastavených nemovitostí a žalovaná, která není (a nebyla) daňovým dlužníkem ani ručitelem a do postavení zástavního dlužníka vstoupila jen proto, že nemovitosti měla v rozhodné době v bezpodílovém spoluvlastnictví s daňovým subjektem K. B., a které se nedostatek místní příslušnosti Finančního úřadu v Trutnově netýkal a ani ho svými úkony nemohla ovlivnit, měla důvod být přesvědčena (být v dobré víře), že zástavní právo na základě rozhodnutí ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031 zaniká; bylo-li nakonec rozhodnutí ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031 podle ustanovení §32 odst.7 zákona o správě daní a poplatků zrušeno, aniž by jeho neplatnost byla způsobena porušením povinností ("zaviněním") ze strany žalované, nemůže to být k tíži daňových subjektů a jiných osob zúčastněných na daňovém řízení (žalované) a na úkor práv, která žalovaná na základě tohoto rozhodnutí získala (nabyla) v dobré víře v legitimním očekávání v jeho správnost a zákonnost.
V daňovém řízení nesmějí postup a rozhodnutí správce daně vůči daňovým subjektům a dalším osobám zúčastněným na daňovém řízení představovat svévoli. Vymezení práv a povinností daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na daňovém řízení na straně jedné a správce daně na straně druhé se odvíjí jednak z příslušných zákonů, jednak z ústavního pořádku České republiky; správce daně musí při své činnosti vycházet z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Počíná-li si správce daně způsobem, který je projevem jeho svévole, nepožívá právní ochranu a nemůže být východiskem pro úpravu práv a povinností daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na daňovém řízení. Vydal-li v projednávané věci Finanční úřad v Trutnově rozhodnutí ze dne 10.5.1999 č.j. 43763/98/268940/8031, ačkoliv věděl (musel vědět), že k tomu není místně příslušným správcem daně, přistoupil-li po právní moci tohoto rozhodnutí k jeho zrušení podle ustanovení §32 odst.7 zákona o správě daní a poplatků z úřední povinnosti a využil-li k tomu na újmu práv žalované jako zástavního dlužníka vlastního pochybení, které nezpůsobila žalovaná a ani jiná osoba zúčastněná na daňovém řízení a o němž správce daně od počátku věděl (musel vědět), měly soudy bedlivě zvážit (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu), zda postup správce daně nevykazuje prvky zjevné svévole. I kdyby tedy (snad) vydání rozhodnutí místně nepříslušným správcem daně bylo (vskutku) důvodem neplatnosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení §32 odst. 5 písm. a) a §32 odst.7 zákona o správě daní a poplatků, nemohl by postup správce daně požívat právní ochranu.
Odvolacímu soudu (a také soudu prvního stupně) je třeba dále vytknout, že náležitě neprověřil, zda žalobce má i v současné době daňovou pohledávku, která byla zajištěna zástavním právem vymezeným rozhodnutím Finančního úřadu v Trutnově ze dne 5.5.1998 č.j. 40445/98/268940/8031. Pro posouzení v tomto směru je rozhodující, zda dosud jsou nedoplatky na dani z příjmů fyzických osob daňového subjektu K. B., které byly splatné ke dni 20.2.1997, neboť penále a další příslušenství, popřípadě daňové pohledávky, které vznikly následně a které se staly splatnými po dni 20.2.1997, nejsou - i kdyby opravdu vzniklo - zajištěny zástavním právem, které bylo vymezeno rozhodnutím Finančního úřadu v Trutnově ze dne 5.5.1998 č.j. 40445/98/268940/8031. Podle obsahu spisu žalobce dosud doložil výkaz nedoplatků daňového dlužníka K. B. ze dne 13.6.1997 na částku 296.013,08 Kč (na jinou pohledávku), kde je splatnost jedné z částek (9.345,- Kč) ke dni 1.4.1997 (tedy po splatnosti k 20.2.1997), a výkazy nedoplatků uvedeného dlužníka sestavené ke dni 30.11.1999 na částku 151.530,08 Kč a ke dni 29.11.1999 na částku 133.605,- Kč, kde opět splatnost některých částek (9.345,- Kč a 5.385,- Kč) nastala až po dni 20.2.1997 (1.4.1997 a 31.3.1998). Soudy měly důsledně po žalobci požadovat, aby vskutku prokázal, jaké měl za daňovým subjektem K. B. nedoplatky na dani z příjmů fyzických osob splatné ke dni 20.2.1997, jaké platby po tomto datu zaplatil dlužník na úhradu svých daňových nedoplatků a zda byly správcem daně správně použity (na úhradu daňového nedoplatku). Rovněž bylo třeba zohlednit zaplacení částky 54.118,30 Kč, byla-li žalobci uhrazena, na základě rozvrhového usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 2.2.2009 č.j. D 411/2003-217 v rámci likvidace dědictví jako částečnou úhradu pohledávky zajištěné zástavním právem ve výši 288.013,- Kč.
Námitka žalované o tom, že soudy ve věci rozhodly, ačkoliv tomu bránila překážka věci rozhodnuté, není důvodná.
Podle ustanovení §159a odst.5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.
I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst.2 o.s.ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení.
Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
I když se řízení vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 Nc 601/2006 týkalo těchže osob, je nepochybné, že jeho předmětem ve vztahu k žalované (jako zástavní dlužnici) byl nárok žalobce (jako zástavního věřitele) na nařízení prodeje zástavy (nemovitostí zatížených zástavním právem) k uspokojení pohledávky žalobce (zástavního věřitele); žaloba byla usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 22.3.2007 č.j. 10 Nc 601/2006-69 zamítnuta s odůvodněním, že zástavní právo vymezené rozhodnutím ze dne 5.5.1998 č.j. 40445/98/268940/8031 není způsobilým podkladem pro nařízení soudního prodeje zástavy podle ustanovení §200y a násl. o.s.ř. V projednávané věci je však předmětem řízení jiný nárok, než jaký byl uplatněn žalobou v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 Nc 601/2006 (právo na zaplacení daňové pohledávky a jejího uspokojení ze zástavy); jejímu rozhodnutí proto nemohla bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Trutnově) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu